Dobrý den

Většinu času jsem na tom
stejně jako vy – takže blbě.
Ale zanechávám po sobě
nezapomenutelný dojem.

Tak například s příchodem jara
pravidelně přivádím k pláči svoje kolegyně.
Jedna z nich mi proto už pohrozila žalobou.
Jiná, údajně kvůli mně, omdlela v tramvaji.
A přestože před každým mailem od šéfa
prudce padám na kolena a spínám
ruce k modlitbě, takovým jako já
se může snadno stát, že se ocitnou
na koberečku kvůli svému humoru.

Za slunečných odpolední můj úsměv
někdy rozesměje celou ulici.
To si pak s ohromnou úlevou lehávám
na chodník, jako by to byla pláž.
Po setmění chodívám na procházku
s bochníkem chleba v podpaží,
kterým se krmím až do rána
ve větvích na stromech.

Zkrátka, tady mě máte: solidní občan,
plátce daní, slušný soused
a zdvořilý spolucestující, který vás tímto
srdečně zdraví: Dobrý den.

* * *

Tahle báseň pomáhá.
Je to první užitečná báseň.
Pomáhá plátcům daní
platit daně,
pracujícím pracovat,
seniorům nastupovat do tramvají,
nikoho nenechá padnout.
Nikomu skokově
nezvyšuje nájem,
nikoho neodpojuje
od elektřiny,
každý může zdarma natankovat,
každý může najít
azyl v jejích slovech.
Tahle báseň pomáhá
polohovat nehybné
a nemohoucí duše,
pravidelně je obrací z boku na bok,
léčí proleženiny
i zápal plic.
Tahle báseň posílá verše spojencům,
a tak napomáhá míru.
Je to mírová báseň,
poslední hlídací pes demokracie.
Každý ji může podepsat.
Kdo ji nepodepíše, přeje si válku.

* * *

Nejpozději v půl šesté ráno
zapínám rádio a spěchám
na svou značku v nekonečném
závodě věčné práce
a vím, že jsem se stal postavou ve vtipu,
který vypráví sadista.
Rádio hraje: One man come
in the name of love… in the name of love…
Pak následují Van Halen a jejich Jump, Jump,
a vypravěč pokračuje:
Johannes Boe opět zvítězil,
Boe si dojel pro zlatou medaili, Boe, Boe…
Každý vtip má svou pointu.
Jak dlouho budu v tomhle šaškovat,
než mě převypráví lepší vtipálek?

* * *

Ještě to jede
nejen tam, i zpátky domů.
Cuká to a věčně stojí v zácpě.
I za cenu otravného čekání
na jedinou správnou linku
to ještě jede k večeři.
Ale kdo ví, co se vlastně chystá.
Uvnitř ve vagonech metra
už páchne pálená guma.
Utrhlo se ucho něčí tašky.
Podlahy vozů duní pod padajícími věcmi.
Hlávka zelí kličkuje od boty k botě
mezi rozsypanými rohlíky.
V tramvajích se náhle rozplakaly děti.
Venku padá sníh na rozkvetlé keře.

* * *

Přišla ke mně chvíle štěstí.
Asi měla svoje důvody,
já o nich nevím nic.

Cítím se, jako bych nespal sto let.
Celý den sedím na jedné židli.
Je to nekonečný den.

Přátelé pracují a mají deprese
nebo nepracují a mají deprese.

Planeta se otepluje nebo vychládá.
Je to nekonečný den.

Celou noc mi svítí do oken
halogenová světla z nedalekého staveniště.

Přesto je tahle chvíle štěstí
naprosto nezapomenutelná.

* * *

Ani nevím proč, myslím na to,
že mám rád feťáckou hudbu,
vyfetovanou a totálně vysmaženou
hudbu těch, kteří ztratili jakékoli zábrany.
Happy Mondays, ti neuměli nic,
živili se prodejem drog, a když se proslavili,
pokračovali v tom ve velkém.
Nebo Iggy Pop v raných dobách:
bušit kladivy do dvousetlitrových
barelů od nafty, hodit mikrofon do mixéru
a vyhulit bedny do maxima, prostě
tenhle styl: Open up and bleed.
Stojím na balkoně panelákového bytu
a pozoruju plastovou lahev od mléka
zaklíněnou v koruně stromu.

* * *

jsem žertéř a recesista
beru i blbý vtip můj humor nezná
zákon směju se nejhlasitěji
když nemůžu dýchat ani žít

jsem kus ledu v ohni pukám
smíchy necítím nic než dobrou
náladu nad vlastním zhroucením
směju se ponuré lásce k životu

které je vše málo a nic není vhod
usmrtila mě její melodramata
požadavky růstu v ušlápnuté
floře strachu úzkosti a nedůvěry
teď roste jen můj smích

* * *

Pravda je, že přítelkyně mě děsily
svými matkami a otci. Děsil mě
jejich společný původ, společný domov,
obývák, smíšené pachy, podsedáky

na židlích, potahy na křeslech, prolákliny
v kanapích. Ale pak jsem potkal Evu
a ztratil strach. Je prokázané, že Eva
nepochází z biologických rodičů. Její

vůně, pachy, výtoky a šťávy jsou jen její.
Eva je bez traumat a bez komplexů.
A i když je celá trošku chemická, vím,
že miluju jen ji – bez tatínka, bez maminky.

* * *

Konečně přestávám toužit po lidech,
kteří mají pohlaví. Přesto mě právě teď,
a nevím čím, upoutá mladá žena u protějšího
stolu. Sedí u něj s rozkročenýma nohama
a brčkem srká šťávu ze sklenice.
Pod vysoko povytaženou nohavicí kalhot vidím
lem černé silonové podkolenky a myslím na to,
jaké by asi bylo vsáknout její pot a prožít

svůj čas až ke konci pod štíhlým chodidlem.

Po smrti

Obklopil mě zástup strýců
a tet, které jsem nikdy neviděl.
Vlažně mě uvítali mezi sebou
a poslali do školy.
Rozhlížel jsem se na školní chodbě.
Výuka už začala a já bloudil
kolem učeben a nevěděl, kam jít.
Vybral jsem si jedny dveře a vstoupil.
Paní učitelka mi stroze mávnutím ruky ukázala,
kam si mám sednout, aniž by přerušila výklad.
Můj příchod nevzbudil žádnou zvláštní pozornost
ani v přeplněné třídě.
Atmosféra během vyučování začala houstnout.
Tušil jsem, že se schyluje ke zkoušení před tabulí.
Ničemu jsem nerozuměl.
Schovával jsem se za zády spolužáka,
který seděl přede mnou,
a předstíral jsem, že si dělám zápisky.
Vím, že nemám splněný domácí úkol.
Paní učitelka otevřela třídní knihu
se seznamem žáků.
Určitě mě vyvolá.
Budu muset jít před tabuli.
Určitě bude zkoušet mě.
Budu jim to muset všechno říct.
A nejhorší je, že jim to všechno
budu muset vysvětlit.

* * *

Staré hodinové stroje,
ozubená kolečka, vroubky,
uroborové s prodlouženou
trvanlivostí

a vtíravým refrénem,
dozníváme dlouho
po zastavení a vypnutí,
my, orlojové,

milenci pomíjivosti,
znalci zániku a zkázy.