Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence.

V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB.

Ve všem to burácení boje s mimozemšťany a přestřelkách plných nepřímých a přímých odkazů na klasiku, jako jsou Hvězdné války, Hunger Games, Harry Potter nebo Tři mušketýři, máme díky Jásínovým a Rosiným úvahám čas i na spoustu dalších témat. Z mnoha vybírám dvě, která mě zvlášť zasáhla. Je možné ublížit, nebo dokonce zabít slovem, potažmo gramatikou?

Románu v tomto případě nejspíš uškodila autobiografická zkušenost. Výhoda znalosti prostředí mu totiž zásadně nepomohla, protože fakt, že se v klášteře hodně pracuje a ne vždy panují mezi ženami jednoduché vztahy, nebude pro čtenáře překvapivou novinkou.

Na stole leží otázka, co vlastně běžně pokládáme za fikci a co za fakta a jestli knihy, které jsou nepřiznané autofikce, se tím v čtenářské recepci snadno proměnily ve fikce. V tomto ohledu by bylo zajímavé, kdyby se Fonioková dotkla i jiných českých knih, které jsme jako autofikci nebyli zvyklí číst, ale nyní bychom je takto číst mohli.

Přese všechny výhrady, které zde zazněly (věřím, že čtenářstvo pozná, které z nich jsou myšleny vážně a které s nadsázkou), jsem přesvědčená, že Kamil Bouška představuje výjimečný hlas současné české poezie. Dokazuje, že „intimní“ a „angažované“ nemusí být v rozporu; že angažované nemusí znamenat didaktické, prvoplánové, apelativní; že intimní nemusí znamenat sebestředné nebo trapné.

Ve výsledku žasneme nad všemi těmi strašlivými nápady v tom ohromném množství. Bouška je mistrem básnického řemesla, rovněž mistrem kruté satiry a mistrem bolestivé pointy.

Stává se tedy, že tam, kde by Kašpárek ve Fosiliích měl potenciál odvážně objevit dosud nepoznaná zákoutí naší kolektivní psýché, prolomí se pod ním led a zahučí do ledových vod denní, prostěsdělné publicistiky.

Soubor Tchyně nemá jazyk není žádné velké umění, ale není to ani triviální literatura, které se někdy říká „červená knihovna“. Když autorce přistoupíme na hru, kterou s námi hraje, a naladíme se tak, aby nás její literátské pozérství bavilo, pak se s knížkou vyrovnáme dejme tomu za jednu středně náročnou cestu vlakem.

Snahu najít společné komunikační vzorce symbolizuje v několika místech právě jazyk. Jazyk může být důvod, proč se komunikace odvíjí určitým způsobem, umí člověka zmást, nebo naopak prozradit; dokáže být domovem…

Zábranský totiž není intoš – on je víc, on je nadintelektuál, který z obrovského nadhledu provokativně sere na ty trapáky, co se s nimi každý den musí zahazovat po pražskejch kavárnách, i na politickou korektnost.