Přátelé oidipští
smrti se nemusíme bát!
Vždyť tolik lidí před námi umřelo
a zvládli to levou zadní
 
Co nám zbývá?
 
Nebát se
a umřít!

Četlo jsem knihu francouzského básníka,
což je divné, protože jsem jezero a neumím francouzsky.
nikdy později jsem už nevidělo něco tak
nesmyslného a smutného. květy souše. kal, který
zanechávají slova, podobný těžké vodě v ústech:
tolik jsem o tom slyšelo a vše bylo na místě.

Zatracení hodné výrazivo
mi vyvložkovalo hlavu
úplně vyvatovalo
jsa učten napříč kulturami
zbudoval jsem si v mysli cvokárnu

Pan Vidlička oplodnil paní Wu
v broskvovém sadu při západu slunce.
Volavky bílé vzlétly k rudému soumraku,
jako když vystřelí z pušky a nůž rozkrojí mraky.
Devět měsíců od oplodnění, na den přesně,
porodila paní Wu dvě nové lakované hůlky.

Na čtvrt hodiny
červánky vrátily park
do rudého října

jeden tantrik mi řekl:
pochop, že naděje je pokroucený strach
dívej se na vlastní zmatenost
přilož ke své mysli papír a tužku zkosenou
prováděj šrafování, co by mohlo připomínat
že věcem dáváš stíny

Samsára a nirvána jsou od počátku osvobozeny
a stejně tak jako vadžra
setrvávám bez bázně
během veškerého povstávání
toho, co se jeví a existuje.
V prostoru matky Pradžňapáramity
svobodné od hranic a omezení
je dualistické myšlení a ulpívání
protnuto v rámci sféry neduality – PHAT!

V spálených malinách jen příslib motýla
S mincí i smutek v kostře ryby
Země přijímá nápovědy ohně.

Světlo se uvolněně
koupe v pečeném oolongu
Skrze duhový stan
prosvítá slunce babího léta
Buněčné dělení pavích per
a girlandy zářivých perel oddělují světy

Muž v Krabici od Sušenek je kostra, která spočívá v Prázdném Výklenku ve Třetí severozápadní síni. Kosti jsou uspořádané osobitým způsobem: ty podobně dlouhé jsou vybrané a převázané provázkem z chaluh.

Znovu zvláštní ticho, narůstající tíseň, ale tentokrát cítím, že nejsem doma, ale do prdele, kde to teda jsem?

Jo a mimochodem, proč se vlastně hádáme? Dnes jsem od čtyř nespala, su úplně vyřízená, a mám se tu s tebou hádat. Moralizovat jak nějaká pipina. Vůbec se mi nechce. Tak seš levičačka, musíš. A já zase kapitalistická zrůda.

Moje nejlepší kamarádka se na mě v koupelně upřeně dívá a říká: máš velká prsa, velká, smetanově bílá prsa, prsa lásky nebo hříchu, kdo ví, ale bylo psáno, že jednoho dne vyrostou.

Pán v bílý košili říká, že si o tom zazpíváme, že si to totiž zpívají lidi po celým světě, že možná díky tomu pochopíme, jak je to očistnej proces. Paní ve žlutých šatech jde pro futrál s kytarou. Madla si opět pomaličku zasouvá pěst do pusy.

Gustav žije dlouhodobě ze svého dětinství, ze zlosti a vzdoru, celý to 21. století ho vyčerpává a sere. Se svými instinkty venkovana, rakousko-uherského provinciála měl by zůstávat doma, vůbec neopouštět zádveří a třeba se zalknout, ale to nelze a domov se musí nejprve hledat a nenajít.

Farář uzavřel diskusi poukazem na symbolický význam podobenství a ohlásil přestávku. Ale had učené diskuse už se svíjel pod nohama účastníků a jízlivě sahal po slovu Písma. Doslovný smysl Mojšeho příběhu mohl zatemnit ďábel, skrytý v každém z nás. Jeho poslání je zjevné: Bůh je ochoten se opakovat. Nezáleží na originálu. Jeho pravost ověřuje teprve kopie.

V Johanovi se vzmáhala činorodá nenávist, taky v ní nacházel svoje lano. Udrží ho, dá jeho přežívání řád a smysl. Malej krůček pro člověka, velkej skok pro lidstvo. To asi ne. Ale Johanovi by to stačit mohlo. Má čas. Má ho před sebou tolik, že se v něm dřív nebo později utopí.