Rubriky
Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.
Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost.
A pak nastala má strastiplná pouť. Hlasy mi nedopřávaly už ani na chvíli klid. Křižovatky jsem přecházela na červenou a často jen o vlásek unikla smrti. Několikrát se mi podařilo zastavit dopravu. Brzy jsem ztratila jednu svou sešmajdanou lodičku, a tak jsem odkopla i druhou. Brouzdala jsem se v silonkách v ledových listopadových kalužích. Celou Prahou zněl Alekův hlas.
Pokud báseň je básní a próza je prózou,
jsem lvem u rokle,
na kraji
pohlcuju tlamou nesmírno
rozšířené na tisíc řádků.
Hubert, pohublý muž v pršiplášti, se prochází po hřbitově a zkoumá staré náhrobky.
Vpovzdálí začne hrát trubka.
Magnetický hrobař Rosencrantz: To je trubka tety Octavie.
Teprve teď si Hubert všimne jámy a v ní stojícího hrobaře.
Hubert: Teta Octavia hraje na trubku?
Magnetický hrobař Rosencrantz: Ne, je mrtvá už léta. Zanechala po sobě ale fotku, na níž drží trumpetu.
raději budeme šťastní než já matkou
raději zase něčím šermuj ať vím že jsi tu se mnou
v kouři z cigaret a mlhy mé tělo hledá to tvoje
jediné místo kam patřím
je dobojováno
Ráno mě probudila sýkora klepáním zobáku na sklo okna.
Uběhl skoro měsíc a já stále nevím,
co přesně tím myslela.
Prkna ztracené autobusové zastávky.
Nadržené kresby.
Blátem zastříkaná tabulka
bez jízdního řádu.
Bílý husí mrak na zeleném břehu.
Syčení.
Dužnatá noc s francouzským přízvukem; pečlivě
balím do dárkového papíru glycerinové mýdlo
a přibaluji svoje ruce, aby sis vymyl rány
Nebem oslepneš, podívej se mi do očí
Co tam vidíš?
Mé karty svítí ve tmě,
přestože z jedné strany jsou černé
jsem tvá černáda listeruška
jsem i mladším bratrem Lilith,
který po každé souloži krvácí z penisu
Slunečný den je jak chycený do ledu.
Cítím jen to, že nejsem při sobě,
nevím ale, kde jsem. Však víš.
Dáš veselé, sladké
vlnky do krve? Dáš?
Moje nejlepší kamarádka se na mě v koupelně upřeně dívá a říká: máš velká prsa, velká, smetanově bílá prsa, prsa lásky nebo hříchu, kdo ví, ale bylo psáno, že jednoho dne vyrostou.
Gustav žije dlouhodobě ze svého dětinství, ze zlosti a vzdoru, celý to 21. století ho vyčerpává a sere. Se svými instinkty venkovana, rakousko-uherského provinciála měl by zůstávat doma, vůbec neopouštět zádveří a třeba se zalknout, ale to nelze a domov se musí nejprve hledat a nenajít.
Farář uzavřel diskusi poukazem na symbolický význam podobenství a ohlásil přestávku. Ale had učené diskuse už se svíjel pod nohama účastníků a jízlivě sahal po slovu Písma. Doslovný smysl Mojšeho příběhu mohl zatemnit ďábel, skrytý v každém z nás. Jeho poslání je zjevné: Bůh je ochoten se opakovat. Nezáleží na originálu. Jeho pravost ověřuje teprve kopie.
V Johanovi se vzmáhala činorodá nenávist, taky v ní nacházel svoje lano. Udrží ho, dá jeho přežívání řád a smysl. Malej krůček pro člověka, velkej skok pro lidstvo. To asi ne. Ale Johanovi by to stačit mohlo. Má čas. Má ho před sebou tolik, že se v něm dřív nebo později utopí.
Co na tom, že jsem právě vyžahl celý jeho další hodinový honorář. Kdyby se mě tím mohl rychle zbavit, bez váhání by mi nalil třeba moč bohyně Diany.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
