prastaří duchové z rozvalin
ze stromů ze země
strmí a rozprostírají se
ohromná ramena skládají
zeď
zával zapomnění
světlo a tma
žízeň a krev

Houkání sovy praskání ohně cvrčci
David Rothenberg by hned jamoval
roztančil by i můj smutek
pokud nějaký mám a není jen vymyšleným
a možná by i ten vymyšlený

viděla jsem pána krást
a pokradla taky
viděla jsem pána dát si xanax
když jsem se vedle něj posadila
a lupla jeden taky
viděla jsem paní plakat
a plakala jsem taky
nejsem nic víc
než odraz temna

Orlí matko, víš o všech těch, kteří teď nad tebou bdí, o všech, pro něž budeš až do konce června středem vesmíru, zraněním světa, které se musí zhojit, aby se směli stát lepšími lidmi? Jsi všechno, co jsme vzali přírodě, všechno, co jí vrátíme, když vejce prasknou a tvá mláďata vyletí.

Tak například s příchodem jara
pravidelně přivádím k pláči svoje kolegyně.
Jedna z nich mi proto už pohrozila žalobou.
Jiná, údajně kvůli mně, omdlela v tramvaji.
A přestože před každým mailem od šéfa
prudce padám na kolena a spínám
ruce k modlitbě, takovým jako já
se může snadno stát, že se ocitnou
na koberečku kvůli svému humoru.

V mlze a jemném mrholení
každý z Levého Hradce
odchází jiným směrem
Král jde první a je vidět nejdéle
plášť za ním ve větru
tančí ve zlatém listí

Stoupal vzhůru. Mohl jít se zavřenýma očima, tak dobře cestu znal. Měl spočítáno, po kolika krocích bude dřevěný předěl nahrazující schod. Již nezakopne. Přesně věděl, kdy se ozve bolest v lýtku a kde se zadýchá.

Přeložila Magdaléna Stárková.

Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: Klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.