Žádáš podpálit věčný vlčí hlad.
Čímkoliv!

Jen tomu musí
odříznout tvář.

Zase si stoupli a narovnali se, jako když přijeli dopoledne a zírali na vodu, na druhý břeh a na pár lidí, co tam procházelo, a pak se Tomáš podíval na zem a na flašku na zemi. Odšrouboval jí víčko a napil se. Položil ji zpět a ve svém předklonu si všiml páru lilií, bílých lilií.

Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty

A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení

Některým věcem
tu člověk těžko porozumí

Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“

Naleju ti, tu si sedni –
hojnosti léta naplnily kuchyň
hřeješ si záda, rarachy v peci schované
sklep nakrmený jablky, v dlaních rýhy
pára z Huštýna nad kastroly

Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.