Prkna ztracené autobusové zastávky.
Nadržené kresby.
Blátem zastříkaná tabulka
bez jízdního řádu.
Bílý husí mrak na zeleném břehu.
Syčení.

Dužnatá noc s francouzským přízvukem; pečlivě
balím do dárkového papíru glycerinové mýdlo
a přibaluji svoje ruce, aby sis vymyl rány
Nebem oslepneš, podívej se mi do očí
Co tam vidíš?

Mé karty svítí ve tmě,
přestože z jedné strany jsou černé
jsem tvá černáda listeruška
jsem i mladším bratrem Lilith,
který po každé souloži krvácí z penisu

Slunečný den je jak chycený do ledu.
Cítím jen to, že nejsem při sobě,
nevím ale, kde jsem. Však víš.
Dáš veselé, sladké
vlnky do krve? Dáš?

někdo tu přespává
anebo chcípnul
na černé svědomí,
možná my, mladší,
v jiné době –
vyber si den a století,
vyber si kterýkoli kámen
z mozaiky okamžiků
a vše, co řekneš,
bude použito.
míříme k mostu,
tušíme temný tok

Uprostřed gulagu velkochovu
Zatím tiše roní slzy
Další článek potravního řetězce.

Muž v Krabici od Sušenek je kostra, která spočívá v Prázdném Výklenku ve Třetí severozápadní síni. Kosti jsou uspořádané osobitým způsobem: ty podobně dlouhé jsou vybrané a převázané provázkem z chaluh.

Znovu zvláštní ticho, narůstající tíseň, ale tentokrát cítím, že nejsem doma, ale do prdele, kde to teda jsem?

Jo a mimochodem, proč se vlastně hádáme? Dnes jsem od čtyř nespala, su úplně vyřízená, a mám se tu s tebou hádat. Moralizovat jak nějaká pipina. Vůbec se mi nechce. Tak seš levičačka, musíš. A já zase kapitalistická zrůda.

Moje nejlepší kamarádka se na mě v koupelně upřeně dívá a říká: máš velká prsa, velká, smetanově bílá prsa, prsa lásky nebo hříchu, kdo ví, ale bylo psáno, že jednoho dne vyrostou.

Pán v bílý košili říká, že si o tom zazpíváme, že si to totiž zpívají lidi po celým světě, že možná díky tomu pochopíme, jak je to očistnej proces. Paní ve žlutých šatech jde pro futrál s kytarou. Madla si opět pomaličku zasouvá pěst do pusy.