srpen 2018

Jime Šedý chlupe,

nic z tohohle by se nestalo, kdybych od pastora Granta nedostala k pětapadesátým narozeninám telefon a kdyby v úterý nezazvonil. Byl jeden z těch dusných parných dní v Montaně, které člověka znaví hned zkraje, vzduch výhružně a nehnutě shlížel dolů a já zalezla do sušárny, abych unikla zaprášené zatuchlině chodeb laestadiánského retreatu a huhlavému modlitebnímu kroužku v sále. Bylo úlevné sedět tam mezi prostěradly pověšenými na šňůře a nemyslet na svoje chátrající tělo ani nerozjímat nad tím, jak se tu, v přístavbě Apoštolské církve, kterou se zdráháme nazývat sanatoriem, vleče čas. Nechápej to zle, Jime Šedý chlupe. Moji dětinskou duši vysvětlovali směsí indiánské a finlanderské krve, která ve mně klokotá jako zvětralý klikvový sirup z loňska, a že mi teda do vínku nic moc dáno nebylo, považovali mě za prázdnou jako to prostěradlo pověšené na šňůře, aby uschlo. Podle pastora Granta mi do duše vklouzl Ďábel, ale já sama chovala vždycky podezření, že mě poznamenalo mámino zmizení, že se ve mně něco uvolnilo nebo utrhlo, jako když se chycené lišce, co chodí na slípky, škubne nohou, aby svým skučením varovala ostatní záškodníky, nebo když bouřka za jarních povodní serve ořechovci větvě tak, že se z toho strom už nevzpamatuje, že část mé duše zůstala v rezervaci, a to mi zabránilo, abych vyrostla a stala se dospělou, a proto jsem nikdy neměla rodinu a chodím s myslí dětskou a obnažená jenom s chatrnou kůží místo hábitu a s vrásčitou maskou na tváři a ani boty nosit nechci. To byl vlastně důvod, proč jsem přišla do retreatu, abych mohla chodit bosky, aspoň pokud nebudu tahat zrnka písku přes práh. To bylo přísné pravidlo pastora Granta, a proto jsem ven chodila málokdy.

Polekala jsem se. Zašeptala jsem do sluchátka haló a letmo si pohrávala s myšlenkou, že by to mohl být Ďábel, který mě ztrestá. Ba ne, bylo to horší. Šerif Mike Björnsson ze stanice v Cloquetu tři a půl tisíce mil odsud. Hlas řekl, poslouchej, Lempi, situace je teďka taková, že je všecko jinak. Nedokázala jsem odpovědět, ale Mikeův středozápadní dialekt mě jaksepatří rozechvěl, mrazivou předtuchou i tím starosvětským tónem. Jde vo tvýho otce. Už si s ním nevíme rady. Jednouchý Mike zpřísnil hlas. Všecka slova jsem nepochytila, ale ta nejdůležitější ano. Ztratila se tady jedna holka a tvůj otec je podezřelej.

Elokuu 2018

Jim Harmaaturkki,

mitään tästä ei olisi tapahtunut, jollen olisi saanut Pastori Grantilta viisikymmentäviisivuotislahjaksi puhelinta ja ellei se olisi tiistaina soinut. Se oli niitä Montanan tukahtuneita hellepäiviä jotka uuvuttavat heti alkuunsa, ilma tuijotti alas uhkaavana ja liikahtamatta, ja olin hiipinyt kuivaushuoneeseen pakoon Laestadiuksen Retriitin käytävien pölyistä tunkkaa ja salissa mumisevaa rukouspiiriä. Oli helpottavaa istua siellä narulla roikkuvien lakanoiden välissä ajattelematta rapistuvaa kehoani tai miettimässä ajan matamista tässä Apostolien Seurakunnan kylkiäisessä, jota vältettiin kutsumasta parantolaksi. Äläkä käsitä väärin, Jim Harmaaturkki. Lapsellista mieltäni on selitetty intiaanin ja finlanderin sekaverellä joka sytkii minussa kuin haljakka edellisvuoden karpalomehu, ja ettei minulle siten ole kovinkaan hyviä huomenlahjoja jaeltu, on minua pidetty yhtä tyhjänä kuin narulle kuivumaan nostettua lakanaa. Pastori Grantin mukaan Saatana on päässyt livahtamaan mieleeni mutta itse olen aina epäillyt, että äidin kadotessa minusta jäi jotakin, irtosi tai repeytyi kuten raaja kiskotaan kanavarkaista kiinnisaadusta ketusta niin että se parullaan varoittaisi muita häijyläisiä tai myrsky raastaa irti hikkoripuun oksia kevättulvien aikaan niin ettei puu toivu, ja niin minusta jäi reservaattiin jokin sieluni osa mikä esti minua kasvamasta täysvartuksi ja siksei minulla koskaan ole ollut perhettä ja kuljen lapsenmielisenä ja paljaanvajaana rapistuva nahka kaapunani ja rypistyvä naamio kasvoillani enkä tahdo pistää kenkiä jalkaani. Se oli oikeastaan syy miksi tulin Retriittiin, että saisin kulkea paljasvarpain niin kauan kun en tuo portaille hiekanmuruja. Se on Pastori Grantin ankarin sääntö ja siksi harvoin menin ulos.

Säikähdin. Kuiskasin haloon luurin sisään ja ohikiidon leikittelin ajatuksella, että se olisikin Saatana, joka rankaisisi minua. Ei ollut, oli pahempi. Seriffi Mike Björnsson Cloquetin asemalta 3500 mailin päästä. Ääni sanoi, että kuules Lempi, nyt on tilanne semmoinen että on eri tilanne. En osannut vastata, mutta Miken keskilännen murre värähti niin kuin kielen pitikin, selkäpiissä ja vanhastaan. Isästäsi olisi asiaa. Meillä loppuu sen kanssa keinot. Korva-Mike teki äänestään ankaraa. En saanut selvää kaikista sanoista, mutta tärkeimmistä kyllä. Täällä on kadonnut eräs tyttö ja isääs epäillään.