Ve zvrhlých koutech

Ve zvrhlých koutech polí
rmenem prorůstá chrpa

Ve vyspělých zemích prý
ten plevel takřka vyhubili
ve vyspělých zemích ostatně
už ledasčemu zatli tipec

Pojďme ještě chvíli zaostávat
divošsky brzdit krok pokroku
drze nabzdít do úst prorokům

Ať ta kytka poruší
všechny pravé úhly
všechna nařízení o ochraně zdraví
ať sníží účinnost
pěstebních postupů

Co je dovoleno plevelům
není dovoleno volům

Něco málo o kuželosečkách

Je to už nějaký ten pátek
kdybyste bývala řekla
býval bych s vámi šel
do horoucího pekla
nebo třeba do tramvaje
někam do parčíku
a bůhví co
bříz a očí běl

Pro všechny naštěstí
zůstala jste tečnou
v bodě dotyku
jakkoli nebezpečnou
ostatně já
nikdy ze sebe neuměl vysoukat
sluší vám to slečno
jak se jmenujete
a za chrámovou oponou ostychu
chtěj nechtěj skrýval jsem
lačné srdce a v očích hlad

V téhle soustavě
vaší dráhou myslím
není kružnice či elipsa
nýbrž úzká parabola
ve skladišti skutečnosti
náš kužel událostí
žádným řezem nerozčíslý
jen různé loukotě
jediného kola

Tundra

Zatroubil na polnici
a svinul koberec lesa
místo kapradí najednou
ostřice a sítí
kůrovcová tundra
střežená ze skalních srubů

Moc možností mě už nenapadá
dovedu jen sundat rukavici
a přejíždět prsty po zrnech kamene

Zatroubí znovu
rozvine savanu
bude čekat na podpal
zdržím se v stínu nepřítomnosti
přes úvrať kyvadla

Na mostě

Před pilířem opršele šedne ledolam
na něm zdržel se chvilku konipas
po boku pospávající kachny
ocasem pozatřepal
to je to nejlidštější
co se po ránu na tomhle mostě stane

Ještě tu taky hlaholí procesí
svatých pánů, svatých dam
mluví latinsky
a kamenný mají hlas
jen ten nejstarší
bronz má v plicích

Mezi tím roztáčí se rej
nemrtvých s tyčkami v rukou
po deváté hodině z nich vyrůstá
tisícihlavá nestvůra
jazyky ševelící

Jak lze snést jaro

Bochník petřínského lesa pouští páru
zuby věží drží kopců dáseň
na podnoži hradu chrámu štěp

Od rozcestí pod klášterem
svah spouští prudkou cestu
a vystýlá sad strmý žleb

A když žádný turista
tady zatím nešourá se
a nejlíp ani žádný pes
odpustit je možno velkoměstu
lze na okamžik prominout i jaru
brzy ráno tady dnes

V bodu obratu

Před západem slunce
nakonec ztichnou i křovinořezy

Při obratu
bok setře smetanu vln
vymezí těkavou plochu
tvář, kterou bloudí ďolíčky
drobné kazy v zrcadle
slepém vůči dnům příštím
místo nich naštěstí
jen stříbrný zákal

Vše mezi perletí
uzavřené škeble
lesklá lastura nahoře
lesklá lastura dole
tam dál venku propastné bahno
na dně vypuštěného rybníka
co býval po okraj plný očekávání

Mezi vodním ptactvem

Chlap na pramici
za prošedlého podvečera
dáveného vlnami
sune se sykotem příbřežních osik a olší
a nějaký ptáček
tak naříkavě volá

Prudkou ranní modří
odpichuje se na plováku
sošná paní
prarodiče s vnoučaty
na keně povážlivého ponoru
blýskají pádly

Za větrných odpolední
voda tluče o kluzké břicho
zakotvené plachetnice
v úžině oranžová plachta
to švagr vytáhl serf

A tak si tady plujeme
mezi vodním ptactvem
a děláme
že lidi nejsou hovada
že se svět neposral

Pochyby

Je to povlak světla
je to povlak jinovatky
těžko říci
liminální stíny
vrhají do luk smrky

Pod licoměrný bledolící měsíc
z jeskyně se vyplazil
čas mnohohlavý, mnohokrký
kdesi v horách záhrobních
kde skladuje své statky
naloupené od rozbřesku dní
ale ani on sluneční hodiny
nepřevine zpátky

Kdyby člověk chtěl
pohnul by se, na zemi by sáh’
stříbrná stébla ohmatal
jakou by to ale mělo cenu
když kam paměť sahá
jak naložený v nálevu
schránu duševního těla jimi prosycenu
plavu v bublajících pochybách

Za bílého dne

Když nad blaty visel opar hebký
v poloprázdném kolumbáriu
veselského hřbitova
změnily se urny v lebky
a začaly se otáčet různou rychlostí
znělo to, jak bys těžké květináče
táhl po podlaze
nad nimi vodu jímal vodojem
nočník na vysoké noze
na níž už sto let
kolem hrobů skáče

To přec musí něco znamenat
to přec musí vzbouzet strach
i když dneska jeden neví
třeba se napříč rozvine reklama
na psí žrádlo, depilační krém

Je klidně možné
že v boru na Klobásné
na slovanských mohylách
božstva zpod země teď drží sněm
rokujíce o tom
kolik ve skladištích zbývá ještě tmy
a je-li dobro ještě tím
co dobrem zvem

Div

Přes plotny na jivinských polích
teče pápěrný prach
a plní vrypy stop
drážky po skluznicích
bodláky a černobýl
trávy, rákos
třesou hlavami
mávají rukama
lámou se v pase

Ze skrytých vlákének podhoubí
v hloubi ztrouchnivělých nálad
pod červánky hrudního koše
vyrostla plodnička radosti

Do oblevy nezbývá moc času
jako to tak teď chodí
nestihnou uzrát výtrusy
a houba zčerná
jak šiškovec
jak hnojník za vrcholem slávy

A přece je to div
jenž odře z kmene vrstvy korku
a oblékne nahé otázky
do hřejivých oděvů
aby nedrkotaly zuby
aspoň na okamžik