Polemika
Tereza Semotamová

Všichni jsme na cestě

Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 17/2024

Nedá mi to nezareagovat na text Zuzany Kultánové s názvem „Může být Alice Munroová ještě temnější?“ Pominu rozčilení, které ve mně vyvolalo přechylování jména této autorky. Pojďme si konečně uvědomit, že nelze lidem měnit jejich jména! Ale dobrá, respektuji redakční úzus, chopím se tedy jiného popuzení. Zuzana Kultánová v kauze, kterou tu nebudu popisovat, protože již byla dostatečně rozebrána v č. 14, přiřkla Munro stejné zavinění jako jejímu muži, agresorovi: „dopustila se chyby stejnou měrou jako její muž“, a hned se nezdráhala zdůraznit, že „feminismus klade požadavky nejen na muže, ale také na ženy“. Dále se ptá:

Když se velká autorka zachová trestuhodně, jak bychom se zachovali my?

Kultánová napadá směšný výklad Munro (nutno dodat, že reprodukovaný její dcerou) týkající se důvodů,, proč se k celé situaci postavila takto pasivně – údajně za to může misogynní kultura. Pokud se Munro opravdu vyjádřila (opět se jedná o tvrzení reprodukované pouze její dcerou), že celá záležitost zneužití je věcí její dcery a jejího nevlastního otce, je to děsivé, protože tato záležitost se týká celého rodinného systému a bezesporu má také dopady na partnerský vztah Munro.

Pustíme-li se do sféry spekulací, je možné, že sama Munro byla obětí toxického vztahu. Typický mechanismus násilných vztahů je obecně známá věc, oběť žije v tenatech manipulace a v nich, jak známo, se jen těžko dá sebrat odvaha a vymezit se, i přestože ví, že se ubližuje jejímu dítěti. Většinu energie takový jedinec totiž vyčerpává na vlastní přežití. Setrvávání v toxickém vztahu oběti nelze vyčítat, jakkoli to zní nelogicky. Dost možná Munro odvahu získávala pouze pro své psaní, kde dokázala temnotu lidské duše vykreslit autenticky a sugestivně jako málokdo. Temnotu žen, které žijí v zajetí, jsou bezmocné a zůstávají poslušné. Tyto ženy věří, že bez svých mužů tyranů nemohou přežít. Spisovatelka a veřejná osobnost Munro možná také nechtěla či nebyla připravená na to, propůjčit svoje jméno tématu sexuálního násilí. Lze jí to vyčítat?

A na rovině intimity pak život v takovém vztahu, kdy víme o vině partnera či partnerky, spočívá nejen v mlčení, ale především v každodenním popírání reality. To se stává nezbytným pro přežití. Ostatně popírání reality či sebeklam jsou poměrně oblíbený způsob existence na tomto světě.

Co mě tedy popuzuje? Kultánová píše o tom, že nyní, když díky Andree Skinner víme, co víme (a pořád nic moc nevíme, tvrdím já), už bude naše četba mít „poněkud hořký osten“. Opravdu? A v čem bude onen osten spočívat? Takže autor není mrtev? Budeme-li vycházet z toho, že čtenář je pro dílo důležitější než jeho autor, co to vypovídá o takové čtenářce? Zde se však sama dostávám na tenký led, protože každý čtenář nebo čtenářka má podle mě právo na svoje myšlenky, lépe řečeno myšlenky si nenařídíte, ty prostě plynou. Ano, je možné, že Munro teď po odhalení jejího mlčení budeme číst jinak, ale je to tak nutně špatně? A není to spíš tak, že dílo se nemění, mění se pouze náš pohled na jeho autorku?

Tón, jakým Kultánová v některých svých tvrzeních o spisovatelčině provinění píše, mi vzdáleně připomíná reakce na nedávnou sebevraždu veřejně známého psychologa Radka Ptáčka. Kolik lidí se podivovalo nad tím, jak si mohl expert na deprese a někdo, kdo v médiích neustále hovořil o zdravém životním stylu, vzít život. Vyčítali mu, že něco takového udělal svým dětem, když přece patřil mezi největší bojovníky za práva dětí. Ano, patřil. A co? Jako by člověk neměl ani právo odejít ze světa, když chce. Vůbec netušíme, co se v jeho duši odehrávalo, když jednou v neděli řekl, že odjíždí do práce, a následně zmizel v hotelu, kde si vzal život. Od té doby tam s ním v duchu často sedávám a říkávám si, jak hrozná musela být jeho životní bolest. A teď si představuju i Alice Munro a její utrpení, poté co její dcera mezi nimi oběma spálila mosty, její partner byl symbolicky potrestán a ona s ním po krátkém odloučení dál žila až do smrti. Možná že se děsila i toho, jaký humbuk bude, až tohle všechno praskne a celý svět ji bude soudit. Protože soudit my všichni umíme. Na jedničku.

Problém je kromě toho i v perspektivě. Nahlížíme na Munro jakožto na „feministickou ikonu“ a „velkou autorku“, jako na někoho, kdo zastává ženská práva a kdo toho k tématu feminismu hodně napsal a byl v tom i celosvětově úspěšný. Ale co dál? To, že je otevřeně někdo feministou, v praxi nemusí mnoho znamenat. Takový člověk může veřejně hlásat feministické názory a zasazovat se za práva žen, ale kdo ví, jak se ve skutečnosti chová ve vztazích, jestli má doma férově rozdělené domácí práce, jestli nepřežívá v nepříjemné submisivní roli, či dokonce není obětí psychického či fyzického násilí. To, co víme o životech jiných, jsou navíc jen špičky ledovce. A o sobě samých toho na vědomé úrovni víme taky jen maličko.

Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu. Protože jednám pod vlivem emoce vůči své „ikoně“. Proto na její dceři, co na ni plive špínu, taky okamžitě hledám nějakou tu špínu. Jenže ono to nefunguje. Je třeba jasně říct, že na základě dostupných informací Skinner je obětí, pravděpodobně v raném dětství utrpěla trauma způsobené agresorem. Je politováníhodné, že matka nedokázala jednat jinak než tak hanebně, jak to její dcera popisuje.

Když se velká autorka zachová trestuhodně, jak bychom se zachovali my?

ptá se Zuzana Kultánová a já si říkám, proč vůbec na spisovatelstvo klademe nárok, aby byli morálními ikonami? Kde se taková idea bere? Možná pochází z 19. století, kdy měli spisovatelé jiné společenské postavení než dnes. Možná si prostě chceme myslet, že ti, kteří něco pronikavého vytvořili a veřejně něco říkají, vědí, jak na život. Jako by byli něco „víc“ a my k nim chtěli vzhlížet. Když umělkyně hovoří o feminismu, máme tendenci si myslet, že ví, jak na feminismus v praxi, vždy a neomylně. Přitom znám případy, kdy k vyznávání feminismu někdo nedospěl ani tak četbou nebo náhlým osvícením, jako spíš cestou emancipace. Ti, kteří veřejně působí odvážně a nezávisle, v soukromí možná bývají i neodvážní a závislí, protože člověk nemusí mít energii na to, aby se za sebe postavil v každé vteřině svého života. Všichni jsme na cestě, ale každý jinak a s jiným batohem plným tíhy.

(Autorka je prozaička a překladatelka)

Chviličku.
Načítá se.
  • Tereza Semotamová

    (1983) prozaička, překladatelka a redaktorka. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU, německý jazyk a literaturu na FF MU, napsala doktorskou práci o německých rozhlasových hrách 50. let. Je redaktorkou JÁDU, magazínu pražského Goethe-Institutu. Překládá současnou německojazyčnou beletrii, věnuje ...
    Profil

Souvisí

  • Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 8/2024
  • Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 4/2024
  • Polemika
    Kino Peklo

    Mluvme spolu, ale…

    Pak by možná ubylo pojmů jako „teror empatie“ či „permanentní krize“. Jsou-li totiž tyto pojmy vyhraněné tak, že diskusi nepřipouštějí, ačkoli k ní doslova vyzývají, těžko se dá navázat nějaký dialog.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 2/2024
  • Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2024
  • Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 18/2020