Základní škola Charlotty Masarykové ve Velké Chuchli, Základní umělecká škola na Praze 6, Park Charlotty Masarykové tamtéž, pomník Charlotty Masarykové v Hutisku, pamětní deska Charlotty Masarykové v Pardubicích, busta Charlotty Masarykové na domě č. 239 v Mickiewiczově ulici na Hradčanech – to je jen několik připomínek ženy, která původně neměla s Čechy nic společného, přesto zde zanechala svou bezprostřední i zprostředkovanou stopu.

Jenom nezoufat – vždycky trpělivost – je jí v životě všade třeba. Jenom být zdráv, to je hlavní věc, a potom trpělivost. Člověk potřebuje mnoho trpělivosti v životě. Již velmi dávno bych byla bývala u Tebe, kdyby moje srdce nebylo tak naprosto nespolehlivé. Ale i k tomu již dojde? Ty víš, jak Ti pan prof., když byl posledně u nás, řekl, že nesmím vůbec nic dělat v domácnosti. Jsem totiž hned zcela vyčerpána při nejmenší činnosti, pak musím zase 2–3 dny ležet, abych zase nabyla sil. Ale já to dělám a tím se uchovávám,

napsala Charlotta Masaryková dceři Alici do vězení 15. března 1916.¹

Trpělivost a optimismus, vlastnosti, které pisatelku výrazně charakterizují. Po celé své manželství s Tomášem Masarykem mohla díky nim zvládat mnohé těžkosti soužití s vysokoškolským pedagogem a spisovatelem ze střední Evropy, která jí byla mentalitou velmi vzdálená. Masarykův exil během první světové války a politické angažmá v cizině ještě vygradovaly nároky na její manželskou loajalitu a zároveň na její duševní i fyzické zdraví.

Charlotta se narodila jako třetí z jedenácti dětí 20. listopadu 1850 v newyorském Brooklynu v rodině Rudolfa Pierra Garriguea (1822–1891), dánského obchodníka, kterého práce přivedla do New Yorku. Jeho rodina pocházela původně z jižní Francie, do Dánska se uchýlila v době pronásledování hugenotů a zapustila tam již kořeny. Charlottina matka Charlotte Lydie, rozená Whitingová (1825–1891), pocházela z anglické unitářské rodiny, hlásící se k prvním přistěhovalcům z Evropy, kteří dorazili na lodi Mayflower už v září 1620 z anglického Plymouthu.

Když jí bylo jedenáct let, začala americká občanská válka. Charlotta byla uchvácena chováním své babičky z matčiny strany Cecilie Whitingové, která během války do svého domu zvala Afroameričany, četla jim zprávy z bojů Severu proti Jihu a diskutovala s nimi o politice Abrahama Lincolna a o budoucnosti jižanského otrokářství. V Charlottě tato setkání vyvolala živý zájem o problematiku diskriminace jakýchkoli utlačovaných lidí, soucit s nimi a také myšlenky na podporu emancipačního hnutí žen, které ji pak provázely po celý život.

Měla velký hudební talent, chtěla se stát klavíristkou. Rodina Charlottu vyslala do Evropy, do německého Lipska, aby na tamější konzervatoři studovala hudbu. Bydlela v rodině Göringových, přátel svého otce. Cvičila tak intenzivně, že si poranila ruku a nemohla se více klavíru věnovat tak intenzivně, jak si pro profesionální dráhu představovala. Vrátila se domů a svou pozornost začala věnovat studiu filosofie a matematiky. Hru na klavír nadále již jen vyučovala jako soukromá učitelka.

Ke Göringovým se vracela na návštěvy a jedna z nich se jí stala osudnou. Ve stejné době tam v roce 1877 bydlel mladý vídeňský doktor filosofie, Tomáš Masaryk, stejně starý jako ona, pracující v té době na svém habilitačním spisu. Našla s ním mnoho společných témat k hovoru – hudbu, klasickou německou filosofii, dějiny. Zamilovali se do sebe. S jejich společným pobytem v Lipsku je spojena historka o projížďce na loďce, při níž paní Göringová spadla do vody a Masaryk ji před zraky své dívky neohroženě zachránil. Brzy poté požádal Tomáš Charlottu v dopise o ruku. Její kladná odpověď ho povzbudila k brzké cestě za ní do New Yorku, kde 15. března 1878 uzavřeli civilní a unitářský sňatek. Oproti všem zvyklostem přijal Masaryk příjmení své manželky, od té doby začal vystupovat jako Tomáš Garrigue Masaryk.

Novomanželé se usadili ve Vídni. To byl velký ústupek ze strany Charlotty, zvyklé na pohodlné prostředí bohaté americké rodiny. Skromné, až asketické životní podmínky vídeňského pedagoga, pocházejícího z velmi chudé moravsko-slovenské rodiny, který mohl vystudovat jen díky podporovatelům věřícím jeho píli a talentu, byly pro Charlottu velkou osobní zkouškou. Tomáš byl zvyklý omezovat své osobní potřeby na úkor studia a práce, Charlotta se s životem ve Vídni vyrovnala díky své přísné výchově a lásce k manželovi. Nezvyklé byly nejen podmínky života ve Vídni, ale i jazyk. S němčinou si poradila díky předchozímu pobytu v Lipsku, ostatně milovala a čítala německé filosofy v originále od svého mládí. V Evropě se začala učit i mateřštině svého muže – tedy česky.

Již necelých čtrnáct měsíců po svatbě se narodilo první dítě – Alice (1879–1966), která dala Charlottinu životu nový rozměr. Postupně přibyli Herbert (1880–1915) a Jan (1886–1948). Velkým otřesem bylo úmrtí čtyřměsíční Eleanor v roce 1890, po níž ještě přišla na svět Olga (1891–1978). Děti se staly středobodem Charlottina vesmíru. Rodina vzbuzovala pozornost svého okolí i tím, že do péče o domácnost a děti se významně zapojoval i otec Tomáš. To nebylo ve střední Evropě přelomu 19. a 20. století zvykem. Trojúhelník dominantní pro život ženy, nazývaný K-K-K (rozuměj Kinder-Küche-Kirche, tedy „děti-kuchyně-kostel“), se udržoval při životě zejména ve středních vrstvách společnosti, do nichž Masarykova rodina svým sociálním statusem patřila.

Ještě více vynikla jinakost Masarykovy rodiny v Praze. Docent Tomáš Garrigue Masaryk byl totiž na počátku osmdesátých let pozván do Prahy na místo profesora filosofie. Starobylé pražské vysoké učení, tehdy s názvem Karlo-Ferdinandova univerzita, bylo v té době říšským zákonem z roku 1882 rozděleno na samostatnou českou a německou univerzitu. Přednostové jednotlivých fakultních kateder si při rozdělení mohli zvolit, zda chtějí přednášet na německé, nebo na české následovnici jednotné univerzity. A česká profesura filosofie potřebovala člověka schopného přednášet v zemském jazyce. Masaryk kývl vedení univerzity na slib řádné profesury, dočkal se jí však až v roce 1897. Do té doby přednášel se statusem mimořádného profesora filosofie.

Jeho působení změnilo od osmdesátých let 19. století v Praze a v českých zemích mnohé. Masarykův vliv na vznik nových časopisů, v první řadě časopisu Athenaeum, jeho zásadní zásah do sporu o pravost Rukopisů, hilsneriáda, založení vlastní politické strany, která – byť malá – získala velký vliv a vynesla Masarykovi i křeslo ve vídeňském parlamentu, a četné další veřejné aktivity ovlivňovaly život celé rodiny. Charlotta stála věrně po jeho boku, ačkoli to většinou nebylo snadné. Zejména v devadesátých letech během hilsneriády bylo rodině nejednou vyhrožováno i fyzickou likvidací. Rodina tehdy stěží ustála život v Praze, na pořadu dne bylo i přestěhování do Ameriky.

Američanka se stala Češkou, mravně i politicky; věřila v genia našeho národa, pomáhala mně v mých bojích politických a v celé mé národní činnosti. Až tehdy za války, za hranicemi jsem musel pracovat bez ní, ale věděl jsem, že jednám ve shodě s ní,

řekl Tomáš Garrigue Masaryk Karlu Čapkovi.²

Ani Charlotta se neomezila jen na vedení domácnosti a výchovu dětí, přestože u ní byly stále na prvním místě. Byla první čtenářkou a kritičkou všech prací svého manžela. I díky tomu si češtinu pasivně osvojila velmi dobře, brzy se dokázala i česky domluvit.

Její láska k hudbě ji přivedla k poznávání díla Bedřicha Smetany a publikování článků o něm, například v časopise Naše doba v roce 1893. To nebyla v jejím případě nová aktivita. Společně s manželem psala už dříve hudební a literární kritiky do časopisu Naše doba pod pseudonymem Lorenzo. S hudbou si Charlottu spojovala zejména pražská intelektuální veřejnost. Karel Čapek dokonce později napsal o jejím manželovi, že když se

… hraje Beethoven, Smetana nebo jiná velká hudba, v těch chvílích se jeho oči zastřou něčím vzdáleným, zapadnou v nepřítomnosti, a ještě dlouho potom je zamlklý a jaksi nepřítomný. Jako by v dobu mu byla nablízku, blíže než vše ostatní, hudební žena, se kterou šel životem.³

Ve své mateřštině přispívala na dálku i do amerických revuí. Svou „českou“ zkušenost zprostředkovávala Charlotta i krajanům doma, v Americe. Psala články o českých zvycích, snažila se přiblížit mentalitu lidí:

Mnoho očí nervózně vyhlíží, jaké bude zítra počasí, jelikož nebe je zakaboněné, ve vzduchu je cítit vlhkost a déšť. Lidé se za něj modlili, celé jaro a léto čekali, že přijde, ale v poslední době kropil zemi v takových přívalech, až se malý potok za vesnickými domy vylil ze svých břehů a vyhnal toho malého pasáčka hus i s jeho početným hejnem ze sousední pastviny skryté ve stínu vrb. Ale konečně je tady neděle a s ní i vytoužená odměna za všechnu tu dřinu a starosti. Den je zářivě jasný. Nebe je modřejší než ty podezdívky, bílá oblaka oslňují více než domovní předpraží a vzduch, lehounce čeřený vysokou májkou ozdobenou šarlatovými stuhami a běloskvoucím věncem, je ryzejší než veškerá ta vesnická čistota. Hladce oholení muži oblečení v černočerných krátkých kabátcích, kalhotách a plstěných kloboucích jdou do vedlejší vesnice na ranní mši, protože v Hrušovanech je pouze malinká kaplička. Stojí přímo uprostřed ulice a vypadá spíš jako zapomenutá věž kostela, jež se postupně propadá do země. Ženy, které obvykle tvoří valnou většinu shromáždění, jsou dnes uvězněné v kuchyních a připravují velkou hostinu roku. Srdcem a duší celého veselí je tanec, kterému se holduje po tři odpoledne a večery – ty se vždy protáhnou až do noci.⁴

V Praze se zapojila i do sílícího ženského hnutí, které ji zajímalo od mládí. Stala se první členkou-cizinkou Náprstkova „Amerického klubu dam“. Stopy její činnosti najdeme v „Domovině pro záchranu svedených dívek“ na Žižkově i v ženské sekci Sokola. Její dcera, Alice Masaryková, nastoupila hned do prvního ročníku prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě, Minervy, které zahájilo činnost v září 1890. Minervu absolvovala později i její mladší sestra Olga.

Svého manžela trvale podporovala i v jeho politické kariéře, do „jeho“ strany však nevstoupila. Její silné sociální cítění ji nasměrovalo jinam. Od roku 1905 byla příznivkyní Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, účastnila se dělnických akcí na podporu všeobecného volebního práva.

Největší zkouškou celého jejího života se stala první světová válka. Stihly ji fatální otřesy: politická emigrace manžela na sklonku roku 1914, doprovázeného mladší dcerou Olgou, a jeho odsouzení k smrti v nepřítomnosti. Následovala smrt staršího syna Herberta, nadějného malíře, v důsledku nákazy skvrnitým tyfem, dokonce ve výroční den svatby manželů Masarykových 15. března 1915 (osudové datum pro rodinu i zemi). Nakonec ještě byla uvězněna dcera Alice od října 1915 do července 1916 ve Vídni. Charlotta strádala tělesně a ještě více duševně. Stres, nejistota ohledně osudů členů její rodiny, policejní sledování, depresivní zprávy z bojišť i zázemí u ní prohloubily celoživotní psychickou labilitu, válečný nedostatek potravin i dalších prostředků nutných k životu přispěly k srdečním slabostem, stále častěji se projevujícím za války a po ní. Na konci války, v roce 1918, byla dokonce hospitalizována v sanatoriu v pražském Veleslavíně a zbavena svéprávnosti – což mohlo mít i ochranný efekt proti politické perzekuci ze strany hroutících se rakouských úřadů. Po návratu manžela v prosinci 1918, nyní již jako prvního československého prezidenta, se vrátila domů k rodině.

Domovem se jí tehdy staly v první řadě Lány, prezidentské sídlo, které si oblíbila. V úloze první dámy ji již za jejího života často zastupovala její starší dcera Alice, která kromě jiných aktivit stála také u zrodu Československého červeného kříže a po dvacet let vykonávala úlohu jeho předsedkyně. Tím nastartovala významnou roli prvních dam v sociální a charitativní sféře, která trvá dosud. Po smrti své matky stála Alice po boku svého otce až do konce jeho prezidentského úřadu v roce 1935.

Charlotta Masaryková ještě stihla uplatnit svůj vliv při prosazení volebního práva žen v nové republice a zúčastnit se prvních takto nastavených voleb roku 1920. V září 1922 prodělala těžký záchvat srdeční slabosti. 1. května 1923 ji postihla mozková mrtvice a částečné ochrnutí, z nichž se již nevzpamatovala. Zemřela 13. května 1923 na zámku v Lánech.

Pro Tomáše Masaryka byla díky svým postojům – i podle jeho slov – rozhodujícím člověkem v jeho životě:

… byla přesná a pevná v politice a otázkách sociálních. Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala; její pravdivost a nekompromisnost měly velký výchovný vliv na mne. […] Co bych vám o tom říkal! Bylo to tak silné spojení. […] Za války ochuravěla; já jsem to tam za hranicemi tušil. […] Když jsem se s tou celou slávou v roce osmnáctém vracel, čekal jsem jen na chvíle, až budu s nemocnou.⁵

Z Herbertových čtyř dětí se dospělosti dožily dvě dcery – Anna a Herberta –, jejich prostřednictvím Masarykova rodina pokračovala v dalších generacích, potomky měla jen Herberta, díky níž život rodiny stále pokračuje. Alice a Jan děti neměli. Synové Olgy, provdané Revilliod, padli na konci druhé světové války ve službách RAF, oba bezdětní.

Charlotta Masaryková je pohřbena u zdi starého lánského hřbitova v rodinné hrobce.