Víte, svět sice není černobílý, ale není ani šedivý a ani růžový. Svět je spíše jako barokní malba. Ukrývá se v něm netušené a na první pohled nevídané. Ve světě je spousta emblematických záhad, ale i jasných kontur. Drama scény, na které všichni stojíme, se občas noří do temnot, aby hned vyvstalo světlo a dalo zrodit velkoleposti lásky uprostřed mizérií našeho života.

V kostele jsem slyšel, že týden, do kterého se vstupuje Květnou nedělí a jehož vrcholem je Neděle vzkříšení, je jediným týdnem liturgického roku, ve kterém musí křesťan dávat pozor. Jinak se to prý dá „tak nějak přežít“. Domnívám se, že křesťan by měl dávat pozor a soustředit se v každém okamžiku svého života. Ba co víc! Každý člověk, ať už věřící, či nevěřící, by se měl plně ponořit do toho, co právě prožívá. Ostatně – co by to bylo za život, kdybychom to nedokázali? Většinová zkušenost nás však ubezpečuje o opaku – často svůj život jen tak nějak přežíváme a nežijeme jej plně. Pokud nám do života nevkročí nějaká významná událost, nevšimneme si mnohdy ani toho, že přichází noc. Když už pak noc přijde, jsme často překvapení. Najednou tápeme okolo sebe a hořekujeme, co se to stalo.

Pokud jste někdy stáli v hlubokém temném lese po půlnoci, pak víte, o čem je řeč. Krajina, která je pokrytá tmou, se stává neviditelnou. Temnota zabalí vše do pláště neviditelnosti a oči vidí pouze černou stěnu. To není jen popis vizuálního zážitku při pouti přírodou, ale také popis mystických zkušeností. Pravá mystika je však vždy prostá, neodděluje se od běžného života – naopak – jde v běžném životě na hlubinu skutečnosti. Té se dosahuje ponorem nikoli do čehosi „ezoterního“, ale bdělým zakoušením každého okamžiku.

V takovém ponoření pak i ostatní smysly operují jinak, než jsme zvyklí. V noci mají před sebou, podobně jako oči, černou stěnu. Vnímají a nevnímají současně. Od té stěny, stejně jako míček, se odráží veškeré pociťování a je zakoušeno „jinak“. Toto „jiné“ zakoušení je dáno naší přítomností v temnotě noci, ale taktéž je prohloubeno bdělou přítomností. To, co k nám v noci dopadá (jako onen míček) je tak zintenzivněno. Ale analýza smyslů může člověka dostat pouze k nim a do ticha, které zde ukryto.

Jde o to vejít „do stěny“. Stejně jako není možné prohlédnout zčernalou krajinu zrakem, stejně tak není možné „prohlédnou“ černou stěnu smysly, ale nakonec ani rozumem. Ten nám vyjeví poznatky smyslů, dokáže je korigovat a uspořádat. Dokonce se dokáže do jisté míry obejít i bez nich a nahlédnout „ideality“, dokáže abstrahovat tmu z noci a hovořit o ní jako o fenoménu. Dokáže noc rozpitvat na jemné předivo prachu, ale nedokáže vejít „do stěny“.

Právě proto další krok, nebo spíše „skok“, či vpadnutí, musí učinit srdce. Pověstný kierkegaardovský „skok víry“ zde můžeme v našem případě přetvořit na „skok do tmy“. Prostoupit zeď černou jako uhel. Pokud jste viděli anebo četli Harryho Pottera, pak víte, jak vypadá „průchod“ na legendární nástupiště 9 a ¾. Tato analogie nám může pomoci „pochopit“ a jaksi vizualizovat „skok do tmy“. Takový skok, který není roven nárazu do zdi. Znamená spíše prostoupení vyžadující naději a souvisí nutně s tím, že se člověk umaže. Cesta tmou je cesta temnou nocí, ve které se zdá, že nic nemá smysl, že vše je ztraceno a že existence člověka je bez smyslu. Člověk se táhne, jako opilý stín, bahnem tmy. Ale stejně tak, jako uhel zanechává stopy na oblečení a kůži, stejně tak je uhlík vlastně i diamantem. A přesně toto se nalézá v prolnutí temnoty.

Srdce, které vstoupí v naději do temné černoty, možná narazí na tvrdost zdi, její tuhost se ukáže jako boj s vlastní dějinnou situací. Vynoří se problémy a těžké chvíle. Ale srdce, které doufá, se prodírá a naděje jej táhne. Najednou, v okamžiku, kdy už to nikdo nečeká a srdce se vylévá v utrpení, se protrhne horizont. Oslepení temnotou střídá oslepení světlem. Tak mocná a neutuchající zář zaplaví všechno. Světelná záplava je hmatatelnou nadějí. Člověk najednou vidí „v jiném světle“. Přichází vidění světla srdcem. Proměna. Světlo proniká tělo.

Člověk totiž není hlavně duše, ale patří k němu i tělo. A srdce, o kterém je zde řeč, je klíčem a chrámem současně. Je chrámem uvnitř chrámu (těla). V srdci je proměna temné noci v zář světla zakoušena jako paradox. Pokoj a klid. Ale také strach a zmatek. Jinými slovy: chvění. Taková je přítomnost absolutního Tajemství, které svojí spirituální gravitací přitahuje a vtahuje. Člověk se musí osvobodit od své vlastní egoistické soustředěnosti na sebe a, řečeno s ekumenickým teologem Jaroslavem Vokounem, vystoupat na oběžnou dráhu Boha. S ním máme propojit náš střed. Pak již nezáleží na tom, kde se zrovna nacházíme, zda jsme takoví či makoví, ale jeli náš střed propojen s Bohem, jsme ve středu všeho dění a dějin.

To lze zakusit však jen tehdy, umlkne-li racionalita. Je pravdou, že ona sama velmi dobře vypovídá, ale spíše o neuchopitelnosti Nepojmenovatelného. Teprve však tehdy, když umlkne onen logický soud nad vším, teprve tehdy se původní filosofický úžas nad zázrakem bytí, který odkouzlil svět starověkého mýtu, může překlopit v sakramentálně působící skutečnost. To, nad čím filosofie užasla ve svém prvopočátku, to zde samo promlouvá.

Ba co víc! Tajemství, o němž zde hovoříme, zde dokonce samo jedná. Jeho světlo oslepuje a kdo se do něj zadívá, musí vkročit na cestu parodoxu, tj. toho, co je, z řeckého parodoxos, náhlé a prudké, nové a neočekávatelné. Jako takové je Nevystihnutelné, je energeia, samo uskutečnění. Ve svém ponížení nás táhne k sobě upoutáním naší pozornosti, aby nám na oslepené oči položilo rosu posvěcení. Aby nám umylo smradlavé a ušpiněné nohy a postavilo nás do správného světla, na místo, kam patříme.

Všichni potřebujeme umýt nohy. Odrané a otlačené. Ušpiněné od temnoty, ale i zmrzačené naším vlastním úsilím. A ne, není to jen metafora pro cosi duchovního a odtrženého od těla. Je to – naopak – cosi obrovsky tělesného a duchovního současně. Umýt nohy znamená dovolit si stát se plně člověkem, jednotou těla, duše a ducha. Odevzdat smradlavé nohy do Božích dlaní je jako prožít na vlastní kůži ten známý příběh o tom, jak jde muž životem – pouští. Muž má příslib od Ježíše, že jej na jeho cestě neopustí a bude kráčet s ním. Muž se ohlíží ve svém životě za sebou a v písku vidí, že když se mu vedlo nejhůře, už tam byly jen jedny stopy. Ptá se proto Krista, jak je to možné, kde byl, když slíbil, že bude a nebyl! Ten mu jen odpovídá: „Správně vidíš pouze jedny stopy. To jsem tě totiž nesl!“

Bůh, který se nás tělesně dotýká, je sám tělem. To je cosi tak prostého a současně neuchopitelného, že nezbývá než zout boty, sundat ponožky a odevzdat se. Voda je živá, je to život. Omývá a uzdravuje. To Bůh se rozlévá – jako všeobjímající dobro, aniž by „šel“ odněkud někam, aniž by vystupoval z jakéhosi stínu za stvořením anebo byl nějakým dozorcem. Ne, Bůh je Tajemství plnosti i prázdnoty. Je ve všem a objímá nicotu. Přítomnost plápolá jeho ohněm, a kromě nohou nám omývá i tvář. Ten, který vládne kosmu, je tady v tichu. Na začátku i na konci. Ve tmě zakoušená nemožnost světla je Boží přítomnost odhalující naději, že i když procházka tmou není nic jásavého, má to smysl. Špinavé nohy prochází tmou, abychom někam došli. A bude-li to nad naše síly, Tajemství nás ponese.