Modlitba

Buď požehnána dřina
těch, kdo udržují při životě
touhu učit se
jazyk toho druhého.
Těch, kteří vytrvale,
s čistotou
květů pomerančovníku
a s intenzitou jejich vůně,
zacházejí se vším
laskavě,
dokonce, a to především,
s emocionální otupělostí.
A požehnán buď ten,
kdo se nevzdává
hledání sebe sama, toho druhého, něčeho jiného,
za hranicemi toho,
co má přímo
na očích a na dosah,
neboť právě to hledání
je božským balzámem,
který hojí
rány světa.

Jarní přepadení

Když jsem to poprvé
nazvala láskou,
byla to radost dospívajícího
z objevení sebe samé.
Později se mi stalo,
že jsem tomu znovu řekla láska,
a bylo to spíše
přání být
milována a viděna.
A ještě později
jsem to nazvala láskou,
ale byla to touha
po jistotě,
a když jsem si
ještě jednou pomyslela:
– je to láska!
stalo se to nejkrásnějším
ze všech útěků
před samotou a bolestí.
Přestanu jednou provždy
vyslovovat její jméno,
trochu jako Jahve,
protože definice
se mají přidělovat
tomu, co vymezují
jasné hranice, a
při nečekaném útoku tohoto
nejistého jara
mě dokonce i hravé
květy mandlovníku
s jejich bílým
rozverným
obláčkem
varují:
– Opravdu jsi věřila,
že by se nekonečno
omezilo jen
na otázku párů?

Stávám se listem

Stávám se listem
a nemyslete si,
je to dlouhá cesta!
Je třeba být semínkem
a statečně vytrvat
v temné půdě
jen tak dlouho, jak je nezbytné,
aby se nechalo narušit.
Nemůžete vyklíčit jen tak,
z jednoho dne na druhý,
a být listem.
Je to cesta,
která začíná
tím, že jste kořeny a
rostete jako kmen,
procházíte pokaždé
stejnou trasu,
abyste zůstali
pevně vězet v zemi,
a mezitím
zvětšujete své letokruhy
a rozpínáte se do prostoru
stále delšími větvemi
při hledání světla.
Je třeba, aby vás vytrvale
pozorovalo slunce,
a aby vzduch byl mírný…
Stávám se listem.
A věřte, je to dlouhá cesta,
ale nic mi nemůže
zabránit,
abych se ztenčila v tenounkou,
zářivě zelenou čepel
a stala se plachtou
pro každý závan větru.

Locus matris

Už dlouho sem chodím
hledat, ne tebe,
ale tvoje štěstí.
Snažím se dát znovu život
místu,
které se každým mávnutím štětky
s oslepujícím vápnem
stává více mým,
ačkoli je mi jasné,
že já sama jsem
to mé jediné místo,
a mezi nátěry barvy
a bezhlavého prořezávání stromů
nacházím odpuštění
za čin,
který jsem nespáchala…
Je to tak, že když přehlížíte
štěstí druhých,
obrátí se to proti vám.
Místo toho je třeba
se o ně starat,
když pro nic jiného,
tak aspoň z lásky k sobě,
protože je to jediná nit,
s níž dokážeme
zalátat naše duše.

Neuchopitelné

Nyní, když myšlenky
přestaly
pomlouvat za mými zády
mě a můj život,
tiše
explodovalo světlo.
Nebudu držet na uzdě
lásku, kterou živím
a která živí mě.
Nikdy se nesmí zavírat do klece,
neboť věznění
rozleptá duši.
Ať plyne,
já půjdu spíše za ní,
ať proudí
v rytmu, který se jí zlíbí,
unylém nebo prudkém,
a bere s sebou všechno,
co jí přijde do cesty.
Ať omývá nebo
strhne
každý pohled, každý kámen,
stejně ji nic nedokáže dát do škatulky,
nikdo ji nedokáže hrází zastavit…
Nebyli jsme stvořeni k tomu,
abychom tady zůstali.

* * *

Viděla jsem v tobě propast.
Šla jsem za tou závratí
a vrhla se do ní, ale
byl by to ještě život,
kdybych zadržela
krok?

* * *

Nejsem
než koryto potoka,
prohlubeň jeho tvaru.
Není to moje voda,
která mnou teče,
není to země,
která ze mě vytváří koryto,
ani kameny, které mě obývají,
ani kapradí, které se urputně drží
mých břehů.
Když řeknu „miluji tě“,
není moje ani tvoje
ta láska
ani slast,
co rozechvívá naše těla.
Ujišťuji tě, že
z dávných dálek
přichází a bude dál
chvěním mimo nás,
jímž vibruje celý vesmír,
neboť doopravdy
nám nepatří nic
než radost
být svědky
této lásky,
která z neznámého zdroje tryská
a proudí skrze mě,
tobě v ústrety,
jí jedinou je mi dáno
říct, že tě miluji.

* * *

Měla jsem víc,
než jsem kdy žádala,
více, než jsem dala,
to je jisté.
Oblouk opsaný šípem duhy
prudce se propadající do vody
a růžové mraky,
rozeklaný vrcholek sopky
v protisvětle
a kupovitá oblaka nasycená kapkami,
a přesto žlutá od zapadajícího slunce
a moře, můj Bože,
kolik já jsem měla moře!
Tolik, že mi naplnilo oči
tisíci odstíny zelené,
modré, šedé a azurové,
na dobrých deset životů, ba více.
A cesty, které se protnou a jdou spolu
krátce
nebo i dlouho.
A bolestí jsem měla,
že mohlo puknout srdce
a stát se větším
a útulnějším.
A průzračně čistou lásku
k dětem, které jsem neporodila.
Severské mlhy
melancholie
a oslepující slunce
a zase moře,
moře všeho druhu.
A stříbrozelené koruny
olivovníků
jako závoje
malých nevěst v zástupu
rozechvěle očekávajících svátost.
A touhu plodit
tak intenzivní,
a tolik strachu
z toho, že postrádám smysl,
a myšlenky tak divoké,
že jsem neznala jejich původ,
přesvědčena, že jsou mé vlastní.
A nekonečno jsem měla,
sotva tušené,
které tě žene vpřed a,
konečně,
jsem přistihla sebe samu,
že nevím, jak se udržet pohromadě,
vybuchuji a tříštím se na kousky
letící do všech stran,
ty tam jsou pevné kontury mé bytosti –
a to mi přineslo
bláznivou, pošetilou spokojenost.

* * *

Jsem řeka
co vidíš
je už jinde.