Jak ovlivnila/ovlivňuje politika vaši tvorbu?

Politika ovlivňuje moji tvorbu velmi. Bohužel. Je to dané mou prací, kdy sledování politické pěny dní je nutností kvůli orientaci a redakčnímu rozhodování. Což samozřejmě pro obyčejného, i když nikterak lhostejného občana nutností není. Na to, abyste věděli, že Miloš Zeman je zlo a Vladimír Putin zločinec, nemusíte mít neustálý přehled o každém kroku či výroku, který spáchali. Novináři to však vědět a sledovat musí. A když to sledujete deset dvanáct hodin denně, tak se vám to nějak promítne do hlavy a z té hlavy do poezie, kterou píšete. Pak záleží na hledání míry a formy, co s tím dál. A proč píši, že „bohužel“? Protože se těším, až budu moci mávnout rukou nad další blbostí, co ze sebe vyplodí Andrej Babiš, půjdu se projít do lesa a tam budu přemítat o básni opěvující jeho krásu… Ale pak stejně dojdu na kraj lesa, přede mnou bude místo remízků a políček velký žlutě kvetoucí lán – a budu zase v politice. Není úniku.

• Karel Škrabal, básník, novinář

Politika moji tvorbu ovlivňuje značně. Naštěstí jsem otrlý, takže i nedostatek prostředků a politické obstrukce moci vůči literárním umělcům se mě zas tolik netknou a pokračuji směle dále navzdory. O to větší nevýhody jistě mají tvůrci/y, kteří se pustili do literárních šarvátek až po vysoké škole a založení rodiny smělými prvotinami, ti už se musejí takříkajíc konformisticky kurvit, aby měli na složenky a na kroužky. Ale i to je život; ať je to brak, prvotina, nebo vyspekulovaný profesionální záměr, vždy nakonec rozhoduje čtenář. Ať je to hlavně čtivé čtivo.

• Vít Kremlička, spisovatel, hudebník a literární publicista

Elitu povraždili za okupace nacisté a následně ve vraždění a dlouholetém žalářování pokračovali komunisté, k tomu si připočtěme dvě vlny emigrace v letech 1948 a 1968. Po roce 1989 směřování této země zase určili skřeti vzešlí z Prognostického ústavu. Není proto divu, že jsou moji spoluobčané v drtivé většině plebejská chátra bez morálního ukotvení a bez vizí. Jakmile člověk vyjde z domu, nejpozději do pěti minut narazí na nevychovaného sebestředného kreténa. Co kdysi bylo pohoršlivé a za hranicí bontonu, je dneska běžná věc. Potměšilá chátra bez vizí a slušného vychování jsou logicky i politici, kterým dotyční umožnili, aby byli zvoleni. Nedej pánbůh, abychom byli v budoucnu nuceni bránit se čemukoliv zvenčí. Churchilla mezi nimi nenajdeme. Hravě a vesele už píšu jenom pro děti. V tom, co mám právě rozepsané, převažuje skepticismus, opovržení a neláska. Proč bych měl chátru milovat?

• Michal Šanda, básník, prozaik a dramatik

Rád bych věřil, že mou tvorbu ovlivňuje spíš to, co se děje ve světě, než politika. Nejde to samozřejmě úplně oddělit, ale snad je současně zřejmé, proč tu distinkci činím. Politiku vnímám spíš jako technologii, etymologie nelže. Kdežto co se děje ve světě, to je záležitost všech, kdo na tomto světě jsme. Věřím, že spisovatel má být přítomný a že má svědčit, to je jeho úkol. Světové dění je pouze jednou vrstvou života k dosvědčení, a možná ani ne tou nejdůležitější, ale pominout nelze. Uvědomil jsem si to palčivě, když před třemi lety začala válka na Ukrajině. Má kompetence psát zrovna o ní byla jen malá, ale tlak přítomnosti tak silný, že jsem to zkusil. Zpětně pro mě není hlavní, jestli jsem uspěl, nebo neuspěl, ani nevím, čím se to měří. Někdo říká, že zpracovávat příběhy druhých je apropriace, pro mě je psaní spíš aproximace: nepřesné, ale přece jen přiblížení se něčemu, co blízkost vyžaduje. Nebo k čemu blízko chci být. Kromě toho jsou samozřejmě banální záležitosti kulturní politiky, které ovlivňují podmínky k psaní, ale to vnímám jako druhotné.

• Jan Němec, spisovatel a šéfredaktor literárního měsíčníku Host

Relativně málo, nicméně lze doložit, že nejsem autor zcela apolitický. Vydal jsem dva tlusté politické thrillery (Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu) a taky jsem napsal bezpočet novinových fejetonů, mnohé z nich na ryze politická témata. A konečně jednou z hlavních postav mého chystaného románu s pracovním názvem Vinné sklepy je zkorumpovaný politik…

• Michal Viewegh, spisovatel

Přál bych si, aby většina básníků odpověděla: Nijak. Ale to nejde. Teď mi, snad již přítel, Jakub Vaníček v reakci na můj rázný odpor vůči angažované poesii sdělil, že mi tehdy říkali „peroxidová blondýna“. O deset let později mě výrazná básnířka Iryna Zahladko označí za mača, který si nezaslouží honorář. O rok dříve se mi za doporučení k nominaci Františky Jirousové na nejlepší knihu ruku dostane hodnocení od časopisu A2, že dlouhodobě dehonestuji ženy a minority, a kdyby se mě tehdy sama Františka Jirousová nezastala, bůhví jak by to dopadlo. Četl jsem diplomovou práci o negativní recepci genderového paradigmatu v literárních časopisech, která byla celá o mně, to se nijak nevytahuji, to je fakt. Autorka diplomky byla natolik nestranná, že ocitovala můj výrok: „Jen v poesii jsou si ženy a muži rovní.“ Nejsem kokot ani mačo, ale mám velmi vyhraněné názory na to, co je svoboda, rozbiji držku každému demagogickému polofašounovi, který ji bude omezovat, a vím, že jednou mi nad tím bouchne srdce. – – – A tedy ano, politika mě ovlivňuje, ta stejná, co byla za Shelleyho, za Baudelaira, za Gregoryho Corsa.

• Patrik Linhart, prozaik, esejista, básník, performer a výtvarník

Politika je jednou z metod, jak ovlivňovat okolí, horší je to s řízením lidských osudů. Nicméně vytváří situace, které různou intenzitou doléhají na samotného tvůrce. Je jistě možné uzavřít se před ní do šílenství, alkoholismu nebo poustevničení. Autor by měl celý život plout proti proudu, jak o tom psal i svědčil pozdní Holan. Když člověk kvůli politice ztrácí nějakou část své existence, může na to reagovat různě. Bondyho sebezáchovné říkánky, Divišovo spílání, konformismus, či naopak aktivismus. Podstatnou prací je však vytvářet k často nelibé horizontále svou vlastní vertikálu nehledě na okolí, na druhy státního zřízení či na momentální módu. Ať už to byl v padesátkách bezbřehý optimismus, nebo nyní různé druhy společenských neuróz. Básník je zkrátka povolán být králem vlastních emocí, šamanem otvírajícím bránu do mýtopoetického světa, milencem světa navzdory a mudrcem, který přijímá konec všeho.

Nic více a nic méně.

• Ondřej Fibich, poutník, mystik a Vodnář

Fakt, že píšu a jak píšu, podstatně ovlivnil – Gustáv Husák. Ve školce v Mostě ve Fibichově ulici visel na zdi bíle zarámovaný Ludvík Svoboda. Slyšet nebyl, jazykově ta situace byla v pořádku a mé texty, které zatím probíhaly jen v mé mysli, se zabývaly poznáváním vesmíru a nadpřirozenými bytostmi v něm. Všechno plynulo plynule. Při přechodu ze školky na 10. ZŠ se pochopitelně změnil i portrét na zdi. Postoupili jsme. Svoboda zůstal ve školce, ve škole už visel Gustáv Husák. A ten pán mě zneklidňoval. Hodně mluvil – a mluvil divně. Skrze televizní obrazovku nám vpadal do obýváku, breptavě a vážně se vyjadřoval ke všemu a iritoval mě. V duchu jsem se vyhraňovala vůči stavbě jeho jazyka, vůči jeho tak nějak jazykově obojetné slovní zásobě, a budovala vlastní syntax. Tedy tak.

• Sabrina Karasová, básnířka, prozaička a editorka

Ve svém občanském povolání se s politikou setkávám denně. Jako učiteli češtiny pro cizince mi přijde důležité, aby studenti věděli, že naší mateřštině se dá učit i v kategorii 60–65 let, že lze dosáhnout eliminace až 80 % chyb už za tři roky studia a viditelný pokrok se dostaví i při časové dotaci pouhých 120 až 180 minut za týden, nemluvě o tom, že to studentovi bohatě postačí na zisk funkce premiéra naší vlasti. Řeč čísel je nekompromisní, říká diplomová práce z roku 2018 obhájená na FF UK, která se jmenuje Vývoj češtiny Andreje Babiše z pohledu osvojování druhého jazyka. Studenti pak mohou také vidět, co se stane, když člověk studovat přestane, a jak rychle se zapomene a vrátí do výchozího bodu.

Rád bych v naší společnosti některé věci ovlivnil, nejde mi to, ale budu to zkoušet znovu a znovu: 2 000 českých dětí si u nás v minulém roce sáhlo na život. V celosvětovém srovnání se nám daří být na čele takových žebříčků, jako jsou statistiky hazardu (například počet progamblovaných domů na osobu) či kouření nezletilých. V uměleckém časopise zopakuji, že počet exekucí vedených na malé děti je bratru někde přes 20 000, ale předseda tamní exekutorské komory je prý největším soukromým dobrodincem umění na Moravě.

Co se týká mezinárodní politiky, bohužel se mi zatím v mé vlastní tvorbě nepodařilo ani vzdáleně přiblížit se Konstantinu Filosofovi a slovům dochovaným v jazyce slovanském. Když stál 30. ledna 861 u vjezdu do dnešní ponorkové černomořské základny ruského námořnictva v okupovaném krymském Sevastopolu, pronesl tato prorocká slova: „Na království naše, Pane, milosrdenstvím svým shlédni, a nevydej našeho cizím, a neobrať nás v plen národům pohanským. Řiď, Pane, milostivě naše vůle, aby se ani do vlastních nepravostí nezapletly, ani se nepodávaly cizím…“ Jak je tedy z Kyjevských listů, nejstaršího u nás sepsaného a někde dochovaného textu, vidět, nejen v literatuře, ale bohužel i v politice platí: „Pokrok se vůbec vyznačuje tím, že vypadá mnohem větší, než skutečně je.“

• Ladislav Čumba, spisovatel a učitel

Účinky praktické politiky se nám propisují do života všem, každému nějak intenzivně, básníkům ale dvojnásob hrubě: když někdo před možná dvaadvaceti lety zase bombardoval nemocnici, mně se z potřeby si to ve vnitřním zraku představit zrodil Jamin. Že pak budu dvacet let spřádat jeho židovskou historii do knihy Kikikarantkatr, jsem netušil. Dodneška nevím, proč se senegalský parfém pro mrtvé jmenuje tak, jak se jmenuje. Ale po zkušenostech s mým psaním se to už bojím zjišťovat; obávám se, že by to stálo zase hodně slzí. – Nejkreativnější vpisování politiky do literatury jsou ale politické anekdoty. To umí jen lidová kultura. Já jen tiše obdivuji anonymní jazykovou tvořivost.

• Zbyněk Fišer, básník, bohemista, germanista a vysokoškolský pedagog

Za jednoduchou otázkou se skrývá složitá odpověď. Tvorbou rozumím proces psaní (z jakých popudů a za jakých okolností text vzniká) ale i jeho výsledek (text samotný), a v tu chvíli může politika tvořit nejen kontext autorské činnosti, ale také její téma. Výraz je to navíc mimořádně nejednoznačný. Mám pod pojmem „politika“ rozumět široký rámec správy věcí veřejných (systém liberální demokracie), vyjednávání o podobě této správy (politický chod) nebo programové cíle (např. kulturní politiku)? Zřejmě všechno dohromady, jenomže šíře výkladů generuje i šíři odpovědí.

Můj tvůrčí proces ovlivňuje stav kulturní politiky (neumožňuje mi být autorem z povolání) i politický systém (zaručuje mi svobodu slova), druhý zmíněný mi spolu s politickým chodem posloužil už i jako inspirace a téma. Politika je tedy v mé práci zjevně přítomná. Stále ale představuje jen jedno z mnoha společenských polí, a nedomnívám se, že by moje psaní ovlivňovala výrazněji, než to dělá třeba ekonomika nebo kultura.

• Vratislav Maňák, spisovatel a vyučující na FSV UK

Politika pro mě hraje zásadní roli v životě i tvorbě. Jsem nasraný občan a dávám tomu průchod ve svých knihách, ale protože jsem tak pohlcená vztekem a nemám nadhled, redaktor mi většinu politických výlevů vyhází lopatou. Sem tam ho ale obelstím a prosadím do své tvorby něco z politiky. V románu Anežka to byl třeba institucionalizovaný rasismus a diskriminace ve školství, v Houbařce sociální vyloučení a násilí vůči ženám a v Neděli odpoledne obchod s chudobou. Všiml si toho někdo? Samozřejmě že ne, ve všech recenzích se pořád omílá, že píšu rodinné romány. Rodinná témata jsou však jen zástěrkou pro ta politická. Výsledkem je, že jsem čím dál naštvanější, a tak si aspoň píšu do šuplíku politické básně. Třeba takovou:

Můj švagr
Je Galileo od počítače
Udělal si rešerši
Všechny by je postřílel
Klimatology, epidemiology, literární vědce
A hlavně meteorology
Ti jsou ze všeho nejhorší
Můj švagr by s nimi udělal krátký proces
Postavit do řady a vystřelit
Ať se neplýtvá kulkami
Můj švagr není ovce
Můj švagr ví

• Viktorie Hanišová, spisovatelka a překladatelka

Z téhle otázky jsem v šoku a reflexivně mi z kolene vystřeluje odpověď „vůbec, proč by měla, o co jde?!“, načež ale z druhého kolene ihned vyrazí: „No jasně, totálně!“ Podobná dvojakost je nakonec asi, co se týče politiky a umění, jádro pudla. Dá se psát o různých věcech pomocí různých slov a každá ta volba je de facto politická. Nepsat o dnešku je politické rozhodnutí, stejně jako je jím každé další napsané slovo. Zdrobnělina je politický akt, ironie totéž atd. Nejde se tomu vyhnout, protože tady žijeme spolu. Takže odpověď je následující: politika ovlivňuje moji tvorbu hodně, neboť chtě nechtě ovlivňuje všechno. Zachovat si tvůrčí svobodu ale lze, pokud člověk odolá nutkání zalíbit se. Konjunkturální a oportunistická tvorba je hnusná. Politika je na druhé straně něco jako krev nebo přirozený vánek, tep a cvrkot doby, náplň našeho akvária. Jak by se mohla nepropsat do psaní?

• David Zábranský, spisovatel

Politika ovlivňuje moji tvorbu maximálně, až do nedohledné míry. Například už tím, že ve zdejším geopolitickém prostoru mohu psát a publikovat česky, aniž bych byl kvůli tomu perzekvován. Nikdo mě nenutí psát a publikovat německy, rusky nebo anglicky a zároveň mi to nikdo nezakazuje. Nikdo mě také nešikanuje kvůli tématům a látce, které literárně obrábím. Nikdo mě nelynčuje ani kvůli tomu, jakým způsobem tak činím. Čtenářsky vyspělé obyvatelstvo nezaměňuje charakter literárních postav s charakterem autora, který své postavy vytvořil, takže autoři se mohou bez obav o své bezpečí volně veřejně pohybovat a projevovat. To všechno jsou nesporné výhody pluralitní demokracie. Diktatura pozdního globálního kapitalismu však využívá demokracii jako pestrobarevný vějíř ke skrývání své podstaty, kterou je bezskrupulózní vykořisťování širokých vrstev společnosti a každého jedince zvlášť až do té nejintimnější sféry. Literatura a umění obecně, jejichž přirozeným živlem jsou právě intimní sféry lidského života, proto nestojí kdesi mimo, ale přímo v centru těchto vztahů a dění, a stávají se politickými, ať už o to usilují, nebo ne. Velký kapitál udržuje svou moc prostřednictvím technologií a vědy. Jejich nepotlačovaným uplatněním je stále tužší sociální kontrola, nové způsoby vedení válek, efektivnější vytěžování „lidských zdrojů“ a přírodního prostředí. To vše na vrcholu civilizace, která má dost materiálních i intelektuálních kapacit, které dovolují vytvořit skutečně svobodný svět. V tomto kontextu je každá báseň politickým aktem. Zejména ta, která političnost zapírá nebo o ní prostě nemluví.

Rád bych si ale také v této otázce sám oponoval: nepíšu básně, abych vyjadřoval své postoje a politické názory. Poezie nepotřebuje žádnou výztuhu v podobě autorových názorů a postojů, ty jsou poezii spíše na obtíž. Morálka je možná i bez stranické, politické a obecně názorové příslušnosti k čemukoli. Kde začíná stranictví, tam končí poezie. Politično, jako oblast společenského života, je tematickou součástí poezie, ale k ničemu poezii nedeterminuje a nezavazuje. Jinak řečeno a lépe: báseň není politický akt, báseň je ničitelkou politiky!

• Kamil Bouška, básník

Politika ovlivňuje samotnou existenci člověka, tedy i jeho tvorbu. Politik většinou nikomu na život nesáhne, ale jeho rozhodnutí mohou vést k tomu, že tisíce lidí skončí v rakvích. Viděli jsme to u nás v době covidu. Vidíme to dnes na Ukrajině. Osobně reflektuji geopolitickou situaci podrobněji ve svých denících. Každá doba si vybere svůj název. Ten aktuální zní Blbečci.

• Aleš Kauer, básník a výtvarník

Napsala jsem několik politických básní. Záměr byl dobrý, básně už tolik ne.

• Anna Beata Háblová, architektka, urbanistka, teoretička a básnířka

Politika mou tvorbu asi ovlivňuje. Ale jak? Nejspíš podprahově. Agitky nepíšu, literární aktivismus se mi příčí, ale sleduju, co se v politice doma i ve světě děje, a přispívá to k chmurnosti toho, co píšu.

• Tomáš Míka, básník, prozaik, hudebník a překladatel z angličtiny

Politika je úžasnou mytologií současnosti. Sněmy maclologů vědí, že jsem se inspiroval rozpadem Československa (babička), vstupem ČR do Evropské unie (ohňostroj), diskusemi o genderu (Žáček), vzestupem Andreje Babiše (bocian) či v jedné povídce volební kampaní své matky. Poslední roky píšu o českém moři, tedy o dějinách exilu, disentu, bohémy, námořnictví, geologie. A moc rád bych se víc věnoval plavbě desetitisíců československých legionářů kolem světa, bez níž by byl vznik Československa nemyslitelný. Věřím, že literatura je chráněnou dílnou marketingu, který potřebujeme. Volebním programem strany, která pravidelně zasedá v mých snech.

• Ondřej Macl, spisovatel a performer

I když jsem v začátcích veřejného vystupování koketoval s lehkým aktivismem a pokoušel jsem se v textech reflektovat názor na současné dění, nakonec jsem od toho upustil, nechal to zkušenějším a začal se věnovat textům zaměřeným spíše na emoce a obrazy oproštěné od reality, ačkoliv se sem tam otřu o nějaké sociální problematiky. Zároveň si myslím, že tvorbu a politiku oddělovat nelze, už jen tím, že žijeme v zemi, kde se nemusíme bát cenzury, pokud veřejně píšeme cokoliv jiného než přírodní lyriku a ódy na režim. Takže by se dalo říct, že mě ovlivňuje zejména tím, že na ni nemusím brát ohled.

• Xerodoth Sigmius, básník

Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně…

• Arnošt Goldflam, herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel

Zajímají mě hrdinové, kteří se nenechávají vláčet okolnostmi a mají snahu vzít osud do vlastních rukou. Nejsou to pasivní oběti, ale lidé, kteří se snaží přijmout zodpovědnost za své činy. Ráda zkoumám odhodlání, odvahu a ochotu ke změně, i když svět není vždycky spravedlivý nebo předvídatelný – myslím si totiž, že smysl se dá najít i v nejistotě.

Pokud bychom se na to podívali perspektivou ideologických protipólů v politice, zdá se tedy, že mé uvažování o hrdinech je spíše pravicové. Tím rozhodně nemyslím to, že by příběhy mých hrdinů obsahovaly nějakou konkrétní politickou agendu. Fascinuje mě vůle, schopnost se samostatně a svobodně rozhodovat, odvaha jít proti proudu. I za cenu chyb a omylů.

Chápu i to, že žádný příběh se neodehrává ve vzduchoprázdnu a svou roli hraje i rodinný nebo sociální kontext. Zrovna nedávno jsem přemýšlela nad postavou Jeana Valjeana z Bídníků, muže s obdivuhodnou vytrvalostí, s níž se snaží stát se lepším člověkem. Je to pravicový, nebo levicový příběh? Především je to dobrý příběh.

• Iva Hadj Moussa, spisovatelka a psychoterapeutka

Politika? Tak mě vychovali. Ve dvanácti jsem vydával Rodinné noviny a číslo z ledna 1980 bylo přepisem zpráv Svobodné Evropy o postupující sovětské okupaci Afghánistánu. Byl jsem na vydání hrdý a o šest let později v nádražní hospodě v Hlučíně vykřikoval, že odcházím na pomoc obětem invaze.

Jasně, opilecké kecy, ale chtěl jsem hořet za pravdu. Už hořet nechci, jen se občas neudržím. Ve Větrných mlýnech teď vydávám knihu Fragopolis, ve které líčím i nový normalizační strach, který padl na slovenskou kulturu.

Smrdí to i u nás v Moravskoslezském kraji, neboť radním pro kulturu je po loňských krajských volbách Peter Harvánek za SPD. Za „parlamentní fašistické hnutí“, jak lze partaj označovat podle rozhodnutí soudu po sporu časopisu Respekt a SPD.

Ostravští umělci měli vyjít do ulic! Jenže pokusy vzbudit organizovaný odpor selhaly, krajské dotace a granty jsou přednější. Když se ovšem neprotestuje hned, bývá to horší. „Kulturu v Ostravě vedli dobře. Osvědčili se, tak jim dáme ministerstvo kultury,“ už slyším Babiše, až bude sestavovat vládní koalici s SPD.

… chrápaní paneláků přístav ponorek na chrchlech tmy křestní jméno Ostrava příjmení Vyhaslá chrápání v přízemí nad psím hovnem chrupavky sobotních kuřat přímá řeč až po šesti půllitrech přemety víry chroustání historie odliv příliv další chrápání chrabrý náměstek pro kulturu s oslepeným stádem důlních hřebců…

• Ivan Motýl, básník, publicista a editor