William Lyttle, mediálně proslavený pod přezdívkou Krtek z Hackney, byl excentrický muž s neobvyklou vášní pro kopání. Pod svým londýnským bytem za přibližně čtyřicet let vyhloubil rozsáhlou síť tunelů, které se rozbíhaly na všechny strany. Jeho mnohaletá práce vyšla najevo ve chvíli, kdy se na některých místech začaly objevovat první propady. Krtek narušil kanalizaci a rozvodovou síť a hrozil i propad sklepa místní hospody. Úřady nařídily tunely zalít betonem a Krtek se musel vystěhovat. Po letech se však jeho „dílo“ stalo součástí kulturní historie města a v roce 2021 „Krtkův dům“ obdržel cenu za „Nejlepší bydlení“ v soutěži New London Awards.

Emma Kausc (1998), dosud známá jako básnířka, Lyttleho příběhem zarámovala svůj prozaický debut Narušení děje, jenž mezi kritiky vyvolal vlnu nevídaného nadšení. Na scéně se totiž objevila autorka s nevšedním talentem psát. Z jejího textu přitom literárnost doslova čiší. Nedá se parafrázovat, není možné ho přenést do jiného znakového systému, aniž by ztratil to nejpodstatnější ze své kvality. Je to umělecké psaní, které v české literatuře není zrovna běžné, a proto působí tak svěže, nově a neotřele. Síla textu čtenáře doslova naplní, vnutí mu svůj rytmus, styl i způsob uvažování.

Z díla přitom vyzařuje autorčin životní příběh odehrávající se na západě, její studia literární komparatistiky, láska k moderní hudbě i výtvarnému umění. Vlastně smysl pro umění obecně. A také touha vyprávět příběh a skrze něj tak porozumět světu i sobě samé. To všechno, a ještě mnohem víc se skrývá na necelých třech stech stranách románu Narušení děje, jenž se stal literární událostí letošního roku. Nezměrné nadšení, které román vyvolává, však zakrývá, že oslavovaný text má i několik slabších momentů.

Příběh Narušení děje, jak už u podobně lyricky laděných textů bývá obvyklé, není příliš komplikovaný a v románu hraje pouze vedlejší roli. Hlavní postava a vypravěčka v jedné podobě, autobiograficky stavěná Emma, žije s matkou v Londýně, kam se přestěhovaly těsně po sametové revoluci. Matka je rozvedená a osamělá, neumí dobře anglicky a trpí nevyléčitelnou nemocí. Dlouhodobě nesnáší homosexuály, proto před ní vnitřně křehká intelektuálka Emma, kterou přitahují ženy, úzkostlivě skrývá svou sexuální orientaci. Teprve po matčině smrti se na večírku seznámí s o něco starší fotografkou ukrajinského původu Alyonou, která jí otevře obzory výtvarného umění a stráví s ní více než čtyři roky.

Jednoho dne však Alyona náhle a nevysvětlitelně zmizí. Nešťastná Emma opouští Londýn a stěhuje se do Ameriky, kde potká další osudové osoby/milence svého životního příběhu – britskou novinářku Annu a spisovatele českého původu Johna, s nímž se nakonec vydá do Prahy. Asi uprostřed knihy je do textu ještě vložen příběh herečky Sáry, která odlétá na Island, aby se zde, na místě, kde se lidé loučí s mizejícím ledovcem, vnitřně rozešla se svým bývalým milencem, spisovatelem Johnem, jehož osoba, nutno říct trochu násilně, obě linie propojuje.

Dějová kostra textu však autorce slouží pouze jako plocha, na níž rozehrává vnitřní děje, tělesné vjemy i obecnější úvahy (například o uniformních kavárnách mileniálů), které retardují vyprávění a nutí čtenáře zažívat stavy Emmina těla i duše. Text má vnitřní rytmus, jenž jako by odpovídal rytmu vnitřního světa vypravěčky, která se zoufale pokouší vyrovnat se se ztrátou milované osoby a proniknout k podstatě vlastní identity. Její snaha však naráží na nesrozumitelnou současnost, a její příběh i příběhy jejích známých se tak rozpadají do nesouvislých fragmentů, útržků, disonancí, z nichž vystupuje narušenost dějů nejen jejího vnitřního života, ale také světa jako celku.

Emma se potýká s nutností vyprávět příběh, ten se jí však bortí a propadá jako části Londýna do Krtkovy nory. Stále tak bojuje s větou, na niž Krtek z Hackney narazí na samotném začátku románu: Naše životy už nám nepřipadají jako příběhy. V textu se tak místo jedné příběhové linie objevují paralelní linky, smysl vyprávěných událostí se mění, vyznění určitých příběhů se anuluje. Zůstává pouze touha svět a život uchopit pomocí vyprávění. Tato snaha je však tak urputná, že skoro umrtvuje samotný text. Autorka se dobrovolně odsuzuje k repetitivnímu vršení myšlenek. Ty tak postupně ztrácejí působivost a stávají se plochými stejně jako fráze spisovatele Johna, jenž se snaží světu porozumět podivně uhnětenou směsicí filosofie, historie a sociologie.

Románový svět Emmy Kausc v mnohém připomíná postapokalyptickou krajinu, v níž lidé nenávratně a beze stopy mizí. Tající ledovce, požáry v Kalifornii, rozpadající se betonová sídliště neustále upozorňují na globální ekologické a sociální hrozby. Text lze však číst i jako queer román či jako román ženského těla, které se chce vymknout dozoru vnějšího světa. Ale vidět v něm můžeme i neotřele vyprávěný milostný román ztracené lásky a tělesné touhy. Kniha je rovněž dokladem autorčiny záliby v architektuře, rockové hudbě, umělecké fotografii, je poctou noir filmům či francouzskému novému románu. Zjevně blízko má i k psaní Virginie Woolfové, jejíž jméno se v díle objevuje hned na několika místech. Moderní umění se tak propisuje nejen do tematické vrstvy textu, ale i do jeho tvaru. Autorka chce být literární virtuoska v každém směru, umění je její vyznání.

Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu. Je to však vyprávění velmi komplikované, čtenářsky náročné a myšlenkově značně odvozené. I proto tak silně tlumočí ducha současnosti – tedy jeho intelektuální sféry. Masové čtenářstvo, myslím, Narušení děje mine. Snad i záměrně.

William Lyttle, Krtek z Hackney, se v textu vynoří ještě jednou, v úplném závěru, aby knihu kompozičně zarámoval a svou přítomností na posledních stranách potvrdil zásadní roli v celém příběhu. Jeho podzemní dílo se v románu stalo symbolem poddolovaného vyprávění i veškerého smyslu věcí. Je živým obrazem poddolovaného světa, z něhož mizí lidé i ledovce a kde nic nemá jasné místo ani trvalou pozici.

Naproti tomu sama Emma Kausc má od vydání Narušení děje výraznou pozici na mapě současné české prózy, stejně jako Krtkův dům na kulturní mapě současného Londýna. Snad se tedy její psaní v budoucnu nikam nepropadne a světlo postupně projasní a

změní narativ
s. 182.