Radek Rak se ve svém románu noří do mytologie dávné Haliče, v níž historické postavy a události obrůstají legendami. Sledujeme osudy mladého Jakuba Szely, který se stane zbojníkem a vůdcem selské vzpoury proti šlechtě v roce 1846. Rakova kniha však čtenářům mnohem spíše než historická fakta přibližuje potřebu mýtu a mytického vyprávění, jíž se moderní společnost vzdaluje. Pohybujeme se v ní na pomezí dějin a mytologie – zdánlivě mrtvé věci ožívají, do osudů lidí zasahují víly a moudří hadi. Zároveň však příběh Jakuba Szely vypráví o sociální nespravedlnosti, což je aktuální snad v každé době. Radek Rak napsal román o dobru a zlu, které se skrývá v každém z nás, o nerovných příležitostech, o Haliči a Polsku – a to vše nezvykle barvitým jazykem. Báje o hadím srdci právě vychází v překladu Michaly Benešové v nakladatelství Host.

O čarovné písni

Říkají, že všechno začalo zvečera.

Zvečera, zvečera
zní píseň veselá.
Koho píseň odnese,
ten se ztratí v lese.

„Jaká píseň, dědo?“ ptá se Kuba.

Starý Myszka cosi mumlá bezzubými ústy. Kdo ví, jestli jsou to slova, nebo jen takové obyčejné stařecké brblání. Povoz naplněný jílem poskakuje na výmolech. Starý Myszka s Kubou jedou až z Kopalin, protože tam mají nejlepší jíl v celém okolí. Cesta bude ještě dlouhá a po cestě je, jak víme, dobré si zazpívat a vyprávět nejrůznější historky.

V lese u potoka
zní píseň divoká.
Jménem Syna, Ducha,
moudrý neposlouchá.

Starý si olízne popraskané rty, mrkne na Kubu. Oči má jasné, vůbec se v nich nezračí sedmdesát prožitých zim a dvě navrch.

„Jak to – jaká?“ ptá se. „Čí by měla bejt? Rusalčina!“ Kuba na ta slova jen pohrdavě smrkne, prvně z pravé dírky, pak z levé. Podruhé si posmrká kaťata, protože povoz poskočí na nějakém kameni. Když to starý Myszka vidí, rozchechtá se chraplavým smíchem, až se mu z té radosti pohupuje krocaní vole pod bradou.

„Rusalčina,“ opakuje tiše, jakoby sám pro sebe.

Na světě se stmívá, ale tady, v bukovém lese, už vládne noc. I ptáci usnuli a jen opožděný kos každou chvíli prozpěvuje jednu a tutéž sloku. Divoký bez voní tak, že by z toho jeden přišel o rozum. Protože je to právě takový les –
buky, bez a tma.

„Na svatýho Jána vycházejí na palouk, tady, nedaleko. A zpívají a tančí, jen aby chlapy zvábily. Když zaslechneš jejich volání, okamžitě si zalep uši voskem, abys neslyšel a neposlouchal. Nejlepší bude, když si zazpíváš nějakou zbožnou píseň nebo májovou litanii k Panence Marii, anebo se tisíckrát po sobě pomodli: Pane Ježíši kyrielejson, pomiluj mě hříšníka, až do tebe ty slova vstoupí a stanou se tvojí součástí. Protože když začneš poslouchat, je s tebou ámen. A jestli půjdeš rusalky okukovat, jsi ztracenej tělem i duší. Protože ony tančí jen v košilkách, a jakmile je jednou zahlídneš, už na Zemi nenajdeš místo mezi lidma.“

„Jste tak starej, dědo, a v hlavě máte jenom jedno,“ směje se Kuba, ale starý Myszka neodpovídá. Jen se vrátí ke svému popěvku:

Hej, koho píseň chytne,
v nadšení procitne.
Osud svůj nezvrátí,
z lesa se nevrátí.

Stromy řídnou, mezi větvemi prosvítá modř noci. Povoz drkotá po cestě dolů, k vesnici. Slunce už dávno zmizelo za horami, ale stále jako by svítilo ze země, neb po světě se dosud rozlévá písková záře, pozlacuje střechy chalup i kostela.

Starý Myszka s Kubou míjejí strouhu a vrby, které se nad ní sklánějí. Vrb je dvanáct a starý říká, že jsou to apoštolové Ježíše Pána, a ta poslední, seschlá a prožraná hmyzem, to je Jidáš Iškariotský. Starý Myszka ovšem říká různé věci a člověk by mu neměl všechno věřit.

Než nadobro sjedou do vesnice, Kuba se na povozu ještě postaví. Poslouchá, z lesa se však žádná píseň neozývá. V trávě jen cvrkají cvrčci.

III.

O vrbách a dešti

Říkají, že ve všem měly prsty rusalky.

Možná proto, že Kuba se na ně starého Myszky pořád ptal, byl totiž lačný příběhů. Starý se ale jen smál a stěží z něj šlo vymámit víc, než co už řekl – že se rusalky vydávají tančit po lese někdy mezi svatým Jánem a svatým Petrempavlem, že občas zpívají, a hlavně že jsou nahé. Vyprávět mohl o všem – o pradávném králi Bodzosovi, kterého pověsili na hoře jménem Maga, i o loupežníku Zapalovi, i o čaroději Morousovi, i o Hadím králi, i o zlých vědmách, které škodí lidem, i o dívce z brambořiště, která žije v bramborové plísni, i o vrbovém ďáblu Ločidlovi, který rozbil Měsíc, i o ledasčem jiném, protože příběhů znal Myszka velkou spoustu. Jen o těch rusalkách se mu nějak mluvit nechtělo.

Jednoho dne šel Kuba ke statku v Siedliskách na první senoseč. Neb čeledín je čeledín, a když pán nařizuje, musí jít. Může být bez půdy, může být šábesgój – stejně zůstává majetkem milostpána jako dobytek nebo ovocné stromy. Takže sice neochotně, ale přesto Kuba šel.

Mezi horami se převalovalo dusno a parno a dole pod nimi ležel vzduch bílý a lepkavý jako šťáva z pampeliškových stvolů. Dokonce i mouchy a ovádi zlenivěli, bzučeli jen tak, aby se neřeklo, a snadno se dali zabít rukou. Bylo poledne, ale už od rána panovala výheň a Kuba se celý zpotil, jen co došel k vrbám apoštolům. Do Siedlisek to měl méně než rakouskou míli a nemusel spěchat. Večerní kosení i tak stihne, protože louka se má kosit buď po ránu, nebo navečer. V ranečku příjemně žbluňkala třešňová polévka v kameninovém džbánku; oběd si musel Kuba brát s sebou, protože milostpán byli lakomí a nedávali po práci jíst. Čeledín se podíval před sebe – nikdo. Podíval se za sebe – nikdo. Uzlíček se mu lepil na záda. Kuba hupl do stinné houštiny pod vrbami a hltavě snědl všechno, co s sebou měl.

Kohlmannovic Chana dělala nejlahodnější ovocnou polévku na světě, a k tomu Kubovi přibalila pět bílých housek, výtečných, i když bez kvásku. Při práci se chlap musí najíst a jediný milostpán si mysleli něco jiného.

Možná kvůli tomu plnému břichu, možná kvůli lenivému horku, možná kvůli zelenému stínu vrb, možná kvůli zlomyslným duchům, kteří tyto vrby obývali, ale nejspíš kvůli tomu všemu dohromady zahalil Kubu spánek svým vraním křídlem.

Probudilo ho burácení, hluboké a táhlé, při němž se chvěje zem. Hoch se ospale rozhlédl. Nebe už potemnělo, ale mraky v dálce měly zlý, zelenkavý nádech. Foukalo tak, až se větve kymácely, rachotily a padalo z nich listí. Bílé žíly blesků tepaly do horizontu. Smršť se blížila od severu a to nebylo dobré, protože bouře z rovin jsou vždycky horší než ty z hor.

Už už se měl Kuba sebrat a běžet zpátky do Kohlmannovy krčmy, když tu mezi větvemi vrby zahlédl dívčinu.

Ležela na břiše na ohnuté větvi, jednou rukou si podpírala bradu a bezostyšně ukusovala poslední Kubovu housku. Všechno v dívce bylo jako voda, bezbarvé až hrůza. I vlasy, i oči, i volná, průsvitná spodnička. Líně komíhala nohama a hleděla na Kubu napůl zvědavě, napůl posměšně, a z blížící se bouřky si vůbec nic nedělala.

„Kdo jsi?“ zeptal se hoch, protože si dívku z žádné vesnice nepamatoval.

Ale ona neodpověděla, jen okousala housku kolem dokola jako jablko.

A tehdy se spustil lijavec. V jednu chvíli nekapalo o nic silněji, než když kněz chodí s kropáčem, ale v další už se z nebe vylily celé šedivé řeky. Jakub se schoulil u vrby, hlavu schoval mezi ramena, zatímco dívka s chichotem seskočila ze stromu a utekla do deště. Vlasy i spodnička se jí lepily na tělo a Kubovi vyschlo v krku jako po příliš silném čaji. Stál a mokl a mokl a mokl, protože vrby neposkytovaly takřka žádnou ochranu, a když zmokl tak, že už to víc nešlo, krok za krokem se odšoural k hospodě.

Než tam došel, déšť polevil, a nakonec ustal úplně. Vzduch voněl tichem a mokrou zemí.

XVII.

O sbírání vrbového proutí

Říkají, že proutí je nejlepší sbírat pozdě na podzim, protože tehdy vrbové šťávy kolují pomaleji a samotné stromy začínají být ospalé, nevšimnou si, že jim pár větví schází. Vrby jsou totiž mstivé a mají velice dobrou paměť.

Když ovšem nastal čas řezání proutí, ukázalo se, že do těla starého Myszky vstoupila rakovina. Bolesti se vrátily, a to takové, že se nedaly vyhnat ani medicínou, ani zaklínadly. Myszka hubl a bledl, začal být průhledný jako vzduch a vypadalo to, že ho první závan větru rozfouká jako mlhu. Jedl jen židovské macesy namočené v mléku, protože všechno jiné ihned vyzvracel. Z pravého boku, pod žebrem, mu vyrůstala tvrdá boule. Vždy jednou za pár dní boule praskla a vytékala z ní krvavá břečka; Myszka pak trpěl takovými bolestmi, že chodil celý zkroucený a děti se mu smály.

Na svatého Martina nastal čas sbírání vrbového proutí pro statek. Jít měli všichni, dokonce i podruzi, ale nikdo si nestěžoval, neb práce to byla lehká. Šli i Kuba s Myszkou, aby na sebe neupozornili pána ani drába.

V těch dnech pobývali u Boguszů milostpán Dominik Rey z nedalekých Emauz, velký přítel pana Wiktoryna.

Oba pánové se procházeli po cestě podél vrb-apoštolů a pozorovali vesničany řezající větve. Sledovat práci druhých je totiž věc velice příjemná.

Den byl suchý a pěkný, pro práci ideální. Kolem poledne však starý Myszka začal klempírovat. Zbledl, na čele mu vyskočily krůpěje potu, dýchal přerývaně a sípavě.

„Je vám hůř?“ zeptal se Kuba. Starý jen přikývl, nemohl popadnout dech. Chlapec ho proto posadil na kraj příkopu. „Sedněte si, trochu si vydechněte.“

Čeledín se vrátil k práci. Rád pracoval s proutím, rád mezi prsty cítil jeho drsnou pružnost. Řezal rychle, neomylně vybíral nejlepší výhonky a ty příliš slabé či nadměrně dřevnaté nechával být. Jako by mu vrby samy podsouvaly nejlepší proutky. Tak se zabral do práce, že si zprvu nevšiml zvýšených hlasů. Až když se ohlédl a spatřil milostpány Wiktoryna Bogusze a Dominika Reye, jak spolu s drábem stojí nad schouleným Myszkou, pochopil, že je zle. V upnutých kalhotách a vysokých holínkách připomínali hrozivé dlouhonohé ptáky skloněné nad starým podruhem jako nad mršinou.

„… jen mě nechte popadnout dech… dobří páni… páč mě píchá v břiše, tadyhle…“

„Já ti dám popadnout dech, ty líný neřáde!“ Milostpán Wiktoryn znechuceně o krok ucouvli v obavě, že se jich Myszka dotkne a ušpiní je nebo něčím nakazí.

„Jsou to lenoši, protože taková je jejich ohavná povaha,“ konstatovali pan Dominik pregnantně. „Již můj předek Mikołaj psával před třemi sty lety satiry o líných venkovanech. Nic se od té doby nezměnilo.“

„Já jim ukážu satiru,“ Wiktorynovy plné tváře naběhly krví. „Mychajle, pět ran holí, a ještě dvě navrch na povzbuzení. Ať líná špína vidí.“

„Ta holota je vskutku podobná hnoji,“ zamysleli se milostpán Dominik a pokývali hlavou jako zachmuřený kněz. „Jen by ležela a nic nedělala, toliko smrděla.“

Dráb Mychajl, odporný poďobaný chlap, váhavě uchopil hůl.

„Nerad biju ženské a dědy, pane.“

„Cožpak se tě, hovado, ptám, co máš rád a co nemáš?“

Mychajl svěsil svoji ošklivou hlavu.

„Ne, milostpane.“

„Tak bij.“

A tehdy Kuba odložil své proutí a vystoupil o dva kroky vpřed.

„Já na sebe vezmu jeho rány.“

Milostpáni Bogusz a Rey se po sobě podívali.

„To je tvůj otec, holomku?“ zeptal se první.

„Ne, milostpane.“

„Děda? Otčím? Strýc?“

„Ne, milostpane. Nikdo.“

Wiktoryn Bogusz se ke Kubovi zvědavě přiblížili dravým, kočičím krokem. Zastavili se těsně před hochem, bičíkem přitom poklepávali o holínku.

„Jak ti říkají?“

„Jakub Szela.“

Pán švihli Kubu přes ucho.

„Jakub Szela, milostpane,“ zavrčeli.

„Jakub Szela, milostpane.“

„Proč na sebe chceš vzít rány starého?“

Lidé pak vyprávěli různé verze toho, co Kuba panu Wiktorynovi odpověděl. V některých vyprávěních Wiktoryn poznali vzpurného vesničana, kterého nechali v létě zmrskat, a polekali se ho. V jiných Jakub ostrými slovy vyčetl panu Boguszovi bezcitnost a nespravedlnost. Ještě v jiných si Kuba roztrhl košili, nastavil hřbet a řekl milostpánovi:

„Bijte, jen do toho, a hůl nešetřete.“

Ale to jsou všechno příběhy sepsané později pány a pro pány, neboť páni vyhráli historii a napsali si ji podle sebe. V těchto příbězích je i Kuba pánem a myslí jako pán, i když nosí obyčejný kabát.

Ve skutečnosti Kuba nic neodpověděl, jen sklopil hlavu a čekal. Košili si neroztrhl, protože košile je cenná věc a byla by jí škoda. Takový je totiž osud lůzy všech časů – sklopit hlavu a nediskutovat ani s pány, ani s bohy, ani se žádnými silami tohoto světa a mlčky přijmout všechny rány, protože jinak to nejde.

Wiktoryn Bogusz vrhli na čeledína posměšný pohled a pokynuli drábu Szczudłovi.

„Zbij ho, jen do toho, a hůl nešetři.“

Mychajl tedy Kubu ztloukl, ale tak nějak bez zápalu a bez přesvědčení, protože i když měl svoji práci rád, stalo se mu poprvé, že na sebe někdo chtěl vzít cizí rány. Bil proto Kubu s úctou, a ne příliš silně. Sedm ran a ani jedna navíc, ačkoli byl znám tím, že se rád pletl v počtech. Nakonec Kuba políbil Boguszův prsten, hluboce se uklonil a poděkoval.

Tím by to jistě skončilo, kdyby se do věci nevložili pan Dominik Rey.

„Pro lásku boží, Wiktoryne, to je nějaká fraška. Vždyť je jasné, že tvůj dráb tomu holomkovi sotva líznul hřbet. U nás v Emauzích i ženské bijí své chlapy silněji, když se jim z hospody vrátí ožralí. Boj se Boha, můj milý! Čím to skončí, když na sebe bude jeden pacholek brát rány jiného? Uvidíš, ani se neotočíš a okamžitě začnou ti ničemové vymýšlet, jak se střídat nebo jak losovat o to, který má kdy schytávat rány. Pro smilování boží! Nemůže být viny bez trestu!“

Milostpán Dominik Rey byli člověkem velice pobožným, přispěli na kostel a tři kaple a Boha vzývali s oblibou a často, neboť Jej pokládali za svého dobrého známého. Milostpán Wiktoryn Bogusz celou situaci pečlivě promysleli a přiznali příteli pravdu. Rozkázali proto vyměřit Kubovi další tři rány za šejdířství a nařídili, aby starému Myszkovi svázali dlouhým řemenem zápěstí a konec toho řemene přivázali k popruhu v postroji jejich šedáka. Starý skučel, slintal a plakal. Pan Wiktoryn byli zhnusení, ani se na něj nechtěli podívat, bleskurychle naskočili na šedáka a pobídli ho hbitým klusem podél vrb-apoštolů, tam a zpátky a znovu a ještě jednou.

„No, už jste se rozhýbal, dědo? Tak alou do práce.“ Milostpán sesedli z koně a dloubli do starého Myszky špičkou boty. Starý se ani nehnul, takže ho Wiktoryn zlostně nakopli ještě silněji. A dál nic.

Dráb Mychajl poklekl vedle Myszky. Podíval se mu do očí, přitiskl tvář k ústům, přiložil ucho ke hrudi.

„Je po něm, milostpane.“

„To vidím, idiote!“ rozčílili se Wiktoryn Bogusz.

Všichni přerušili práci. Pán ze Siedlisek na sobě cítili jejich tupé, omezené pohledy. Cítili a báli se jich.

„Počkejte,“ ozval se zničehonic Dominik Rey. „On žije.“ A opravdu, starý Myszka bolestivě zaúpěl, potichu, potichounku, takovým myším písknutím. Hubená starcova hruď se s námahou jednou dvakrát pohnula. Oba páni se nad starcem sklonili. Pan Dominik si poupravili cvikr, jako by si prohlíželi nějaký zajímavý hmyz.

„Přežije,“ konstatovali Rey. „Nic hrozného se mu nestalo.“

„No, slyšíte? Nic se nestalo. Zpátky do práce,“ řekli milostpán Wiktoryn.

Starý Myszka skonal před půlnocí. Pohřbili ho v nuzném hrobě, přímo do země, za plotem hřbitova, protože za života posluhoval Židům. Tak skončilo sbírání vrbového proutí.