04_proza2
Psychedelie
Bohuslav Vaněk-Úvalský

Žena na Měsíci

Bum – a bylo to. Celou dobu jsem nebojoval s Marianinou agresivitou, ale s její chemií. Její mozek vyráběl špatné chemikálie. Zneužívala ho, zničila jeho zdravé možnosti. Potřebovala od něj jen, aby jí vytvářel druhý svět. Svět Měsíce.

Beletrie – Próza
Z čísla 4/2023

* * *

Byla tak zvláštně průměrná. A pak rozkvetla jako mladá bohyně. Jenže vzápětí vše rozdupala jako slon a její temnota ji stáhla až k hranicím rozpoznatelnosti. Kdo by s ní mohl žít? Kdo by unesl tohle velké třicetileté dítě, které si rozšlapávalo vlastní hračky? Ale ona tak žila. Dělala to bezohledně, krutě, účelově – ale doopravdy. Sama nasazovala sebe. Neměřila, netestovala. Vrazila se do pasti a odmítala si přivolat pomoc. Dokud jsem sám nepřišel a nevytáhl ji. Poškrábala mi ruce, pokousala mě na krku a teprve potom se rozbrečela. Všechno krásné prožívala přes bolest. Sama v sobě bloudila a ztrácela se. Jak by tohle mohl zvládnout někdo z našeho světa?

 

23. 12. / 9.02

„Kreténe zasranej,“ štěkala z dálky.

Byla v kuchyni, mobil jí ležel na lince.

„Já jsem ti nic neudělal,“ zopakoval jsem.

„Jasně! Hlavně že já jsem udělala všechno!“

„Tak se podívej, jak ječíš! Můžeme se spolu domluvit, jak teda budeš postupovat?“

„Na čem se chceš domlouvat, ty vole jeden?!“ rozběsnila se. „Když ti něco řeknu, tak to nechápeš!“

„Já nevím, přijde ti tohle normální?“

„Ne, nejsem normální, jsem blázen!“ ječela od sporáku.

„Ale já se s tebou potřebuju domluvit, v kolik mám přijet!“

„Ne!“

„Budeš mi volat?“

„Ne! Nikdy! Nic! Nechci!“ vyrážela ze sebe. „Nech mě někam zavřít, budeš mít pokoj…“

„Dáš mi aspoň nějaký zpravodajství o Nataše?“

„S tebou vůbec mluvit nechci!“

„Dáš mi zprávu o Nataše?“

Mariana se vrhla ke sluchátku: „Nahraj si to. Abys to měl pro přesnost, pro úplnost všechno!“

Telefon letěl opět na linku.

„Já jsem se chtěl jen zeptat, jestli mi dáš zpravodajství o Nataše?“

„Ne!“

„Budeš mi ještě někdy volat?“

„Proč jako?“

„No já nevím, tak máš třeba mojí Natašku.“

„Když budu zavřená v blázinci, tak ji mít nebudu! Nazdar.“

Sluchátko letělo na linku.

„Proč bys byla zavřená v blázinci? Copak tě zavírám do blázince? Já se tě jenom ptám, co se teda bude dít s dětma během Štědrýho dne!“

„Podříznu je obě dvě, pak půjdu zazvonit na sousedy a podříznu i sousedy. No, tak se dívej na zprávy, a pak ti třeba někdo řekne, kdy budou mít naše děti pohřeb.“

Na chvíli ztichla, aby si vychutnala moji reakci. Neříkal jsem nic, dokonale mě uzemnila.

„A co si myslíš, to je mi úplně u prdele!“ zaječela nakonec a zavěsila.

Vánoce začínaly slibně.

 

25. 12. / 15.20

Na chodbě jsem vychladl. V kočárku tam spala Nataška. Nechápal jsem, jak ji může nechat samotnou venku, nechápal jsem, že ani jedna z nich mi neřekla: „Zůstaň.“

Pálilo to uvnitř, rozežíralo mě to a dávilo. Úplně ochromený jsem seděl na studených schodech vedoucích do druhého patra. Honilo se mi hlavou všechno – od toho, že přeci Mariana ví, co to je být odkopnutý (kolikrát mě hystericky prosila, aby se mohla vrátit, a já jí šanci dal) – přes to celé další. A hlavně! Ony byly moje rodina!

Zazvonil jsem.

Mariana stála v chodbě a dívala se na mě jako na debila.

„Co chceš?“ vyštěkla.

Pochopil jsem, že mě mezitím vyřadila ze života a už se mnou vůbec nezabývá.

„Takhle to nemůže skončit,“ řekl jsem rozpačitě. „Pojď si promluvit ven.“

Vysmála se mi do obličeje.

„Jestli něco chceš, pojď dovnitř.“

„To je tvoje území. Pojď ven.“

„Nikam nejdu!“ oznámila mi rázně.

Z pokoje vyšla kočka Mínka. Za ní se vyklopila Marianka s vypoulenýma očima. Mariana si jí všimla a hned ji zapojila do situace. Tím mě velmi zasáhla. Místo toho, aby ji zahnala, si ji vzala jako zbraň! Vždycky jsme dodržovali mnohokrát vyřčené pravidlo: do našich problémů a sporů nesmíme zatahovat děti. Její, moje, žádné. Jsou to naše spory, naše nesoulady, naše cesty na Měsíc. Jenže Mariana už byla na cestě k Měsíci, už nevnímala, už ji nic nezajímalo. Viděl jsem poprvé v životě, jak se mi proměňuje před očima. Rozhodnutá už byla, teď přibyla krutost. Že bych z toho něco dokázal vytěžit, bylo vyloučené. Přímo přede mnou se z ní stávala bestie.

„Ona si toho Marianka totiž všimla taky,“ řekla Mariana velmi pomalu.

Marianka hned zpozorněla.

„Čeho si všimla?“ znejistěl jsem.

„Že si s nima nehraješ.“

„Cože?“ ujely mi nohy. „Vždyť jsem montoval domeček…“

„Ona mi to řekla cestou. Že ležíš jen s tabletem… Řekni mu, cos mi řekla.“

A malá Marianka vstoupila do světel ramp – a podala strhující výkon.

„On totiž můj správný tatínek by si se mnou hrál, ale ty pořád ležíš s tabletem, a takhle se nechová tatínek,“ řekla velice nešťastným hlasem se zkormouceným obličejem a slzičky se jí koulely po tváři.

Zatmělo se mi před očima. Ten rozmazlený fracek, který vlastního fotra neviděl pět let, mi tady bude vysvětlovat, jak se má chovat tatínek? A Mariana do mě zapíchla velké chladné a kruté oči a řekla: „Tak to vidíš.“

A zaklapla dveře.

 

25. 12. / 15.43

Probral jsem se až na nádraží. Byl jsem úplně bezmocný a vzteky bez sebe. Mariančina věta ve mně ležela a pálila jako jed. Tu větu jsem znal. Přemýšlel jsem. A pak jsem si vzpomněl. Celé se mi to odkrylo. No jasně!

„Takhle se nechová tatínek, ty ležíš jen s tabletem, správný tatínek by si totiž s dětma hrál!“ vysvětlovala mi v září svým mechanickým hlasem Mariana – a malá Mariana to slyšela. (O týden později mě při další návštěvě Mariana naopak velmi chválila, že si s dětmi už hraju jako správný tatínek.)

Popadl jsem telefon a volal jí. Napotřetí to vzala.

„Ta věta,“ pustil jsem se do ní, „víš, kde tu větu vzala?“

„Mě to vůbec nezajímá,“ oznámila mi svým druhým, mechanickým hlasem.

„Ale to je tvoje věta! Přesně tuhle větu jsi mi řekla v září! Ona ji jen zopakovala!“

„No a?“

„Jak no a? Přece jsi mě vyhodila kvůli tomu, že si s dětma nehraju!“

„Nikdo tě nevyhodil. Vyhodil ses sám.“

„Tak mám se teda vrátit?“

„Tak se klidně vrať, no a co?“

„Dobře! Ale ty jsi mi řekla, že si s dětma nehraju! A Mariankou jsem si včera minimálně šest hodin hrál! A smontoval jsem domeček.“

„Ty si to počítáš? Ty si počítáš, jak dlouho si s dětma hraješ? Děkuju, to nechci.“

„Já to nepočítám, ale…“

Slyšel jsem Marianku, která zaznamenala, že její matka se mnou mluví, a hned se rozbrečela. Pumpovala to ze sebe jako postřelený tygr.

„Mariana tady brečí, žes tady nechal dárek! A já nenechám nikoho, aby ubližoval mým dětem!“

„Do prdele, ona tě využívá! Chce se mě zbavit!“

„Jak to mluvíš o mé dceři! Slyšíš, jak jsi jí ublížil?“

„Mariano, přece víš jaká je!“

„Já hlavně vím, jakej seš ty!“

„A jakej?“

„Nespolehlivej hajzl, který je všude zadlužený, neposílá peníze, kouří a nehraje si s dětma. A já musím svý děti chránit a ty mi v tom nebudeš…“

„Mám se vrátit?“ přerušil jsem ji.

„Ne! Jeď za svojí ex a bulte tam oba.“

„Ty krávo zasraná!“ bouchly mi nervy.

„A ještě seš sprosťák! Myslíš, že někoho takového pustím ke svým dětem? Nazdar.“

A Mariana ukončila hovor a už mi telefon nevzala. Ocitla se opět na Měsíci.

To s tím zapomenutým dárkem od malé Mariany mě mrzelo, ale ve skutečnosti jediný dárek, který jsem potřeboval a chtěl dostat, bylo, aby Marianka řekla: „Táto, zůstaň.“

 

25. 12. / 16.18

Odjel jsem. Ještě při nastupování do rychlíku nižší kvality jsem ji v duchu prosil, aby mi zavolala a celé to zastavila. A prosil jsem ještě v České Třebové. Jenže v Ústí nad Orlicí jsem si utřídil nesmysly, které z ní padaly, a spočítal jsem, kolik mě letošní rodinné dobrodružství stálo. Vyšlo mi, že jsem letos do Mariany a její domácnosti (včetně dcery, která nebyla moje) nasypal přes banku a dlaňovky minimálně 60 tisíc (na Natašku jsem měl platit ročně 36 000 Kč) a dalších 22 000 Kč mě stály cesty a víkendové pobyty ve Svitavách (15 cest tam a zpátky, každá cca 500 Kč, každý pobyt minimálně 600 Kč na jídlo a víno, bundy pro děti, vánoční dárky, drobné pozornosti, džíny Mariany, barvy a potřeby k vymalování kuchyně a části obýváku) – tak o čem to, do hajzlu, mele?! Ano, na podzim se mi zdržely o čtrnáct dnů dvě faktury, jenže ona na mě hodila dluhy svého exe! Byla tak přesvědčivá, že jsem tomu málem sám uvěřil! A tak jsem zuřil a vztekal se. Od všeho jsem měl doklady, ale co jsem s nimi asi tak mohl ve zhasnutém rychlíku na Prahu dělat?

 

11. 1. / 11.22

Seděli jsme v Potrefené huse na obědě: já, Brabec a jeho známý psychiatr. Mlčel jsem.

Od pětadvacátého se odehrálo mnoho věcí, aniž se něco změnilo. Až do 30. prosince Mariana usilovně mlčela a nebrala telefon, o dětech ani o sobě mi žádné informace nedávala a já se mohl zalknout hrůzou. Byl jsem v šoku, celý svět jsem měl za sklem, nejedl jsem, klepal jsem se a neměl jsem odvahu jet zpátky do Svitav. Byl jsem vydeptaný. Děsil jsem se její nadcházející krutosti, jejích neomalených zpráv, jejích nekonečných mlčení. Věděl jsem, že mě čeká nejstrašnější zápas, který jsem s ní (a s osudem) kdy svedl. Že to bude o všechno a až na hranu. Ale jakou intenzitu to celé nabere – a co všechno přitom Mariana z našich všech životů nadělá –, jsem netušil ani náhodou.

„Víte,“ začal psychiatr, „slyšel jste někdy o amygdale?“

„Ne,“ dloubal jsem bez zájmu do řízku tupou vidličkou.

„Říká se jí taky plazí mozek,“ poučil mě psychiatr. „Je to vlastně podvěsek v mozku, který se podílí na vzniku strachu a pocitu ohrožení – třeba strnutí, rychlý srdeční tep, zrychlené dýchání, sevření žaludku, zdánlivé prodloužení času, abyste se dostal z nebezpečné situce – to všechno dělá amygdala.“

„Zajímavý,“ řekl jsem bez zájmu.

Ta vidlička mě fascinovala. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, bodnout se s ní do stehna.

„Taky ukládá vzpomínky,“ pokračoval psychiatr.

„Zajímavý.“

„Bolest si pamatovat nepotřebujete. Ukládá jen ty dobré vzpomínky.“

„Aha.“

„Když nemá po ruce dobré vzpomínky, uloží ty špatné jako dobré. Tak se vzpomínka na bolest může stát slastí.“

„Hm.“

Řízek se na ni nabodnout nedal, brambory z ní padaly. Vidlička mi připomínala mě.

„Neměl byste ji podceňovat,“ řekl důrazně psychiatr a vidličku mi sebral. „Já myslím, že vás zaujme spíš to, že poškozená nebo zvýšená funkce amygdaly může být příčinou silné a neustálé agresivity. Děje se to třeba při schizofrenii nebo bipolární poruše.“

„Pardon…“ řekl jsem. „Pokračujte!“

„Prostě jde o to, že – a já zůstanu u příkladu plazů – pokud amygdala rozezná ohrožení, převezme kontrolu nad hlavním mozkem a plaz okamžitě začne bránit svoje teritorium. Prostě bezhlavě zaútočí na cokoli a je mu jedno, jestli je to slon, nebo veverka. A u člověka to funguje stejně. Může to vést až k přepínáním mezi dvěma osobnostmi. Jemu se zdá, jako by se změnilo okolí, ale ve skutečnosti se změní on. Už mi rozumíte?“

„Naprosto,“ řekl jsem potichu. „A jak to dělá?“

„Chemicky. Během stavu ohrožení aktivuje dopamin a zvýší skokově jeho hladinu v mozku.“

„Dopamin? Co je zas tohle?“

Psychiatr pokrčil rameny.

„Dopamin je klíčový pro vznik emocí, citů, podílí se na systému odměn, motivací… Poskytuje úlevu. Abstraktní myšlenky přeměňuje v činy. Například heroin nebo kokain ho umí taky skokově vyplavit…“

„Heroin?“ skočil jsem mu do řeči.

„Nejde o heroin,“ zaprotestoval psychiatr.

„Ale říkal jste heroin!“

„Říkal jsem, že tvrdé drogy jsou spouštěč.“

„Ten dopamin – ten je návykový?“

„Ano.“

„Čili při fetování nejde o závislost na heroinu, ale na dopaminu?“

„Ano. On je ta droga.“

Bum – a bylo to. Celou dobu jsem nebojoval s Marianinou agresivitou, ale s její chemií. Její mozek vyráběl špatné chemikálie. Zneužívala ho, zničila jeho zdravé možnosti. Potřebovala od něj jen, aby jí vytvářel druhý svět. Svět Měsíce. A tak, když jí začala klesat hladina dopaminu a ona přestávala vnímat v našem světě emoce, když jsme se já i děti počali měnit na věci, když se vše kolem ní stávalo cizí, odtažité a bezcenné, když přicházela Velká prázdnota, když mě vnímala jako prošlou paštiku a chystala se mě odhodit do odpadu – věděla, že právě je čas na další dávku, na odlet na Měsíc. Čekal tam její svět – krutý, pustý, bezcitný, ale její. Jen v něm byla bezpečná, jen v něm cítila sebe. Tím, jak z něj ubližovala těm nejbližším, mohla se dostat ke své bolesti a ta bolest se časem stala její kamarádkou, jejím spojencem, její láskou, jejím neoddělitelným já. Její návyk, její potřeba krutých wellness pobytů ji zde na Zemi mezitím stála vše, co v předchozích dnech usilovně budovala – ale sledujte tak vzdálené bezpodstatnosti z Měsíce! A dopamin přinášel bolavou slast, dokud se jím nenasytila a nezačala volat o pomoc. Mě. Toho, jehož předtím odhazovala do popelnice. A já ji tahal zpátky a za to jsem dostával tři týdny lásku s klesající intenzitou. A tak mě zblbla, že jsem i za ty zbytky lidskosti děkoval. Jenže teď to bylo jiné. Mariana se při posledním záchvatu předávkovala.

Byla můj heroin. Byla svůj vlastní heroin: tím, že ji ve třech letech znásilnil prstem starší kluk, se jí spojila panika s vaginou, tím, že jí rodiče nevěřili sexuální zneužívání vlastním pradědečkem, se jí spojila panika s nedůvěrou, tím, že se jí kluci vysmívali, že je zrzka, se jí spojila panika se sebenenávistí, tím, že ji první kluk před sexem pravidelně mlátil, se jí spojila panika se vzrušením, tím, že v tom byla dlouho sama a záviděla lidem okolo, se jí panika z vlastní odlišnosti spojila s krutostí a pomstou, to bylo to její věčné: „Nakopeš všem prdel!“

A zatímco všichni závisláci utráceli při útěku do ráje peníze a riskovali společenskou odvetu, Mariana si našla svůj úvěrovaný legální způsob. Platila sebou. Ty všechny spojené paniky a úzkosti a stresy a tlaky jí aktivovaly amygdalu odmalička permanentně – stačilo jen vyvolat brutální konflikt a dopaminy se jen hrnuly. A kdo byl lepší pro velké rozrušení než ten nejbližší? A tak se tato nešťastná žena stala svým vlastním predátorem a každý, kdo vstoupil do jejího života, sloužil jen k jedinému účelu.

Šel jsem ze setkání s psychiatrem schlíple přes železniční most. Byl jsem jediný, kdo jí mohl pomoci. Ale byla tak daleko, tak zaťatá – nevěděl jsem, kudy se k ní dostat. Jak ji donutit, aby mě vzala s sebou do svého měsíčního světa. Bylo to zapotřebí, abych ho odhalil, prošel jím a sejmul z něj nálepku bezpečí. Jen jeden z těch světů, v nichž se pohybovala, měl budoucnost. Oba udržet nemohla. Potřeboval jsem, aby si vybrala ten pravý.

Opíral jsem se o kovové zábradlí. Od Vltavy studeně foukalo. Kolem létali racci. Docházelo mi, že celý rozchod je od ledna jen dopaminová pomsta za to, že jsem ji v prosinci neochránil před jejími vlastními rozhodnutími. A že to celé bude pokračovat dál i beze mě. A že další cíl bude (nemá-li milence) malá Marianka. Jenže kdo to celé mohl kvůli jejím strašlivým komunikačním schopnostem pochopit?

Otočil jsem se k Vyšehradu a směřoval do Nuslí. Bylo mi úzko, nesmírně smutno. Bolelo mě všechno. Před očima jsem měl Marianu. Nešťastnou holku, která se jen bránila. Holku, s níž se nedalo žít. Holku, která neuměla ani žít se sebou. Holku, která ze sebe z rozhodnutí druhých udělala v dětství feťačku.

 

_______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Pohádka pro Ženu na Měsíci

„Pšt,“ řekl jsem. „Žila byla jedna žena na Měsíci s velkým okouzlujícím zadkem a úsměvem a ta se trápila a trápila Měsíčňany a astronauty, kteří tam lítali ze Zeměkoule na lunární dýchánky. A tahle žena z Měsíce byla uvnitř laskavá a křehká, zvídavá a chytrá, ale kdysi ji jeden skleněný meteorit, který narazil do jejího bílého domu na pobřeží Moře klidu a roztříštil se, probodl dlouhým střepem srdce a kousíček toho srdce odletěl až na odvrácenou stranu. A ta žena tam musela chodit každý měsíc ho hledat. Byla to velmi nešťastná žena, nikdo jí nerozuměl, nikdo neviděl, kolik dobrého v sobě má, viděli, jak bloudí, jak se trápí, ale nikdo jí nedokázal pomoci, nikdo neviděl, kolik lásky a něhy a prázdnoty v sobě ve skutečnosti skrývá. A jednoho dne letěl kolem Měsíce ve svém cestovním bytě cestovatel z Nuslí a tenhle muž přistál hned vedle jejího domu. Ta žena zrovna věšela z okna prádlo, kolíčky měla seřazené podle barev, a toho muže to hned upoutalo, tak jako její zadek, tedy oči, viděl v nich celý vesmír a hned chtěl tomu všemu přijít na kloub. Vyskočil ve svém elegantním společenském skafandru a vyčištěných perkách do měsíčního prachu a šel k ní, a čím blíž byl, tím více viděl, že v těch jejích očích není vesmír, ale on a že se s každým dalším krokem zvětšuje a vyplňuje je a ona ho nevidí jako stárnoucího dobrodruha, ale vidí svého muže, který přijel vytáhnout z jejího srdce skleněný střep a na uvolněné místo vložit sebe. A ona nosila pod srdcem jeho dítě…“

 

* * *

„Miláčku,“ řekl jsem. „Poslouchej. Ta žena s okouzlujícím zadkem, co žila na Měsíci, trápila všechny cestovatele ze Země. Některé zabila, jiní od ní utekli. Její dům se z pobřeží Moře klidu přesouval k Moři bouří, plul sem tam. Podváděla všechny s krutými démony. Dívala se často do zrcadel a zkoumala, zda se sama sobě líbí. Bylo to lepší. Na fotografiích, které jí posílal její pozemšťan, viděla, jak zkrásněla, jak září. Líbilo se jí to a začínala být na sebe pyšná. Ale neviděla, jak její pozemšťan chřadne a bojí se jejího hněvu. Neviděla, že její bouře mu způsobují zranění. Viděla jen stárnoucího člověka, který pro ni ztrácel na přitažlivosti. Neviděla, že mu to způsobila sama a nikdy se na to neptala. Vyžadovala kázeň, přesnost, stabilitu a peníze. Vyžadovala pevnou ruku. Vyžadovala jemnost. Vyžadovala pochopení. Dala mu dítě. To si myslel on. Ale možná že ta žena dala dítě jen sobě. Nic nebylo jisté. A ona nemluvila, jen volala mocným hlasem z Měsíce a její pozemšťan v potrhaném galantním skafandru jen nerad nasedal do svého cestovního bytu – a raději létal tajně na odvrácenou stranu Měsíce a hledal ten vylomený kousek jejího srdce. Ale sám v tom nemohl uspět.“

 

* * *

„Už jsem ti dlouho nevyprávěl o ženě na Měsíci,“ řekl jsem. „Něco se jí stalo. Bylo to zvláštní. Tak dlouho se učila od svého pozemšťana, až ji opanovala pýcha. Místo toho, aby našla ten kousek chybějícího srdce, začala pošilhávat po zeměkouli. Líbil se jí nový sportovní skafandr jiného pozemšťana, který teď lítal na Měsíc, aby se v nižší gravitaci zdokonalil v motokrosu, líbila se jí raketa dalšího pozemšťana, který v ní vozil na Měsíc svoji rodinu z Venuše na výlet, záviděla pozemšťanům jejich nové mobily, nové džíny, záviděla, že mohou chodit na večeři do hradních paláců, že mají tolik možností. Lákal ji ten způsob, který neznala. A tak si pořizovala nové rtěnky a vykláněla se často z okna a usmívala se na všechny, kromě svého pozemšťana, kterému vždycky jenom vyprala jeho ošoupaný skafandr. Odstřihla mu z něj motýlka, helmu vzala hadrem. A stále se od něj učila. Chtěla vědět všechno – a on měl radost, že jeho žena má zájem o všechno, ale netušil, že to nechce pro ně. A tak ji naučil líčit se – a vyřadil jí těžké stíny, smazal její širokou linku pod očima, nahoře jí nechal jen lehounkou linečku, aby jí vynikly oči. Zrušil růž na tvářích a ubral jí make-up, aby vynikly pihy. Učil ji mít ráda své pihy a svoje dokonalá ňadra a vytahané břicho, svoje oblá stehna a zadnici, která se mu pořád líbila. A učil ji mluvit, naučil ji, že není důležité, co lidi říkají, ale proč to říkají, a naučil ji myslet tak, jako uvažují druzí, a chránit se tím, že bude říkat: ‚Jsem zasnoubená.‘ Ukázal jí, jak se má chovat k muži, co říkat, co nemusí muž vědět, jak si říkat o věci, které chce, a taky že ‚ne‘ je ‚ne‘. Ukázal jí, jak je nádherná, a naučil ji mít ráda svoje tělo a dovedl ji v nauce o rozkoši ke čtyřem typům orgasmu – od pozvolného, zasahujícího břicho, stehna, tělo i mozek, přes rychlé a pálivé perverzní vyvrcholení, přes silný dlouhý orgasmus vracející se ve vlnách, po němž musela ležet a zhluboka dýchat, až po rychlé a ultimativní bičující vyvrcholení, vystříknuté ve sprše doslova po mužsku. A naučil ji, jak vzbuzovat respekt u dětí a kdy vytáhnout měchačku a kdy s ní stačí bouchat o šuplík. Učil tu nezralou a naivní ženu, že když má v sobě rozsvícenou lampu, všichni ji vidí a budou jí chtít to světlo vzít, a že když bude temná, rozbitá a nepříjemná, nesbalí nikoho jiného než toho, kdo je na tom jako ona. Ukázal jí, jak má umět prodat svůj šarm a nově získávané sebevědomí. A ta žena se učila, byla chytrá, pilná a chápavá, a když se jednou viděla v zrcadle, oslnila sama sebe. A tak, zatímco on spal, vykradla se tiše ze svého domu s modrými okenicemi stojícího na pobřeží Moře klidu, sedla do jeho rakety a odlétla s ní na Zem. A okýnky viděla rozzářené noční město, jeho neony a šňůry světel projíždějících vozů, viděla neony, všechen shon a nádherné bohaté chlápky a mladé muže a cítila jejich sílu a sperma, chtěla se jich dotknout, sdílet jejich kouzlo, přivlastnit si je, chtěla přijít na to, kde se všechny ty vůně, ta síla, ty možnosti berou, chtěla to mít, protože od svého pozemšťana věděla, že pro pozemšťany to znamená všechno. A už si chtěla řídit svůj život taky po svém, chvatně odložila jeho ošoupaný skafandr a velmi těžce se plazila ke dveřím. ‚Co se to děje?‘ říkala si. ‚Moje tělo váží cent! Tohle mi nikdo neřekl.‘ Otevřela východ a tahle žena, žijící celý život na Měsíci s šestkrát nižší gravitací, vyskočila z rakety na asfaltovou plochu – a rozdrtila si nohy na kaši a zpřelámala si páteř…

Ukázky z pozapomenuté knihy Žena na Měsíci (Krásné nakladatelství, 2019)

 

Pozn. autora a nakladatele v jedné osobě:

Knížku zničil covid. Šla do stroje 11. 3. 2020, ten den vláda vypnula knihkupectví a den ze dne se změnily priority. Těžké téma, které jsem otevíral, bylo v ten okamžik passé, v době, kdy to vypadalo, že všichni pomřeme, pro knížku nebyla šance, že by ji kdokoli chtěl číst. Když se situace začala zklidnovat, Žena na Měsíci se ztratila ve stovkách titulů, které přišly na pulty v jeden okamžik. Měla smůlu a mě to štve, protože domácí násilí, vydírání, manipulace a antická dramata za zdmi našich paneláků nikam nezmizely. Moc děkuju partnerce, že mi dovolila, abych popsal náš příběh otevřeně, syrově tak, jak se stal – měla velkou odvahu přiznat veřejně, že je rozbitá a že s tím musí něco dělat. To je podle mě nejtěžší. Chtěl jsem, aby se stala příkladem i pro jiné rozbité ženy a muže – a ona to dokázala. Protože přiznat sám sobě, že je něco velmi špatně, je pro tento typ poruch vlastně to nejtěžší. A přitom to celé šílení je jen volání o pomoc…

Chviličku.
Načítá se.
  • Bohuslav Vaněk-Úvalský

    (1970) český knižní producent, editor, spisovatel, fotograf. Vydal přes třicet beletristických a fotografických knih. Žije v Praze-Nuslích. Z díla: Nářez brouků na palouku (Krásné nakladatelství, 1994), Hubotřasný román Poslední Bourbon (tamtéž, 1995), Zabrisky ...
    Profil

Souvisí

  • Psychedelie
    Anketa s Biankou Bellovou, Dominikem Bártem, Nelou Bártovou, Marianem Pallou, Vojtěchem Vackem, Janem Škrobem, Patrikem Linhartem, Annou Beatou Háblovou, Michalem Šandou, Radkem Fridrichem, Janem Vozkou, Jiřím Davidem, Darinou Alster, Ondřejem Maclem, Alešem Kauerem, Alžbětou Bublanovou, Xerodothem Sigmiem, Vlado Matuškou, Martinem Trdlou, Františkem Hruškou, Petrou Soukupovou, Adamem Borzičem a Pavlou Horákovou

    Všechny bych legalizovala

    Ptá se Milan Ohnisko

    Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 4/2023
  • 08_slovo3
    Psychedelie
    Ondřej Macl

    Všechny mé transy

    Práce – Příliš mnoho významů. Zbytečné práce jsou snesitelné pouze jako trans. Mechanický rytmus tomu pomáhá (balení zboží ve skladu, roznášení letáků, házení lopatou na stavbě, byl jsem tam všude). Někdy se tomu říká vykořistění.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 4/2023
  • Jan M. Heller

    To mi mapa neřekla

    „No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 3/2023
  • Adam Sirovátka

    Chci to normálně

    Víte, když bych byl v té kavárně se všemi těmi umělci a intelektuály poněkolikáté, tak by se to opotřebovalo, bylo by to něco normálního nebo alespoň by to bylo normálnější než teď.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 2/2023