Nepředstavitelný způsob je to, co překračuje moji představivost. Jsem moc zvědav na literární debut své vnučky, píše jak posedlá, ale její nepublikované juvenilie se sakramentsky liší od všeho, co jsem kdy četl. A takový je i její způsob života. To je svět, do kterého už nepatřím, jen stojím na břehu a dívám se okouzleně i závistivě, ale doufaje, že to, co vidím vyplouvat, není Titanic.

Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu.

Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo?