Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

jako ústřední citát tohoto čísla Tvaru nám posloužila první část aforismu Franze Kafky: „Tato literatura je útok na hranice.“ Dobrá literatura je útokem na hranice v nějakém smyslu vždycky, troufal bych si tvrdit. Kafka měl na mysli specifickou situaci moderní židovské literatury psané německy ve střední Evropě, onu deleuzovsko-guattariovskou menšinovou literaturu, která představovala výzvu pro hranice jazykové, žánrové i identitární. Byl to tedy aforismus přímo vyrůstající z určité historické situace, od které jsme dnes my, kteří čteme a píšeme v jeho rodném městě, velmi vzdáleni – stejně jako je naše Praha vzdálena té jeho. Jestliže však aforismus nepřečteme historicky, ale strukturálně, najdeme jádro myšlenky: to zajímavé v literatuře vzniká zpravidla na hranicích, v napětí mezi systémy. Dnes to jsou samozřejmě jiné systémy než v Kafkově době: původ autora, gender, žánr, médium.

A napětí, zdá se, stoupá. V rubrice Pokoje (s. 9) mluví Lenka Kapsová o některých klopotách, o nichž jsme už četli ad nauseam nejen na stránkách Tvaru: „Kdo se jako spisovatel uživí?“ – „Má dnes ještě smysl psát čtenářské deníky a rozebírat se studenty literární díla?“ – A samozřejmě, co s celým systémem udělá AI, která během zlomku sekundy vyprodukuje „pěkný, úhledný text […] bez chuti a vůně“? A hned na téže straně Sára Zeithammerová píše o filmových adaptacích literárních děl – ale ještě jde o krok dál, k tématu, o kterém se moc nemluví, ale mluvit by se o něm po čertech mělo: o tom, co se systémem dělá platformizace, prediktivizace, data-driven nástroje a algoritmizace knižního marketingu – a zpětně i samotné tvorby, pokud tedy už něco. „Takhle teď čteme, za pomocí statusu, rekvizit a estetiky,“ konstatuje Zeithammerová, sama prozaička, nad sérií instagramových stories, v nichž rozečtenou knihu doplňuje filmový plakát k adaptaci a soundtrack k filmu. „Je to nová doba – nové čtenářské i divácké zážitky – na které si musíme zvyknout.“ Ano, nemá cenu křičet na mraky.

Tohle mediální rozpliznutí budiž zvoleno jako příklad výše zmíněného kafkovského švu. Dalším může být, jak již také naznačeno, ten genderový (vizte na s. 18 autorské pojednání Nad knihou o Ženské práci Pavla Klusáka, které se mimochodem s textem Sáry Zeithammerové potkává v průsečíku filmové adaptace románu Na Větrné hůrce… asi tuhle rubriku ještě chvíli podržíme) nebo, abychom pěkně zaklenuli oblouk, filosofický: Sabrina Muchová na poslední straně vysvětluje specifikum uměleckého diskursu, jenž svou kritickou funkci naplňuje v jazyce nepřímo, „pocitem“. Je tedy zcela v pořádku, že tyto kritické, řekněme, apely nejsou přesně popsané či kvantifikovatelné. I toto je důležitá hranice.

Kafkův aforismus pokračuje dále takto: „Kdyby do toho nebyl vstoupil sionismus, mohla se lehce vyvinout v novou tajnou nauku, v jakousi kabalu.“ Kabalu! Tato Kafkova literatura vytváří podle něj tajnou nauku, srozumitelnou jen zasvěceným. Tady jsme zřejmě od jeho světa nejdále, protože přes určité rysy komunitního charakteru v některých jejích patrech (v poezii!) se ta česká vyznačuje relativní stabilizovaností a bezpečím uvnitř své infrastruktury. Nevzniká v situaci strukturální nepatřičnosti jako ta pražská německá – nebo třeba ta česká undergroundová (na kterou částečně vzpomíná i Tomáš Míka v titulním rozhovoru s Milanem Ohniskem). Jenže tady je třeba dodat, že to není žádná samozřejmost.

V Literárním životě (s. 12) píše Zofia Bałdyga o své návštěvě literárního festivalu v Gruzii také toto: „Až uslyšíme o zákonu o zahraničních agentech ve středoevropském kontextu, vzpomeňte si na protestující Tbilisi. Něco podobného se může stát i v zemích přesvědčených, že se jich to v žádném případě netýká.“ Je skutečně krutá náhoda, že právě ve chvíli, kdy se tato reportáž dostala ve Tvaru na řadu, se nás to týkat začalo a návrh zákona o registraci subjektů se zahraničními vazbami z dílny současné vládní koalice spatřil světlo světa.

Možná není třeba se obávat. Možná není ani třeba si přát, aby se česká literatura stala znovu „kabalou“ pro zasvěcené. Ale je dobré nezapomínat, že hranice, na které Kafka upozorňoval, nezmizely – jen se přesunuly. A někdy stačí velmi málo, aby se z hranic jazykových či mediálních staly hranice úplně jiné.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, otevřené čtení.