Retard Krajčo a zcela běžný ekonomický jev
Každá růže má své trny; toto známé přísloví se dá bez problému aplikovat i na reálie Bačetínské ekonomiky, což bylo vidět nejostřeji v době jedné velice trnité krize. Zprvu zkrachovala Bačetínská burza, umístěná v suterénu hostince U Divočáka. Když akcie samoobsluhy Marta padly na hodnoty před rokem 1989, tj. na hodnoty do jazyka tržní ekonomiky nepřeložitelné, vylezl burzovní makléř Jirůšek ventilačním oknem a uprchl do polí. Zbytek zaměstnanců burzy, tj. makléř Třeštík, snědl sebevražednou minci, položil si na klín dopis na rozloučenou a vsedě čekal, až se mu ucpou střeva. Simona Šafářová, která si koupila 60 % akcií Marty jako dárek k narozeninám a nechala se pak v přívěsu tahat auty méně majetných sousedů výměnou za slevenky, na tuto dramatickou změnu paradigmatu doplatila náramně. Vesničané ji odvlekli k zastávce u odbočky na Sudín a tam ji, skandujíce hesla charakteru „konec poroby“ a „každý sám sobě vozkou“, ukamenovali červenou knihovnou, co byla na zastávce volně k vypůjčení.
Retard Krajčo začal celé záležitosti věnovat pozornost, až když jej že spánku pod thují vyrušilo procesí seniorů ve frýgických čapkách, korunované hlavou Simony Šafářové, utesanou od těla pevnou vazbou Praktické kuchařky z roku 1987. Krajčovi došlo, že se Bačetín dostal do zmatečné ekonomické situace. A byť nebyl z nejbystřejších (rozumí se, byl zpíčenej retard), dobře věděl, jaké toto bude mít následky pro obec. Bylo zle. Marta byla jediným funkčním zdrojem bačetínských příjmů a její náhlý úpadek způsobil, že se Bačetín stal nejen zcela bezcenným, ale že dokonce počal za svou samotnou existenci být státu dlužen. To bylo nadmíru problematické zvláště proto, že syn obecního hrubiána Martina, jenž přijel na návštěvu z Hradce, byl soudním exekutorem. Krajčo se o tom snažil informovat rozvášněný dav, ale bylo již pozdě. Martinův syn oblepil Martu exekutorskými samolepkami a už si to šůroval k pile. Bačetínská pila sice dřevo neřezala, neboť byl její majitel škudlivý a při revizi místo ocelových čepelí vsadil na levnější dřevěné, nicméně zaměstnávala půlku obce. To sice skoro zadarmo, ale aspoň si nikdo nemusel dělat hlavu se sociálním stigmatem nezaměstnanosti. Když ovšem pila propadla s okamžitou platností státu, dav vášnivých Bačetíňanů nejprve na půldruhé minuty zcela umlkl a poté se jal vášnivě panikařit.
Mazaný Jiřík pochopil, že z oné dluhové pasti je cest pramálo, mimo cesty dlážděné lstí. Nechal se stopem dopravit do Hradce a vrátil se již vybavený exekuční licencí a tradičními exekutorskými tříčtvrťáky, pomocí kterých se exekutoři navzájem poznávají v terénu. Jiřík pak rychle začal zabavovat vraky aut z okraje obce v takové frekvenci, aby svůj existenční dluh vynegoval přesně v chvíli, kdy se dostane pod nulu. Naneštěstí tento Jiříkův tah odkoukal jeho bratranec Leoš a od něj jeho přátelé, nerozluční bratři Hrubešovi. Drastickou sekvencí exponenciální tiché pošty byl najednou celý Bačetín plný exekutorů, kteří se v zájmu vlastní finanční stabilizace počali předhánět v konfiskaci majetku druhých jako chrti, koně, vydry či jiná zvěř dostihového typu. Když došly domy, auta, kožené pásky a polyesterová polo trička, začaly se zabavovat děti, vlasy, řasy a chlupy. Zdeněk Hrubeš bratru Zbyňkovi zabavil všechny nehty na nohou, ale z lásky k bratrovi se domluvili na měsíčních splátkách z odstřižků. Zbyněk, černá ovce rodiny, Zdeňkovi tuto laskavost neopětoval a zabavil mu tři nehty z levé ruky vcelku. Zbytek vsi operoval okem za oko, netrvalo však dlouho a údy došly také. Začala se zestátňovat jména, pak nápady a nakonec ideje. Řidička autobusu zabavila svému muži city k jiné ženě a ten pak spáchal sebevraždu. Osmiletý Vilík sebral mladší sestře její ideu místnosti. Sestřička ztratila zrak, sluch, hmat a čich a upadla do katatonického stavu. Korunu této katastrofě nasadil Jiřík, když chtěl zabavit zbytek muže, kterému už bylo zabaveno tělo, myšlenkový proces, fobie, fetiše a vše, co mu zbývalo, byly jeho hodnoty.
Když Jiřík oblepil hodnoty exekutorskou páskou, zaznamenaly všechny světové burzy zásadní zvrat všech kurzů. Digitální tabule směnných kurzů ve všech světových bankách začaly ukazovat hodnotu eura jako „sdgvfr“, hodnotu amerického dolaru coby optickou iluzi slona s nesmyslným počtem nohou a hodnotu české koruny jako piktogram „nemluvte za jízdy s řidičem“. Vše bylo naprosto znehodnoceno, neboť hodnota sama přestala být. Jedna tyčinka Twix byly dvě tyčinky Twix. Rodiny s dětmi začaly jíst mince a ucpala se jim střeva. Střeva reality se v nechutném prolapsu vysrala naruby a už to vypadalo, že nikdy nic byť jen čůrek smyslu nevydá. V tu ránu temně rudá oblaka světa meloucího z posledního rozrazil dokonale ostříhaný nehet jednoho z prstů neviditelné ruky trhu. Lidé kadící kosti skrz kůži odevzdaně vzhlédli k dobrotivému duchovi. S gescí neskonalé benevolence počala promlouvat k masám rozteklým do čtvrtého rozměru znakovou abecedou. „Tak já jsem si vědoma, že se mnohým zdá tahle složitá doba strašidelná,“ znakovala intonací studenta Vysoké Školy Ekonomické, „ovšem toto je v inflačním prostředí transformační ekonomiky podle Van Pumprlíkova modelu zcela běžný projev, to není nic nového“. Kdyby důchodkyně Věra, jejíž obličejové šlachy již byly komusi vydraženy a jejich odnětí stále splácela, mohla obličejem vyjádřit emoci, jistě by to byla emoce útěchy. „Tady je hlavně zásadní, v takovéhle situaci, ekonomiku dál stimulovat, kupovat si víc věcí.“ Lidé, nyní už pouze hroudy pahýlů, rozteklé jako smradlavý sýr, se začaly fungujícími údy škrábat jedna k druhé a směňovat drobné za asfaltový štěrk. „Dobrá zpráva je, že jsme v současném kvartálu zaznamenali růst hrubého domácího produktu o třináct procent oproti minulému kvartálu!“ dodala Ruka a těšila se chvilce chraplavého jásotu. Retard Krajčo chvilku pokradmu pozoroval své spoluobčany, jak vlivem kamínkových transakcí nabývají nových, nepopsatelných forem, které jejich vaky kůže stěží zvládaly pojmout. „Spo-le-čně-to-zvlá-dne-me! Spo-le-čně-to-zvlá-dne-me! Spo-leč-ně-to-zvlá-dne-me!“ skandovala písmena Ruka za zvuků praskání kostí. Krajčo se pokusil odplížit pryč, v tu ránu se mu však vryl do hrudi nezaměnitelný kryptoměnový token Čtyřlístek #4721, Myšpulín Bělogvardějec a svou nevyčíslitelnou hodnotou Krajčovi zlomil všechna žebra naráz. Krajčo omdlel bolestí.
Další den Retard Krajčo věděl jen to, že rázem seděl pod thují a vše se zdálo být v pořádku. Když ve výloze Marty zahlédl plakát na 1 kelímek jogurtu za 8 korun, oddechnul si a do zmačkaného notesu udělal lihovým fixem už sedmou čárku.
Retard Krajčo a Velký Kapr™
Leden
„Půlku teď, půlku po práci, rozumíme si?“ podíval se Retardu Krajčovi do očí Hrubián Martin a k nohám mu švihnul pytlík od pečiva plný hrstky nablýskaných dvacetikorun a jedné rustikální kaiserky. Krajčo přikývl a sehnul se k pohozené odměně, aby si ji mohl zastrčit do pláštěnky. Martin ukročil stranou a pokynul jeho novému brigádníkovi ke dveřím na konci chodby. Krajčo si nasadil kapuci pláštěnky a na tvář napnul respirátor.
Obličejová maska Retarda Krajča stěží zvládla ochránit před nemyslitelným pachem rybiny. Došlápl na podlahu koupelny, křupavou od hromádek šupin, které místy zcela skryly linoleum. Z baterie umyvadla se táhl stalaktit jiker, zamrzlých podnulovou teplotou z otevřeného okna, která těkavé rybí produkty maximálně možně zakonzervovala. O to bizarněji pak působila místnosti dominující vana. Její voda, kapalná a vlažná, jako ďáblův bubble tea kořeněná šupinami, na Krajča vrhala prasátka ostrého lednového poledne. Ve vaně tkvěl kapr na vanu příliš velký, naditý a bahnitý, břichem škrtal o dno vany, hřbet mu osychal na kousavém zimním vzduchu, do kalné vody bublal masitě a hlasitě. Krajčo sáhl po pytli na odpadky.
Když při sanaci koupelny nosil pytle chodbou z místa činu před dům a vracel se pak pro další, nemohl se nepozastavit nad diskusním pořadem, jenž zrovna běžel v televizi. Nakoukl skrze pootevřené dveře do obýváku, aby spatřil holou hlavu tuzemské ekonomické superstar, ekonoma a poslance Tomáše Trnky, který vysvětloval složitou ekonomickou situaci jazykem obyčejných lidí. „My teď v podstatě potřebujeme ten stát zeštíhlit, aby byl jakoby sexy kurva, prostě dobrá prcina, rozumíte mi?“ Moderátor přikyvoval, hltaje každé jeho slovo. „No, ale, to se teď neděje,“ pokračoval, „teď je spíš taková tlustá hnusná šlapka, chápete mě? Nechutná coura plesnivá, z Hlaváku, smradlavá.“ Rodina Hrubiána Martina u vysílání přikyvovala jako jedno tělo. Konečně to někdo řekl, tak jak to je. Krajčo dále poslouchal Trnkovu rozpravu, včetně jeho odvážného plánu osekat státní aparát o desetitisíce úřednických postů, než naskočil reklamní blok nového uzenářského start-upu Pašíkovo sádlo. Pytlů bylo ještě dost a Krajčo se vrátil k nevděčnému řemeslu.
Prosinec
Na smluveném místě čekal Krajčo jako každý měsíc, ale administrativní pracovnice Marcela nikde. Výměnou za plašení obtížných ptáků kolem obecního úřadu dostal Krajčo roční zásobu pytlů skartovaného materiálu, který používal jako izolaci svých mnoha improvizovaných přístřešků pod thují. Vlivem rozpočtových škrtů nového ministra financí Trnky musela Marcela platit svoz odpadu z vlastního platu, jelikož veškeré obecní zdroje musely fundovat obecní veselici skomírající relevance Vosobraní. Outsourcing obecnímu bezdomovci vyšlo daleko levněji, Marcela tedy neměla důvod z dohody ustoupit. Postranní silnice u úřadu zela prázdnotou, Krajčo si všiml snad jen dodávky nejúspěšnějšího českého uzenářského start-upu Pašíkovo Sádlo s kouřovými skly, zaparkované na protější straně cesty. Možná se zalekla, pomyslil si. Koneckonců poslední dobou působila úřednice poněkud roztržitě, při předání kontrabandu minulý měsíc působila nevyspale a neustále se ohlížela. Vládní reformy nabývaly v platnost a Marcela věděla, že její post na úřadě opravdu není samozřejmostí. Třebas se měl skartovaný papír jaksi danit nebo je na svoz zapotřebí nějaká licence, přemítal nad její absencí Krajčo a ještě jednou se rozhlédl po okolí. Odněkud ze Sedloňova zavál horský vítr a zvedl zpoza dodávky hrst julienne řezů potištěného kancelářského papíru a poslal ji směrem k samoobsluze dál v ulici. Zvídavý Krajčo se vydal směrem ke zdroji poletujících odřezků. Při přecházení cesty se v mysli na chvilku musel pozastavit nad podezřelým tichem, které se vsí rozléhalo. Žádná ozvěna automobilů na silnici na Sudín, žádné zvuky námluv rybničních nutrií – žádné zvuky ptactva – což si ovšem Krajčo dovedl vysvětlit, neboť na ně ještě pár minut házel drobné kamínky a hulákal nadávky (rasistické, věřil, že fungují lépe). Pokračoval k nejnovějšímu modelu nákladního vozu, a když došel ke dveřím kufru, hrklo v něm radostí. Čtyři černé odpadkové pytle, z nichž pomalu usypávalo papírových stroužků. Bez problému popadl tři, avšak hrdlo čtvrtého bylo přivřené do zadních dveří. Netušil, proč by Marcela pytel nainstalovala zrovna takto, ale pln radosti, že dohoda stále platí, zatahal za plast, dokud jej z pasti vozu neodtrhl. Než si stihl upravit úchop všech pytlů tak, aby se mu pohodlně nesly, dodávka nastartovala a pomalu se rozjela směrem na Dobrušku.
Leden
Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“. Za dětmi stojí řezník, s rukama na ramenou ratolestí, a skromně se usmívá. Retard Krajčo toho o největším evropském start-upu Pašíkovo Sádlo věděl velice málo, pozastavil se však nad dynamikou aktérů reklamy a přemýšlel, zda právě role řezníka, co se stará o děti, je oním narušením tradičních rodinných hodnot, o nichž tolikrát slýchal od penzisty Jiřího při jeho rozpravách letních dopolední u piva před samoobsluhou.
Prošel kolem úřadu a vrhl krátký pohled na okna prvního poschodí, zda se Marcela již nevrátila ze své neočekávané měsíční návštěvy příbuzných na blíže nespecifikovaném místě. Kanceláře úřadu však zely prázdnotou a práce nečeká, Krajčo přidal do kroku, s pláštěnkou přes oděv a rolí odpadkových pytlů v sevřené dlani.
„Druhou půlku, až to budeš mít,“ zamumlal hrubián Martin a ke Krajčovým nohám hodil pytlík od pečiva s kaiserkou a výplatou zlatavých mincí. Kompozitní pytlík papírového těla a plastového průzoru se nárazem na podlahu roztrhl a peníze se rozkutálely po chodbě. Krajčo si klekl a začal je sesbírávat z podlahy. Podíval se na Martina, který na něj shlížel přes vyvalený pupek, s umaštěnou bradou a růžovými skvrnami od šťávy z velkého kapra na bílém tričku. Domem zněly zvuky příborů cinkajících o keramiku. „Zbytky,“ pronesl lakonicky Martin, nepřeruše oční kontakt. Krajčo dál sbíral mince z chodby a sypal si je do pláštěnky. Kdesi z domu se začalo ozývat hlasité šplouchání. Martin se otočil a na chodbě zabočil do obýváku. Krajčo se zvedl ze země. Vykročil směrem ke koupelně, zdroji šplouchání. Pootevřenými dveřmi nakoukl do obýváku. Rodina u stolu pozoruje flák růžového masa Velkého Kapra™, zatímco jej Martin krájí na tenké plátky a rozdává jej dětem. „Ještě pak přidělám na zítra, ať mají děti co do školy,“ konstatuje žena při pohledu na ubývající masu masa. Šplouchání z koupelny nabylo na hlasitosti a frekvenci. Krajčo udělal dalších pár kroků ke koupelně. Šplouchání bylo hlasitější a hlasitější. Kdosi v obýváku zesílil zvuk televize, v níž ministr Trnka oslavuje ekonomické úspěchy své reformy „Bulimická dieta veřejných financí“. Ministr hovořil a v koupelně šplouchalo. Retard Krajčo nasadil respirátor na uslzený obličej a sáhl po klice od koupelny. Udeřil ho mráz a šplouchání a ministr a miloval Velkého Kapra™.