V dětství jste prý ještě zažil draní peří. Jak se taková věc v sedmdesátých letech mohla stát a kde?

Je to tak, i když to dnes už zní jako mýtus nebo pohádka, jako prahistorie. Vyrůstal jsem na Vysočině, mezi Ledčí a Humpolcem. Ta vesnice se jmenovala Horní Paseky, dnes se jmenuje Horní Paseka a jsou to vlastně rozházené samoty. Byl jsem svědkem zbytků snad ještě nějakého pozdního baroka. Každopádně jsem ještě zažil torza staré Vysočiny. V hospodě sedávali chlapi, kteří pamatovali první světovou, a při pohřbech byly běžné otevřené rakve. V Podivicích, vedlejší vesnici, jsem ještě chodil pást husy, to je také obraz jak ze slabikáře nebo z Mikoláše Alše. A zažil jsem i to, že se k nám sjeli příbuzní, přišly babky ze vsi a v kuchyni se dralo peří. Se ségrou jsme zrovna nedávno rozpomínali, jak jsme seděli pod stolem, na trnoži, a ženský si povídaly.

Co probíraly?

To bylo dost pestré, nejen drbání – draní-drbání – o sousedech, ale i nejrůznější zkazky. A předháněly se, která to řekne expresivněji a jadrněji. Byly to i tajemné zvěsti, třeba že jedna babka čaruje. A líbilo se mi, že se navzájem poslouchaly. To, že lidé ještě sedí u stolu a povídají si, vyprávějí, považuju za jeden ze svých iniciačních zážitků. A uměly vyprávět, vzpomínám si, že jedna z nich přeháněla a byla i dost sprostá. Mimochodem u nás na Vysočině se holkám říkalo a někdy dodnes říká – kurvy.

Míněno neutrálně, prostě jako „holka“?

Přesně tak. Na Humpolecku běžně uslyšíte: „Ta naše kurva chodí do třetí třídy…“ Každopádně v jejich vyprávění, v tom, jak ty sousedky používaly jazyk, jak přirozeně pracovaly s nadsázkou, byla nějaká hra, kouzlení, které okouzlovalo i nás děti. Byli jsme se sestrou jedno velké ucho, ani jsme nedutali. Zvlášť když se mluvilo o smrti, že tamhle někoho přejeli a tamten přišel o nohu a tamten pes zašel takhle. Semlelo se tam všechno, takový chumel, a to právě na tom bylo tak zajímavé. V tom vyprávění byl přítomný život, smrt, svět, láska, nevěra, pomluvy, že támhleta kurva má nového chlapa…

Děti obvykle fascinují zvlášť tato „zakázaná“ témata.

Jistě. A samozřejmě jsem tam slyšel vyprávět i o politických zvěrstvech padesátých let, protože prarodiče dobře znali faráře Josefa Toufara, byli jeho přátelé. Ale tohle už nebylo při draní, to když přijel nějaký strejda s tetkou. Občas jsem něco zaslechl. Pamatuju si, že se bavili o nějakém faráři, kterého umlátili, a ženské začínaly brečet a nás posílaly pryč. Přesto zaslechnete slova jako „umlácený“ nebo „mrtvolu hodili do pytle“. A to se do vás zadře.

Takže váš zájem o osud Josefa Toufara pramení takhle hluboko, ještě v dětství.

Je to tak. Tihle vypravěči, to byli předci z matčiny strany. Z té otcovy to zase byli písmáci, učitelé, varhaníci a další hudebníci, v rodině byl i farář. Táta pocházel z Velkého Meziříčí, to byl zas jiný svět. U babičky a dědy jsme tam měli velkou knihovnu po prastrýci Bohumilu Burianovi, který byl ve čtyřicátých a padesátých letech mecenášem Jakuba Demla a také rodiny Zahradníčkovy. Když byl Jan Zahradníček v kriminále, bydleli v Uhřínově blízko Velkého Meziříčí a on je podporoval. Také křtil s Jakubem Demlem dceru Marii, která se Zahradníčkovým narodila po dvou dcerách, které se otrávily houbami a zemřely. Marie Štěpánka se paradoxně narodila díky tomu, že byl Jan Zahradníček z vězení propuštěn na pohřeb.

Ony se otrávily obě? To je strašné.

Celá rodina se otrávila. Syn to myslím nejedl, paní byla silná, takže to zvládla, ale ty dvě dcery to odnesly. Jana Zahradníčka, jak už jsem říkal, pustili z Mírova po pěti letech na pohřeb s tím, že se do kriminálu pravděpodobně nebude muset vracet, že dostane amnestii. Jenže to bylo v šestapadesátém, záhy přišly maďarské události, a tak mu za čtrnáct dnů přišel telegram, že musí zpátky. Je zvláštní, že v tomhle stresu dokázali počít. Zahradníček byl z návratu do vězení v šoku, ale informace, že je na cestě dítě, pro něj byla holubicí nebo vlaštovkou naděje.

Možná proto dostala jméno Marie?

Možná ano. Pak byl vězněn další čtyři roky, a když se v květnu 1960 vrátil, byl už v dezolátním stavu. Bylo mu pětapadesát. Umřel za půl roku, vlastně ani ne, byl teprve začátek října.

Ve svých knihách se často věnujete právě těmto těžkým osudům. To je samozřejmě záslužné, ale jistě také psychicky náročné. Jak to po této stránce zvládáte?

Jak co. Některé příběhy mají nějakou světlou pointu, poselství naděje, jiné jsou ale úplně bezvýchodné a je to hrůza hrůz. Někdy pak musím napsat něco veselého nebo se vyčistit alkoholem. Ale když jsem na tom byl teď sám psychicky špatně, pomohlo mi mimo jiné i to, že jsem dobře poznal lidi, kteří prošli daleko těžšími trápeními než já. A viděl jsem, že nejsou zatrpklí nebo nabroušení na svět. Že to přijali jako úděl, pokorně, a rozemnuli to na jemný prášek moudrosti nebo poznání. Třeba zrovna paní Zahradníčková. Přitom co ta měla ze života? Venkovská krasavice, která si vezme básníka, navíc fyzicky postiženého, hrbáčka. V pětačtyřicátém mají svatbu, narodí se jim tři děti, v jednapadesátém ho zatknou, to je nejmladší Klárce několik týdnů. Děti ho neznají, pak se otráví houbami, on se natrvalo vrátí až na amnestii, brzy poté zemře a paní zůstane vdovou až do smrti. A přitom nebyla zahořklá! Měla smysl pro humor, zpívala si, nebyla naštvaná na svět. Na osud. Nesla ho srdnatě a s grácií. Takoví lidé mi vždycky byli vzorem, inspirací a posilou. Když jiní zvládli tohle…

Přesto je takhle náhlý a naprosto nečekaný odchod partnerky tragédie a opravdu hodně těžká životní situace. Je mi to moc líto.

Děkuju. Přesně jak říkáte, nejtěžší na tom bylo to, že se to stalo během pár minut. Jana zemřela zcela nečekaně. Nebyl to ten případ, kdy je někdo z blízkých dlouhodobě nemocný, takže k tomu přicházíte pomalu a postupně to přijímáte, smiřujete se. Janě se udělalo náhle špatně, ještě jsem jí podal sklenici vody, odešel jsem na dvorek a… Hned jsem volal záchranku, přiletěl vrtulník, a všechno marné. Pak se zjistilo, že měla vrozenou vadu. Jsou lidé, kteří s tím žijí celý život a nevědí o tom. A někdo třeba jen kýchne a umře. Takhle křehké to je. Stalo se to 17. června, zrovna to jsou dva roky. Jako by náhle sjela gilotina, takhle ostré a kruté to bylo.

Sbírku Jana bude brzy sbírat lipový květ jste začal psát bezprostředně poté. Jak ji vnímáte dnes?

Pro mě je to deník. Ty básně vznikaly v situacích, kdy jste v šoku, nenahmatáváte ani sebe a myslíte si, že se vám to jen zdá, že ráno se probudíte a zjistíte, že to byl jenom zlý sen. Samozřejmě nejde moc spát, ale usnete třeba na dvě tři hodiny a pak se proberete v podivných mrákotách – a ten člověk tady není, je mrtvý. V první chvíli vůbec nerozumíte tomu, co je to za situaci. Jsou to okamžiky, na které se nejde připravit. Nejsou na to žádné zkoušky, nelze se na to naučit. Kdyby to mohlo nejdřív být nanečisto, řeknete si – ona zítra přijde, vrátí se, tak jsme si to zkusili a už budeme připravení. Jenže tak to není. Je to takhle ostré, příkré a nekompromisní, není odvolání. Jste v šoku, zoufalství, brečíte, řvete a nedokážete to pochopit ani přijmout. Nedává to žádný smysl. Proč…? Je to jobovská situace, ale zároveň se nechcete nechat úplně rozcupovat a lézt po čtyřech. Potřeboval jsem tomu nějak vzdorovat, třeba kácet stromy nebo tahat šutry, jenže na to jsem neměl sílu. Nějaká slova z toho ale vzešla, takže psaní byl takový můj vzdor – aspoň něco udělat, zbytky sil a tvořivosti tomu nesmyslu nějak vzdorovat, čelit. Něčím, co dává trochu smysl – písmena, slova, spojení slov. Takže jsem si básně, jak přicházely, zapisoval porůznu na papíry. Později jsem to přepsal, protože jsem si říkal, že by bylo dobré mít to pohromadě jako svědectví pro děti, pro Janinu maminku a ségru, zkrátka pro nejbližší rodinu. Že by to mohl být takový památníček. Tím spíš že Jana dříve čítala moje texty a kriticky komentovala, když to byla blbost. Byla pro mě dost důležitým korektivem, redaktorem.

Byla přísná?

Moc, a to bylo dobře. Ještě si četla báseň, která vznikla 15. června. Byl v ní divný rytmus, tak jsem Janu požádal, ať se na to podívá a poradí mi, jestli nemám jedno slovo vyškrtnout. Četla si tu básničku nahlas a řekla, ať to slovo tam nechám. Jinak ale byla ostrá, nekompromisní, a to člověk velice potřebuje. A najednou jsem neměl ani tohoto svého editora. Takže jsem se obrátil s prosbou na Jana Wiendla, ať se na to podívá, řekl jsem mu – nemám vůbec reflexi, nevím, možná je to hovadina. A on se rukopisem probral, některé básně trochu posunul buď dopředu, nebo dozadu, něco navrhl vyhodit, velice citlivě tomu dal půdorys a řekl mi, že by to mělo vyjít.

Jak to vnímáte teď, po dvou letech?

Knížku, nebo situaci?

Oboje.

Knížku vnímám jako dokument, jako milostné vyznání i jako žalm. A situace mě trápí. Ale nechci si stěžovat, protože za ty dva roky se mi také dostalo tolika zvláštních poznání a setkání, že za ně nemůžu být nerad. Jana mi samozřejmě chybí, je nenahraditelná. Na druhé straně jsem se za tu dobu dozvěděl leccos o sobě a o světě. Najednou víc vnímám dospívající syny, vzácně se prohloubilo mé pouto s dcerou Aničkou, a také víc vnímám bolest druhých. Dřív jsem to mnohdy přehlížel, člověk je často zahleděný do sebe. Málo jsem vnímal, s jakými trápeními se lidé perou. A také jsem poznal dobré přátele, kteří mi v těžkých chvílích pomáhali. Nemohu tu všechny jmenovat, ale alespoň zmíním kamarádku Kateřinu Nohelovou, která v té pomoci byla velice praktická. Takže jsem za tu temnotu dostal i dost darů. Samozřejmě přicházejí různé fáze, psycholog by ty posttraumatické stavy dokázal popsat líp. Nejdřív je to šok, pak přicházíte k sobě, také se hlásí realita, musíte řešit pohřeb a pozůstalost, takže chodíte po úřadech, což je příšerné. „Co chcete?“ – „Umřela mi žena…“ – „Tak to jsou dveře dvě stě dvacet.“ Tečka. Ale jsou to praktické věci, které zkrátka musíte vyřešit. Pak na vás zase dopadne těžká melancholie… Ale ještě ke knížce – přišly mi dopisy a maily od lidí, kteří si také prošli nějakou ztrátou, a píší – pomohl jste mi pojmenovat můj stav, prožitek, pocit. Zvlášť naléhavě jsem si díky tomu uvědomil, že poezie není jen nějaké krasobruslení, piruety. Ale že by měla pravdivě a nebojácně popisovat a pojmenovávat skutečnost. Že médium poezie je jemné vlákno – to ono mi pomohlo sdělit, vyplavit některé věci. To, co jsem prožíval, bych asi tak bezprostředně nemohl popsat v próze. Jen poezie má tu moc a schopnost proniknout k intimitám až neviditelným.

Dobrá poezie umí jít rovnou k podstatě. Koncentrovaně, na malé ploše.

Přesně. V situaci, ve které jsem byl, třeba jen ležíte a zapíšete si pár slov s tím, že to třeba později dotáhnete. A i v drobnosti, v jediném záseku nebo v rytmu, může být současně prostota i pádnost, koncentrovanost. Jsem poezii vděčný, že mi pomohla v téhle mezní situaci rozvázat jazyk. Jste totiž ve stavu, kdy jste vtlačený úplně do sebe. Jako špunt do lahve. Měl jsem pocit, že se nemůžete hnout, lapáte po dechu jak jepice, připadal jsem si ochromený, zaživa amputovaný. Zbylo pár slov a vjemů – včetně toho, že ten člověk odešel, a přeci neodešel. Že tu je pořád přítomný, jen jinak. Otisky, a především duší.

A jak je vaše žena přítomná teď?

Zjistil jsem jaksi hmatatelně, že duše je nesmrtelná. A že láska je nesmrtelná. Možná to jsou fráze, ale myslím, že láska je víc než smrt. A vím, že Janina duše existuje, jen je přítomná jinak než zaživa a ta přítomnost je někdy naléhavější než fyzická. Samozřejmě se tím člověk dotýká i nějakého tajemství. Já mám asi i tohle hodně spojené s venkovem. Když mi bylo zle, musel jsem být na Vysočině, kde cítím přítomnost svých předků. Minulost je s budoucností propojená, není tam bariéra. Možná je to vzájemně prostoupené, prostupnější, než si myslíme. A jak to vnímám po dvou letech – zásadně mi pomáhá, že mám nový a plný vztah. Vyprávění tím pokračuje.

Žijete stále v té oblasti, kde za vašeho dětství babky ještě draly peří?

Ano. Jsou to vesnice Podivice, Horní Paseka a třetí do trojúhelníku, tedy spíš trojúhelníčku, je vesnice Kaliště. To je hodně zajímavé místo. Stojí tam v zatáčce hospoda, kde se narodil Gustav Mahler. A blízko je hrad Lipnice, spojený zase s Haškem. Deset kilometrů od nás je Humpolec a kilometr pode mnou v údolí leží zatopené městečko Zahrádka, které muselo v sedmdesátých letech ustoupit přehradě. Je to hodně zvláštní oblast, území duchů.

Takže další tajemné místo.

Někdy se tam i bojím. Tam, kde stávaly domy, je dnes les, uprostřed něj náměstí a na břehu jezera stojí kostel, k jeho schodům šplouchá voda. Je to taková archa. A na náměstí zůstala socha, lavičky, stromy… je to přízračné místo. Do toho Mahlerova hudba, na Lipnici Hašek diktuje Švejka a blízko je Sluneční zátoka, kde Foglar stanuje se svými chlapci. Je to území, kde se živí setkávají s mrtvými.

Pokud městečko Zahrádka muselo ustoupit přehradě v sedmdesátých letech, nemáte na to nějaké alespoň útržkové vzpomínky?

Mám. I tohle byl iniciační moment. Když mi byly čtyři nebo pět, šli jsme asi nakoupit a zrovna se bouraly všechny ty baráky. Dodnes si vybavuju ten skřípavý zvuk, když lidé páčili trámy v krovech, rozkopávali zdi… Byl to obraz zániku, sebedestrukce, s atmosférou úzkosti, a když to trochu přeženu, smrti nějaké civilizace. Jak v nějakém Herkuláneu. To městečko navíc mělo raně středověké založení, kostel je románský, s portálem z 13. století. A tohle zaniká „v přímém přenosu“, před vašima očima.

Jak se vám v takovéto oblasti žije?

Zvláštně. Cítím se být kronikářem té krajiny, mám pocit, že některé ty osudy musím zachytit, aby se úplně neztratily. Aby nebyly odplavené, vodou i časem.

Proto ve svých básních tíhnete k vyprávění a k zaznamenávání osudů?

Je to tak. Je to podobné tomu, jak to mají chasidé – že vyprávěním se obnovuje život. Znovupovstává. Cítím, že zaznamenáváním osudů těm lidem život buď vracíte, nebo ho prodlužujete, nebo posíláte nějak dál. Necháváte je promluvit. Navazuju na tradici písmáků a samorostů.

Pobýváte ale i v Praze.

Dřív jsem v ní pobýval víc, hlavně kvůli práci. Do roku 2018 jsem pracoval v rádiu, pak jsem po dvaceti letech odešel.

Z jakého důvodu, po takové době?

Kvůli neshodám. Přišli tam noví, trapně ambiciózní lidé a nerozuměli jsme si. Od té doby jsem na volné noze a spolupracuji jen s lidmi, které mám rád a vážím si jich.

Co všechno děláte?

Bydlím na Vysočině a v nedalekém Humpolci existuje výborná galerie 8smička, s kavárnou a knihkupectvím. Spolupracuju s nimi jako kurátor – loni v létě jsem tam spolupřipravil výstavu Reynkových děl v dialogu s jinými malíři, předtím velkou expozici věnovanou Vysočině nebo výstavu grafičky Radky Folprechtové. Vždy k tomu vychází velká kniha-katalog. Kromě toho píšu do časopisu Reportér, občas dělám i něco pro rozhlas, dokumenty pro televizi, napsal jsem divadelní hry pro Dismanův rozhlasový dětský soubor, knihy dokumentárních povídek mi vycházejí v nakladatelství Host, občas mi vyjde knížka v zahraničí. Teď se například chystá polský výbor z mé poezie. V Polsku mám řadu přátel, velice rád tam jezdívám a velice si považuji, že tam vyšlo několik mých knížek.

Jste na volné noze spokojený?

Jsem. Svobodný a nezávislý. A musím říct, že už bych nechtěl nikde pracovat na plný úvazek. Už nechci, aby mi někdo poroučel nebo mě buzeroval. Takhle je mi dobře. Samozřejmě – člověk nesmí být líný, a já bych někdy nejraději jen ležel a četl si. Ale našel jsem se v tom. Když si najdete režim a rytmus, který vám vyhovuje, a baví vás to, tak vás to skoro až nese. Navíc mám čas na přemýšlení a na poezii je dobré mít prázdnou hlavu. Když jsem pracoval v rádiu, byl jsem neustále zaměstnaný různými texty a tohle mi chybělo. Jak říká Cézanne – nejlepší inspirací je každodenní práce.

Když už jsme u toho, píšete teď něco?

Mám napsanou sbírku, která je zase něco úplně jiného. České dějiny mi už začaly lézt i do poezie – napsal jsem delší cyklus básní, které jsou věnovány příběhům skutečných aktérů českých kulturních dějin. Mám tam báseň o Janu Zábranovi, o Josefu Škvoreckém, o vzniku Broučků, o Demlovi i Zahradníčkovi, Frejkovi i Rykrovi, Šaldovi a Šustovi, ale také o psech a kočkách českých spisovatelů. Nebo o architektu Bedřichu Feuersteinovi, který skočil z Libeňského mostu, nebo o tom, jak zešílel Bedřich Smetana. Pracovní název zní Litanie za české dějiny a většinou to jsou tragikomické příběhy, i když tedy spíš tragické než komické. Ta knížka zrála asi deset let, psal jsem ji průběžně, bokem, když mě zaujal či oslovil něčí osud.

Už víte, kdy a kde vyjde?

Příští rok a chtěl bych, aby ji vydala zase Revolver Revue. Rád spolupracuju s grafikem a typografem Lubošem Drtinou. Bydlí ve vedlejší vesnici a dělal mi většinu knížek, včetně Jany. Tu navíc ilustrovala Míša Drtinová, jeho žena. Pěstuje hodně květin a s Janou si je vyměňovaly, takže došlo ještě k takto osobnímu průniku. A v Revolverce dostane Luboš tvůrčí svobodu.

Je pro vás hodně důležité, jak knížka vypadá?

Moc. Líbí se mi, když je kniha také trochu artefakt. Vyjde mi teď v nakladatelství Archa ve Zlíně malá, pěkně udělaná knížka – deník s mými kresbami – z chorvatského ostrova Pag, kam jsme jezdívali s Janou a dětmi. Kromě toho mi na podzim ještě vyjde knížka židovských příběhů. Už nějakou dobu píšu sérii, které říkám „dokumentární povídky“. Už vyšel Čurda z Hlíny, Do posledních sil, pak 1945: léto běsů a teď to bude devět židovských příběhů. Jeden je věnován doktoru Lévymu, což byl strýc Franze Kafky, venkovský lékař z Třeště, další Vítězslavu Bondymu, vinopalníkovi z Lipnice, který byl kamarádem Jaroslava Haška, jiný otci Jiřího Ortena, další o profesoru Eislerovi, který objevil v mladičkém Reynkovi talent. Jsou to příběhy z 20. století a bohužel většinou končí tragicky, v Osvětimi, Majdanku nebo jiném vyhlazovacím táboře. A rád bych tuhle knižní sérii dokončil povídkami z padesátých a šedesátých let.

Proč je důležité připomínat i v dnešní době tuto část naší historie a tyto osobní příběhy?

Jak už jsem naznačil, mám hrůzu ze zániku civilizace a snažím se vzdorovat tomu právě vyprávěním skutečných příběhů. Obnovovat život. To je jedna rovina. Speciálně Židé jsou skoro vyvražděné etnikum a vím, ty příběhy utrpení se pořád omílají, ale tihle lidé byli součástí české společnosti. Kafka napsal o svém strýci, panu Löwym, krásnou povídku „Venkovský lékař“. Byl to lidumil, který v Třešti působil třicet let a byl asimilován v českém etniku. Bondy byl vinopalník a hasič, fantastická postava chlapa, který pro obec něco dělal. Tito lidé, a mnozí další, byli součástí česko-německo-židovské kultury, a ta je pryč. Je vyvražděna, vyhubena, vyhnána. Jsem zastánce střední Evropy, stýská se mi po pestrosti a bohatosti, která tu bývala. Baví mě přivolávat si ji zpátky. A zatřetí si myslím, že literatura má schopnost vracet mrtvé do života. Do hry. Vyprávěním, sdělováním, sdílením řeknete – buďte s námi.

To zní jako další rovina onoho prorůstání, o kterém jste se zmiňoval, když byla řeč o zaniklém městečku.

Právě. Ostatně žiju na pomezí zaniklého a nového, už jiného světa. Jsem zvláštně rozkročen mezi minulostí, přítomností a budoucností. V údolí pode mnou je ten zatopený svět a nade mnou jsou ty vesnice živých. Když jdu dolů, jdu k mrtvým, když nahoru, do Kališť do hospody, tak k živým. V okolních vesnicích mám navíc příbuzné, potomky těch strejců a tet, sestřenky, takže jsem tam opravdu doma. Přitom bydlím na samotě, což je vždycky specifické. Ale nikdy jsem nežil jen sám pro sebe. S Janou jsme například dělali ochotnické divadlo, což je zajímavý venkovský fenomén. Najednou jsem pochopil, jak byly tyhle kulturní události a spolky důležité, pokud jde o pospolitost. Lidé se dali dohromady, mluvili spolu, vyprávěli si, navíc zvlášť do divadla může každý vnést nějaký prvek a je to zábava a legrace. A děláte to pro sebe i pro druhé. Jana ochotnické divadlo léta režírovala, hráli jsme právě příběhy z tohoto kraje.

Přejímali jste je, nebo jste si je i sami psali?

Oboje. Hráli jsme většinou ve starých hospodských sálech, hořelo v kamnech, přišlo třeba dvě stě lidí ze všech těch končin, byla to událost. Zažil jsem, jaké to je, když pro takové publikum hrajete místní báchorku nebo legendu a cítíte, jak vás to propojuje. Smrtí Jany to bohužel skončilo. Kromě toho máme spolek, který je stále aktivní – odhalovali jsme pamětní desky, pořádali besedy, čtení, minifestival… Považuju to za důležitý rozměr svého obývání Vysočiny. Že se jen nerýpu v záhoně.

Ještě se musím zeptat, jak vznikl knižní výbor z vaší poezie Trnem rejnoka, který vyšel letos na jaře v Dauphinu?

Dan Podhradský mi chtěl udělat radost. Bylo to jen pár měsíců po smrti Jany a Dan mě oslovil s tím, že by mi rád vydal výbor z poezie. Řekl jsem si, proč ne, a jako editor mě napadl Petr Adámek, se kterým jsem velice rád spolupracoval v rozhlase. Petr je knihovníkem v GASKu v Kutné Hoře, literaturu zná velmi dobře a má na ni zajímavý náhled. A tak jsem se na něj obrátil a on sestavil výbor, který jde, řekl bych, z jednoho kadlubu. Pochopitelně to nedovedu sám úplně posoudit, ale mám pocit, že moje psaní básní má už dlouhá léta podobný obrys.

Petr Adámek v doslovu k Rejnokovi poznamenává mimo jiné právě to, že jste z těch autorů, kteří celý život píší jednu knihu.

K tomu se hlásím.

Kdybyste si představil její dokonalou podobu, jak by vypadala?

Moje básně jsou jenom plíšky, střepy nějaké větší mozaiky, kterou skládám. Člověk neví, kolik mu je vyměřeno, a já si po svých posledních zkušenostech už nedělám žádné velké plány. Samozřejmě – leccos nosím v hlavě. Mám například rozpracovanou knížku o Janu Zahradníčkovi, tu bych si velmi přál dotáhnout. Ale vidíte to sama – člověk tu je, a v dalším okamžiku tu už být nemusí… Ale abych neodbočoval – myslím, že moje psaní je takové hrbolaté, krabaté, že se ta knížka, o kterou se od začátku pokouším, jmenuje Vysočina nebo Kopce, že jsou v ní lidské osudy, které jsou groteskní, ale současně bolestné. Že je tam smrt a láska, nebe a země, hlína. A živly – oheň, vítr, voda. Psát poezii pro mě znamená dotýkat se podstatných věcí, plaše a zároveň i ostře. Sochařsky, sekerkou, majzlíkem nebo kladivem.

Jak daleko jste s knížkou o Janu Zahradníčkovi?

Už ji mám rozepsanou. Neumím si moc vymýšlet, a tak musím mít všechno podložené. Takže teď jsem ve fázi, kdy jsem si prošel všechny archivy, ale podstatnou roli tam samozřejmě hraje i jeho rodina, což byli a jsou moji přátelé. Jeho syn, Jenda Zahradníček, který nedávno zemřel, byl můj velký kamarád, Mařenka je moje kamarádka, dobře jsem znal i paní Zahradníčkovou. Teď už jen potřebuju trochu klidu, zalézt si a psát.

V poslední době vystupujete i na hudebně-básnických recitálech, jak k tomu došlo?

Jarda Svoboda, který měl kapelu Traband, jezdí s harmoniem a hraje své skvělé písničky. Jeho hudba i texty mi byly vždycky blízké, mají v sobě zvláštní napětí, jsou existenciální a je v nich i dotek naděje, lásky a spirituality. A loni na podzim nás Ondřej Kobza dal dohromady – napadlo ho, že bych s Jardou mohl číst. Tak jsme to zkusili a docela se to chytilo, takže teď jsme taková kočovná společnost. Jsme dva, někdy i tři, to když s námi občas čte Josef Kroutvor, esejista, historik umění a básník. Jarda hraje a zpívá, já čtu z Jany a nějak to souzvučně dýchá. Něčím je to příbuzné, a současně zase jiné. A té mé poezii hudba pomáhá.

Jak vaše společné vystoupení probíhá?

Jarda buď improvizuje, nebo hraje a zpívá bloky svých písniček. A někdy se to vyloženě prolíná. On je ten typ muzikanta, který se na vaše texty napojí. Poslouchá moje básně a pak zahraje písničku, která s nimi vede dialog nebo na to nějak navazuje. Téma rozvíjí. Pokaždé je to jiné, nijak se nedomlouváme. Nebo opačně – on něco zahraje a já pak přečtu něco, co s tím souvisí, byť jen podprahově nebo motivicky. A vytváří to velice živý tvar, který je neopakovatelný a který má nějaké oblouky, klenby. Mám rád, když se poezie propojuje s hudbou. Vytváří to takový mnohostěn. A navíc, co si budeme říkat – ono je samozřejmě náročné číst vlastní básně. Považuju to za těžkou disciplínu, co jsem tak slyšel, málokdo to u nás umí. A myslím, že hudba může těm textům hodně pomoct, a zvlášť když jde o tak těžké téma, jako je smrt ženy. Mně je někdy velice trapně, co pouštím do lidí za boly a nářky. Ale ta hudba to dokáže chytit a nést. Vždyť to znáte sama, číst vlastní básně, to je obnažování, se vším všudy. Vždyť to je tak křehké!

Naprosto souhlasím! Náš rozhovor vyjde v posledním čísle před prázdninami, tak si na závěr dovolím jednu lehčí otázku – jak strávíte léto? Na co se zvlášť těšíte?

Nejradši bych byl zašitý na Vysočině a byl v klidu. To doufám nastane. Mám léto moc rád, tím spíš že žiju v kamenném domě, kde je člověku dobře i během horkých dnů. Jsou ty kameňáky postavené moudře, dávají vám chlad a stín. Kromě toho vždycky někam vyrazíme s historikem Tomášem Petráčkem a dalšími dvěma kamarády, takhle čtyři kluci. Do Itálie a loni jsme objevili francouzský kraj Auvergne. Je to víc střední Francie než jižní, pahorkatina jako Vysočina, jen o něco vyšší. Je to krajina homolovitých kopců, bývalých sopek, zapomenutý kraj plný kamenných vesnic. Něčím je podobná Toskánsku, ale to už je objevené a turisticky přepadené. To Auvergne ještě ne. Jsou tam zapadlé vesnice, oslíci, kamenné mosty, hrady, řeky, staré hospody, románské svatyně. A polní cesty. Byli jsme tam loni a letos se tam chceme vrátit a chodit tou krajinou. Člověku je tam nádherně i v tom vedru. Jdete, někde se zastavíte na víno a zase pokračujete, a zničehonic objevíte – v úplné díře – románský kostelík, který je otevřený a je to poklad plný fresek a soch. Navíc v tom kraji žil spisovatel Henri Pourrat, kterého překládal Jan Čep a přátelil se s ním, a pak se s ním přátelila i Reynkova rodina. Napsal román Kašpar z hor, čtyřdílnou epopej, která vyšla už v třicátých letech v Československu a pak ji v devadesátých letech nově přeložil Reynkův syn Jiří. Ta knížka je hodně o téhle krajině, takže tam chodíme i po stopách Kašpara z hor a vnímáme ty česko-francouzské spojnice. S Čepem, Reynky i s Vysočinou.