Když někdo zapáleně argumentuje ve prospěch ateismu, hned mě napadají argumenty proti. A funguje to i naopak: pokud někdo obhajuje tu nebo onu víru, hned ve mně probouzí spícího ateistu. Když někdo hájí divoký posthumanismus, probouzí ve mně milovníka tradic a bezpečí zaběhaných kategorií, pokud ale někdo hájí (nepochybně strnulé a nefunkční) tradice, hned sním o progresivní budoucnosti bez kategorií jako „pohlaví“, „rasa“ nebo i „člověk“.

Možná v tom nejsem sám. Alespoň mi to tak připadá, když zkusmo hájím to či ono, často v druhých vyvolávám protipól. Čím to je? Jaký dynamismus v nás se to spouští? Něco, co odkrývá hlubokou provázanost protikladů a nenechá nás to spočinout v jednoduché pozitivitě. Vše je otázka míry, proto i mezi lidmi bude dost těch, kteří dočasně v klidu spočinou, ale nakonec při tom správném podnětu se i v nich probudí jejich spící Antiteze.

A nejedná se jen o dynamiku uvnitř jednotlivců. Podobný dialog se probouzí v páru, ve skupině, ve společnosti. Jen málokdy zůstává věc prostě sama sebou. I když jí kus odřízneme, dotvoří se do úplnosti, podobně jako i v odříznutém pozitivním konci magnetu najdeme znovu pozitivní i negativní pól. Podobně jako z trestaneckých kolonií, jakými byla třeba Austrálie, jsou brzy úplně klasické země, a stejně tak v různých „dokonalých“ společenstvích najdeme brzy všelijaké problematicky smýšlející a jednající lidi.

Pokud jsou ve dvojici oba svobodomyslní, jakmile utvoří mikrokosmos vztahu, ať již přátelského, nebo partnerského, jeden bude vždycky o kousek svobodomyslnější a to donutí druhého v rámci mnohých interakcí „hrát za tým“ stability a kritičnosti vůči svobodomyslnosti. Zkrátka: probudí v něm Antitezi. Je to snad proto, že v jeho vnitřním parlamentu převáží hlasy opozice, protože situace se vychýlila příliš za hranice komfortu? Je tedy nakonec zdrojem Antiteze prastarý dynamismus homeostáze, udržení života v hranicích žitelnosti?

Všichni to známe: nelze absolutně říci, že „jídlo je dobré“. Pokud se někdo děsivě přejídá a škodí si tím, jídlo je pro něj nepochybně špatné. Zatímco jinému, hladovícímu, je jistě něčím dobrým. Antiteze tedy snad hlídá hranice míry. Protože nic není dobré jen tak, vše má svou míru. Včetně natolik posvátných pojmů jako svoboda, rovnost, demokracie. Míru, kterou nelze předem vědět. Míru lze jen vytápat, vybloudit, zakusit osaháním si prostoru možného. Jen překročením míry zjišťujeme, co byla míra. A v tom hraje klíčovou roli hlas Antiteze, která zastavuje prostou pozitivitu, jež by nejraději jen rostla donekonečna jedním směrem. Pozitivitu, která se mylně domnívá, že více dobrého je nutně a vždy znamením lepšího.

A proto se nebojme Antitezí, jsou potřeba. I když někdy zní hrubě, hloupě, dezolátsky, mluví jazykem, který je nám cizí. To máme za to, že vědomě nekultivujeme své nepřátele, nejsme nadšeni z námitek a protiargumentů. Nepomáháme jim najít formulaci, která lépe zachycuje jádro kritiky naší vlastní Teze.