Stojí teď těsně vedle stěny
z hořících vidlí
které již dávno pomáhaly obracet
živé na mrtvé
napsal Josef Janda v první polovině 80. let v básni nazvané „Pochybnost“. Po zprávě o jeho smrti – Josef Janda zemřel 16. září 2021 ve věku 71 let – můžeme být ještě o něco náchylnější sednout těmhle veršům na lep. Ale zdá se mi, že obraz „hořících vidlí“ Janda spíš nastražil na důvěřivého čtenáře: trochu apokalyptická vize, trochu osudová předpověď, trochu surrealismus po vzoru dalíovských pláten. A kdo věří, ať tam běží.
Jenže na těch verších je surrealistické asi především vědomí, že žádné „hořící vidle“ už dávno surrealismus nedělají. Josef Janda se připojil k pražské surrealistické skupině v roce 1984, a to už tu podobné fantastické rekvizity dokonce naněkolikrát prošly přísným vytříděním a zahozením mezi starou veteš.
Vy opravdu ještě věříte tomu, že my tomu ještě věříme? I tahle otázka se mohla stát důvodem, proč básník tehdy „hořící vidle“ znovu zvedl a všem se s nimi ukázal. Protože české kulturní obecenstvo se rozhodně nevzdá svých hluboce vžitých nesmyslů. Když už se u nás některý dobrý autor přihlásí k surrealismu, hledají se pro tuto jeho „zpozdilost“ hlavně omluvy. Než Dvorský, Šebek nebo Král přesvědčili o tom, že patří k těm nejpronikavějším mezi českými básníky 60. let, byli dlouho považováni jen za pohrobky a museli si vytrpět přezírání a výsměch.
A podobně to nejspíš skončí u Josefa Jandy: Po vydání jeho básní z let 1978–1988 v knize Volný způsob (2014) by bylo načase uznat, že jen málokdo se v české poezii dostal určité době pod kůži tak, jako Janda husákovským časům.
Jsem pouze náchylný vidět věci tak jak jsou,
vymezil se tehdy v básni „Mimo mísu“ (1984) proti všem sebeklamům, které mu měly zastřít zrak. A protože neblahé návyky z té doby dodnes prostupují naším životem, Janda i po roce 1989 pokračoval v jejich rozkrývání. Svého předchůdce by v něm tedy mohli rozpoznat i dnešní zastánci společensky kritické poezie:
Svět prý jako zrnko písku
Svět místo stvořené pro nudu
Svět jako instituce jejíž povinností je jít lidem na ruku
(Mimo mísu)
Do takového světa bylo a je – podle Jandy – potřeba hodit vidle. Vidle pokud možno co nejobyčejnější, jenom dostatečně ostré, tvrdé a nezlomné. Takové, na jaké se nezdráhají věřit ani surrealisté.
JOSEF JANDA
Hudba na hnusnou noc
Ryba se rýpe v bahně vodní lopatkou
a přikusuje k tomu piroh
tam kde k oklamání většiny stačí změnit vítr
nebo odklidit pomník jako se vaří čaj
udělejte si to raději někde jinde
tady na to není nálada
a ryba žábrami hnípe vodu
a přikusuje k tomu olomoucký tvar
Teď uhodily velký mrazy
ještě nevím jak na ně budu reagovat
dost možná že se s nima dohodnu
na vzájemně přijatelném řešení
Metafora je prý koření básně
a báseň je kořením života
Život tedy musí být kořením smrti to je logisch
hřbitovy jsou takové sáčky pepře
co k tomu přikusuje krematorium
(5. 1. 1985, ze sbírky Zubynehty)
Souvisí
-
Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)
-
Tuším, že ten, kdo nečetl Dvorského Hru na ohradu, se tady už poněkud ztrácí. Asi by uvítal bližší vysvětlení pro „ohrady“ a „díry“: mají to být krycí jména, symboly, výtvory surrealistické obraznosti, nebo něco opravdu reálného?
-
A ta motorová pila se už teď ozývá opravdu zblízka. Chtělo by se mi před ní nějak ukrýt, ale není kam. Do výšky protažený zvuk každého zářezu mi projíždí hlavou jako nepříjemná připomínka, že už bude opravdu čas se probudit.
-
Jak teď poskládat svůj zmatek
aby z toho byla aspoň hra
a protihráč mohl táhnout
nečekaně ostře? -
Bezprostředně se tu ale připravovalo jiné popření lyriky, jímž se měla už zanedlouho zviditelnit a překročit sama hranice surrealismu.