MILADA SOUČKOVÁ

Rhytmi qui supersunt

Na Ovocném trhu
dovoz v pražskou zimu
sušené meruňky, daktyle
s obrázkem pyramidy
měkké šperky, fíky v růženci
vše z Egypta dovezeno
Anna
sotva odrostla
již čte Livia
bella Punica, duo
v krabici datle složeny
veslaři trirémy
z Ostie do Egypta
na Sicílii
dovoz ovoce jižní
v sudech mandle, kaštany
z hájů Etny, vše latině
 
v sudech Dionysa boha
víno stužkou ovázáno
v krabici s obrázky
v krabici z Weitmile
v hodině češtiny
Anna
sotva odrostla.
Krabice s obrázky
palmy a pyramidy
světla oranžovou září
tmu zimy rozsvítí
piliny ovoce chrání
na zemi, nives,
rukávníček má Anna
na ledě nebruslí
v krámě syčí lampy
daleko (zdá se) punské války,
o soror, Anna mea…

Z druhého sešitu Josefíny Rykrové (Sešity Josefíny Rykrové; Prostor, 2009)

Daniela Vodáčková

Kdybych měla přistoupit systematicky a poctivě k odkrývání autorčiných identit, k cestě labyrintem vzpomínek a oddělování přítomného já od minulého, vybrala bych básní hned několik. Chci být ale také věrná sama sobě. Báseň „Rhytmi qui supersunt“ (Rytmy, které přetrvávají; doslova, jsou nad námi) mě svou barevností a senzualitou zaujala na první pohled. Teprve potom jsem se začala dostávat k dalším vrstvám autorčiny bytosti.

I můj prožitek se proto začíná dělit na minulý a přítomný. Pokusím se v tom vyznat, posouvat se ve svém uvažování chronologicky a čtenáře přitom, pokud možno, nezmást.

Trh je magnetickým místem. Barvy, vůně, zboží z místních zdrojů, exotický artikl, který připutoval zdaleka („veslaři trirémy / z Ostie do Egypta / na Sicílii / dovoz ovoce jižní / v sudech mandle, kaštany / z hájů Etny, vše latině / v sudech Dionysa boha“). Lidé na trhu zkoumají, ochutnávají, jejich smysly jsou syceny. Trh má své zvuky, tempa a rytmy. V naší smyslové paměti silné vjemy přetrvávají a nesou s sebou pocitovou vzpomínku; tak se mohly zcela určitě cítit i dvě dívky, slečny, gymnazistky, které v zimě chodily okukovat Ovocný trh v Praze; někde poblíž se nacházelo i kluziště.

A v tomto místě nacházím další výzvy, které potřebuji blíže uchopit:

Daktyle.

Sušené meruňky, daktyle
s obrázkem pyramidy.

Datle a meruňky ve shodě s názvem básně tančí v třídobém rytmu. V Polsku se datle nazývají daktyle a je možné, že ještě před první světovou válkou se používal dvojí výraz, zde zvoucí ke hře s daktylskou stopou; v dalších verších ji různě střídá trochej.

Kdo je Anna? Intenzivně po ní pátrám. Nepouští mě to několik dnů z místa. Autorka v závěru básně napovídá i mate: „o soror, Anna mea“ (ó sestro, Anno moje). Anna však není autorčina sestra. Milada měla bratra Antonína, zemřel hned po narození. Autorka mu věnuje například báseň „Putto“ (andělíček) a v recitativu, který doprovází řadu jejích básní, popisuje, jak maminka přinesla pomněnkový věneček a pak jely Josefína a maminka v kočáře na hřbitov a položily věneček na hrob. Na straně 71 nacházím báseň „Epitaf pro Annu“, v ní v šestém verši:

Anna spí v soše Noci
halí se v sošnou draperii,

v závěru básně:

František Xaver, Filip Neri
na zámeckých schodech slyšeli
krok, povzdech hříšné Anny
zhřešila, půjde ke zpovědi?
[…]
ustrnula v draperii
dětským šatům odrostla
kámen i štuk lety tmavý

a ještě v recitativu říká Orestes slovy Goethovými:

Kráčíme po cestě smrti
A každým krokem je má duše tišší.

Annu nacházím také v další básni „Druhý epitaf pro Annu“ i v básni „Podobizny“. Domnívám se, že Anna byla s autorkou spřízněna, možná to mohla být její sestřenice a zároveň se měly natolik rády, že ji básnířka zve svou sestrou. A naštěstí je v této básni „punská válka daleko“. Je tím míněna první světová válka anebo právě něco, co se mohlo stát Anně?

Milada. Josefína. Součková. Rykrová. Ich. Sie. Er. V rámci myšlenkových map můžeme uvažovat o lineárním nebo aglutinačním myšlení (v trsech a shlucích), o myšlení ve vrstvách a myšlení, které by se dalo přirovnat k síti. Autorčina myšlenková strategie v celé sbírce Sešity Josefíny Rykrové (obsahuje také „Vlastní životopis Josefíny Rykrové“) slouží ke vzpomínání v různých časech a různých perspektivách. O sobě samé autorka hovoří v ich-formě, nebo jako o Josefíně (v třetí osobě), toto jméno si vypůjčila od své babičky, a dokonce o sobě někde mluví i v mužském rodě. Součková je autorčino jméno za svobodna, za malíře Zdeňka Rykra (o deset let později spáchal sebevraždu) se provdala. Své identity a ego stavy autorka používá zřejmě za účelem přibližovat se a vzdalovat se, cítit i necítit a zažívat více prožitkových a časových perspektiv najednou. K básnířčiným postupům patří práce s fragmentem, zkratkou, výsečí, což samo vytváří vrstevnatou síť. Umberto Eco popisuje takový typ labyrintu, v němž

každá cesta křižuje další, není v něm centrum ani periferie, není z něj cesta ven. Celý prostor tohoto typu je prostorem domněnek a nekonečných možností.

Budoucí, přítomné a minulé. Už vím, proč jsem tak dlouho uvízla u Anny. Zabloudila jsem v labyrintu. Autorka věděla, co se s Annou stane, naznačila to a nedořekla. A mě to zadrželo v záhadném, až mysteriózním bodě věčnosti.