Jsem expert na reinženýring, boeing, networking, teambuilding, nordic walking, streaming, branding, pfishing, mobbing, bossing i stalking a restalking. Jsem booklover, foodwriter a ghostwriter. Vím, že každá rezidence, každá destinace vyžaduje svůj trendy outfit. Jsem za tato slova pro vás takový Struwwelpeter, pro kterého je čeština jen sajrajt hodný rošťáckého zprznění a postupné redeamerikanisace? Nebo chci s varovně vztyčeným malíčkem upozornit: „Děcka, pozor, tááákhle se nemluví!“? Radostně věřím, že ani jedno z toho!

Představení a podnětná slova

Dovolte, abych se představil a uvedl několik důmyslných argumentů, proč essay o češtině píši právě já, a nikoli jiný pišišvor¹. Již mé jméno (pokud odkryjeme nános světáckých germanismů) Vlastík Lví srdce je zárukou, že věc pojednám v intencích, jež vyžaduje. Navíc jsem kapku světoběžník, weltman, globetrotter. Především to dělám za peníze, a to natolik velké, že jsem právě tak jako soudce neúplatný pro všechny reklamní agentury, vědecké ústavy, autory a především lingvistické nátlakové skupiny, kteří by to svoje vyjadřovací know-how-flow chtěli potvrdit právě touto mojí essaykou. Jsem v tom nejneobhospodařovávatelnějším smyslu nejneinstitucionalizovanější, což však často znamená, že lidi, kteří se takovými přídomky chlubí, nechce žádná řádná a žádný řádný obhospodařovat a institucionalizovat. „Pro hlupáka každý hloupý,“ řekl Forrest Gump.

Než se pustíme dál, dopustím se osobního vyznání – a to ke knize Pavla Eisnera Chrám i tvrz: Kniha o češtině. Od napsání této úžasné knihy – název již mluví za vše, ale nebojte se, není nekriticky z naší řeči blažená – uplynulo tuším osmdesát let, rád bych četl od nějakého vědce-básníka-překladatele její současnou versi, napsanou však se stejným šturmem a nadšením. A nemohu si odpustit, abych čtenáře nevyzval k reakci na to, že jsem nepoužil slova vědectvo-básnictvo-překladatelstvo. Toto z hlediska progresek zní nepochybně líbezně, třebaže jim samotným to musí rvát uši, ale podle mě to zavání unisexismem, což je naprosto nepřijatelné. Ano, mluvíme o jazyce, ale v literárním časopise, a tedy se nevyhneme řeči o literatuře – a z té, jakmile se vytratí napětí, tření, potření, utření a zastírání… stane se bezzubou obludou a sám jazyk bude záhubným, řečí mrtvou, již rozliší pouze lingvista-patolog.

Čeština v této věci – jazykové progresivnosti – není jazyk na panáčkování ani paničkování, byť má výraz ďáblice, zatímco angličtina pouze složeninu she-devil, na druhou stranu němčina má adjektivum fraulich, které adoruje „ženství“ v dobrém smyslu. Ve smyslu: ženská každým coulem, abych parafrázoval české rčení. Ale jsem si jistý, že na rozdíl od práchnivé angličtiny dokážeme svižně a za pochodu vytvářet slova, která nezavání sexismem. Teď mě náhodně napadlo pštrostrč pro hluboké hrdlení – korektní výzva, ale na férovku, přičemž se oprostíme od vulgárních výrazů, které urážejí. A zde je samozřejmě termín (mého spolupracovníka z Vědeckého studia Stará milenka Pavla Jazyka) mrdkoštěp pro umělé oplodnění, jenž se pro svou nepopíratelnou vulgárnost chytnout v našem milieu nemůže, zatímco v anglofonním světě se jako mrdkostep může ujmout v terminologii mírových jednání s Ruskem.

Jazykový kroužek u amatéra

Uvažoval jsem, že se nyní pustím do rozboru řeči z hlediska Ferdinanda de Saussura a pokračovat budu až k Luce Irigaray (parler-femme: ženský jazyk), sémiologickému pojetí Rolanda Bartha (mimochodem vynikajícího rodáka z Normandie) a koncepci USO (universální sdělná omáčka) Aleny Mornštajnové, ale klouzal bych jen po povrchu věcí, aniž bych nahlédl do hlubiny. Tedy jen stručně. K doslova fatálnímu nedorozumění mezi strukturalisty došlo po vydání knihy Smutné tropy od iniciační osobnosti Clauda Léviho-Strausse, již jeho nejvýraznější žák Roland Barthes pochopil jako metaforu a odsoudil všechny tropy, hyperboly, oxymórony, epitetony, personifikace i přirovnání a pustil se do jazyka a literatury jako odbrzděný vagón. Ale ano – oba vědci změnili svět. Prvotní myšlenku pro prosťáčky, jako jsem já, vyjádřil René Magritte obrazem dýmky s názvem Toto není dýmka. Můžeme však myslet mezi „langue“ a „parole“ a věci domýšlet do okamžiku, kdy se ztrácí cosi důležitého mezi mluvčím a adresátem. Ale pro nás jsou spíš významné klímovské parole: JAV čili Jsem absolutní vůle – případně ECO čili Ego creator omnius: Jsem bůh, tvůrce všeho. Ve smyslu Ladislava Klímy je parole proslovení bohotvorného významu. Slovo jako zaklínadlo. Saussurovsky řečeno, věta „Kalupinko, miluju tě!“ je jedinečná a neopakovatelná a pochopitelná v souvislosti s tím, kdy byla vyřčena. Tuto problematiku však poněkud zproblematizoval Jonathan Swift ve svém Gulliverovi:

Nikdo tak krásně nevyřkl jaro jako vy letos!

(Zde se omlouvám za svůj překlad a je ostatně možné, že Swift to sice takto nikdy nenapsal, ale chtěl.)

Slovo jako kouzlo

Myšlenka radikální feministické rozluky jazyka mezi muži a ženami, mezi mužem každým coulem a krasavicí každým šmahem mi kdysi přišla nesmyslná – ale dnes jí dávám za pravdu. Můžeme přece nést společný jazyk, společné dědictví, ale v určitém okamžiku se naprosto oddělit a žít z vlastní identity. Vskutku si přeju, aby si všichni lidé vytvářeli vlastní jazyk pro své svobodné potřeby. Tato nezbytnost dokonce může vést k myrmidonskému proudu lidstva, kde to bude jazykově spravedlivé, a třeba by v tomto světě byly pouze Myrmidonky jako dokonalé, bude to jejich jazyková spravedlnost, a ne moje, proto se v tomto sporu nemůžeme dohodnout. Nutím snad každého, aby svůj objev doadjustoval větou vedlejší „ty kokote!“? A když čtu v článku slova … byl/a…, berou mě všichni čerti! Vím, že slovo je to trošilinku vytržené ze souvislostí, ale buď tam byl, nebo byla, nebo byli a byly, nebo je autor debil a oni je bili či bily. Lomítko je samo o sobě sdělení přece jednoznačné, patří na úřední listiny – a byť přeháním, přitiskněte si nyní co nejblíž ucho k srdci: prostě buší hrůzou nebo nadšením nad tím, že lomítkem s hvězdičkou nekončí promluva. A přece chceme onikat a onykat lidem poníženým a pozdviženým? / Víte přece, jak to myslím, děcka moje?

Čeština má svůj inkarnát, možná vepsaný v ksichtíku naší vlajky, má své tajemné kouzlo dikce!

O duši slov a fetišismu

Existuje japonské slovo rainiči a to slovo patří jen nám, kdo nejsme Japonci. Znamená „příjezd do země“, ale týká se jen a pouze Nejaponců – a tudíž je může každý chápat jako zvyk, praslovo, tradici, poctu, urážku, segregaci, labeling a hned hezky v přístavu Jokohama udělat pořádný virvál: „Protože já ti na to rainiči mrdám, já jsem tady, protože tuhletu zeměkouli jsem založil já a váš jazyk naprosto neodpovídá současným normám, a vůbec rainiči budeš ty, až přijedeš do Rumburka!“ Takový cestující samozřejmě existuje a ve své neurvalosti, rvačce za svou pravdu je tu s námi každý den, ale všichni cítíme, že podobné slovo čeština nemá, ale pokud by ta potřeba byla, navrhuji místo uvedeného japonského slova prostý výraz mlástevníček. A to již jen proto, že to slovo existuje a nedostalo se mu zatím významnějšího opodstatnění – funkce.

Celé toto japonské extempore (díky za mlástevníčka!) uvádím především proto, abych s přirozeným šílenstvím ducha navodil atmosféru Země zapadajícího slunce a připomněl výraz kotodami – duše slova. To nesmíme chápat ve smyslu slova-zázraku, slova-prokletí, zaklínání, ale zkrátka ve významu duše, přičemž je lehce odstíněna duše hory a člověka, a přece jsou spojené. Tyto způsoby myšlení jsou, předpokládám, ne úplně pochopitelné. Myslím, že i pro mě, ale pokusím se to vyjádřit tak, jakým způsobem japonští literáti chápali evropský realismus: reálné je to, co se děje mně – nikoliv však důsledně osobně ani společensky a také ne ve snu. Přesvědčení, že slovo má duši, však vede (i této víře nerozumíme) k jiným úvahám, ne k potlačování, měnění, uvazování, kurtování – k ničbě. Nyní to chápejme heideggerovsky, nikoliv ve rvačce o slova, jako když nicota nicuje, nepochopení, neuchopitelnost však nikoliv z nedorozumění „Nicht nichtet“ – ale „Nicht liebt nichtet“ neboli „Love love to love love“, což je přesně ta jazyková situace, do které jsem se nechtěl zamotat. Někdy milujete nic, což dá rozum, a někdy přijde holka nebo kluk a řekne: „Já miluju tě, já chci tě, já…!“ I já nicuje. Nahraně na hraně.

Jsou výrazy – a jsme k jejich vytěsnění vedeni nikoliv vlastní rozumnou úvahou, ale strachem z ostrakisace. Je tu příkladně spor o labelizaci, který může vést k tomu, že místo slečna Marplová budeme její příběhy uvádět slovy občanstvo Marple. Je to spor o přechylování, a přece autor, s nímž jsem v této věci byl ve při, uvede ve svém jiném článku islandskou autorku s koncovkou -dóttir, což považuji za přitakání onomu přechylování. Ničba je usurpace jazyka pro potřeby své komunity s dokladem: chci, aby tak mluvili všechny myšičky… a ucpu jim dírky tofu! Ale ničba není jen mrvení jazyka korektností, jsou to i módní, mondénní a parasitní slova, která bezděky používáme – a vím to, neboť sám mluvím jako kretén. A je zde ještě nadgenerační načechrané slovo „jakoby“, původní význam „vypadala jakoby spící“ nebo „ve svých jakoby tesilkách mluvil jakoby moudře“ můžeme přijmout, nikoliv však v běžných větách – a slyším je od Ostravy po Duchcov: „Letěla jsem jakoby na dovolenou a tam se jakoby vykoupeš v bazénu a můžeš se i jakoby potápět, byla to jakoby ta destinace, kde ten chlap jakoby zabil svou rodinu.“ A to je doslova odposlechnuto, nic jsem nepřidal ani neubral. Berou mě opět všichni čerti a vás také, když to slyšíme – a je přece zřejmé, jakou tragickou funkci toto slovo doslova vycpává. Paní učitelka nás nabádala, abychom neříkali „ty vole“ a „ty píčo“, ale o nadmíru divokém výrazu „jakoby“ nepadlo jakoby ani slovo. A samozřejmě jsou i jiná, méně nápadná slova, jež parasitují: „prostě“ – nebo mého táty oblíbený blábol „prakticky…“. Britové mají v oblibě slovo „tak“, na jednu stránku od Poea po Machena a současné autory jako bristolská horrová legenda Ross Jeffery nebo Grag Graffin (z Bad Religion) napočítáme vskutku tak sto „taků“ na stránečku: a tu si všimněme, jak si bez determinujícího slova „tak“ báječně vystačí čeština. Beztak se bez tak obejdeme – a pokud je český překladatel z angličtiny poctivý a to slůvko občas vynechá, ochudí se na normostránkách o tisíc korun – to in margine, a prakticky to prostě není jen tak, nechat to tak!

Napadlo vás někdy, že i průměrně obdařený český autor vládne větší slovní zásobou než vydávaný britský spisovatel? – Ach, představuji si živě, jak otec Deml řeší neskutečné záhady G. K. Chestertona: Jorge Luis Borges píše o hrůzné kombinaci slov u Chestertona (pták se třemi křídly, tma jako „nestvůra složená z očí“), u Demla je „hrající revolver“ a probuzení, kdy cítí, že celá příroda jest od prvního svého okamžiku probuzení mrtva. Chestertonova fantasie je v anglické imaginaci a melancholii, ta Demlova spočívá v jazyku, kraji a doslovném, taktilním nadšení – notantur lumina, první světla, jazyk milovat i jazyk odvrhnout:

Chválíte Krásu, zatím co před vámi prchá, uražena takovou chválou! Chcete-li ji však viděti a z ní se radovati, čiňte to, čeho jest třeba k obcování svatých: nepodezřívejte ji!² 

Přihrávka od Demla

Myslím, že jsem navodil příjemnou atmosféru, a než se posuneme dál, prozradím o sobě, že jsem v jistém smyslu anankast, pokud jde o slova, a myslím, že slovo vnímám často v rituálním významu, snad jako většina lidí, s mírnou dávkou obsedantně-nekompulsivní poruchy. Například: než dočtu řádek poslední stránky, musím si to konečné slovo dvakrát přečíst, nebo když přeložím odstavec z angličtiny, udělám za ním šestkrát tečku, z nichž pět pak smažu – což samozřejmě práci dost zdržuje. Každé ráno se probudím se slovem, které musím během dne v příhodné chvíli použít, jedno kdy a jak, musí však padnout. Jednou jsem řekl našemu chlupáči: „Ty jsi výkvět!“ A pak jsou slova zakázaná. Jednou jsem se bavil s Petrem Stančíkem o několika slovech-extravuřtech a jestli je použil v díle – řekl, že přesně ví, kdy jaké slovo použil. Inu, možné to je, ale já vím o svých třech nijak výjimečných slovech, která jsem nikdy nepoužil ani nevyslovil – a nesmím. Možná kvůli a díky těmto osobním zárazům mám tolik blízko k tomu vyjadřovat se až přespříliš jadrně, až peprně.

Můžeme sami uvažovat o zapovězených slovech. O slovech – voor z hlubiny Dendo³ – a zároveň musíme myslet o slovech z lidových komedií, z prvních filmů Zdeňka Trošky: „ty motejle!“, zdrápanino, blábolo. Můžeme uvažovat o vtipu, ale také o říkánkách typu „Motaje tě, zapředu tě, Heleno, zasni!“ ⁴ Tam, kde se slova stávají zaklínadlem, a současně jsme ve společnosti vysoce inteligentních jedinců za hňupy, musíme mluvit natolik způsobně, aby bylo na první dobrou zjevné, že nadsázka je jediný požadavek slušnosti – natolik jednoznačně v této věci soudil G. B. Shaw.

Ale nejsme Japonci, máme zálibu v náramně sprostých výrazech a víme dobře, teď, že i slovo mrdat má duši. A Britové mají svůj slovní fetišismus – a to už jsme v Evropě, pro nás jakžtaksi jazykově uchopitelné.

Britové vyhlašují každoročně nejlepší – téměř nové, nebo ve zcela nové souvislosti – vyřčené slovo roku – což zní trochu jako z příhod Lemuela Gullivera, ale je to opravdu tak. Jako příklad uvedu slovo serendipity, slůvko s dlouhou historií se před, tuším, dvaceti lety stalo slovem roku: znamená dosažení štěstí navzdory všem okolnostem, něco jako against all odds, ale zní mnohem půvabněji, pravda? V roce 2008 zvítězilo slovo selfie. A jistě, čeština takový prostor po celé planetě nemá, není tolik možných obohatitelů jazyka. Vnímavý čtenář československých knižních i filmových databází si však jistě všimne, jak jsou naše jazyky – čeština a slovenština – spojené: „Po Machenovi som siahol kvôli tomu, že ho Lovecraft, ako autora weird fiction, obdivoval, a kedže bol inšpiráciou takému majstrovi ako Lovecraft, predpokladal som, že sa mu minimálne vyrovná (ak ho teda neprekoná). Opak bol však pravdou. Snáď okrem poviedok ‚Vypravování o železné panně‘ a ‚Rituál‘ ma nezaujala žiadna iná a treba dodať, že spomínané dve poviedky nepatria k tým najstrašidelnejším.“ A jiná reakce: „Výborné poviedky, báječný preklad – pôžitok z čítania. Páčik.“ ⁵

Nuže, kdyby taková soutěž byla – jako na britské akademické úrovni (tu vyhlašuje Oxford) – vyhlášena, bylo by krásné, kdyby ji uspořádaly české a slovenské jazykové ústavy. Jistě nakonec dojde k různicím, ale prozatím a imaginárně hlasuji pro slovo „páčik“, protože čeští slovotvůrci se zmohli na „lajk“ a já sám na přiblbinu „líbík“.

Myslím, že mnoho Čechů zarazilo či ranilo, když jsme slyšeli první díl slovenského kriminálního seriálu Neuer v češtině, a napadlo nás, že Slováci ten svůj jazykový experiment vzdali. Nikoliv, sexovať a čechovať se bude pořád, ať už tím myslí cokoliv, ale páčik za páčik. Můžeme zvážit, že taková soutěž je povrchní, ale já slovenštinu nepovažuji za povrchní jazyk, který si ujíždí na parodii češtiny. A zde odpovím proč:

„Pahorek snů je podivná, snová a miestami znepokojujúca kniha. Pre Arthura Machena nejde o úplne typickú prózu, známejší je skôr svojimi hororovými a fantastickými príbehmi, takže Pahorek snů pôsobí oveľa osobnejšie a introspektívnejšie.“ ⁶

Je to text čtenáře na portálu databazeknih.cz, reakce na můj vlastní překlad; jak již dlouho sleduji, má každý český autor či překladatel nikoliv deset, ale patnáct milionů čtenářů! Plus několik desítek v Texasu, kde je čeština třetí nejživejší jazyk – po španělštině. A zde je samozřejmě nutné přiznat si reservy. Každý Čech rozumí slovensky, opravdu každý, ale několik slovenských přátel mě napomenulo, a tu dodám: „Patriku, ty si myslíš, že umíš mluvit slovensky, ale tak to prostě není, a bude lepší, když budu mluvit česky – a klidně mě opravuj…“ Samozřejmě nechápu, jak takový člověk neudělá téměř žádnou chybu. To je čeština pro bratry Slováky tak jednoduchá? Ale uvedu jiný příklad. Vedl jsem přátelský telefonní hovor s moravským básníkem Martinem Stöhrem (je ze Zlína, tuším) a po pěti minutách jsem řekl: „Žouželko, podej mi tu židlu.“ Ano, je to nakažlivé – řeč, nářečí. A čím se může pochlubit severočeský dialekt? Není to ta tuze zpěvná pražská čeština, je to mnohem horší: žena mého přítele strávila několik dní v Duchcově a Teplicích a v Praze z ní vypadlo: „Mrdám tě do huby! A kurva, ty píčo, promiň!“ Chtěla mu původně říct, že nechce jídlo na objednávku a raději si udělají něco doma. Moje máma, ředitelka mateřské školy, tvrdí, že výraz „ty píčo“ je typicky severočeský a rozhodně neurážlivý. A na toto téma jsem diskutoval s moravskými básníky Petrem Hrbáčem a Petrem Hruškou a došli jsme tehdy k závěru, že opravdu nebetyčnou urážkou v běžné řeči je: „Ty moulo…“ Takže zlatý pysky!

Jazyk a generace: Pohoda a zážitek

Můžete nakrásně dělat vše pro to, abyste dostáli okřídlenému výroku teplického německého romantika J. G. Seumeho – „Člověk by měl dělat vše pro to, aby ke své době nepatřil“ –, ale stejně nějaké smečce neuniknete, a možná budete rádi. Dospíval jsem v době natolik nepochopitelné, že jako své generační druhy jsem bral nejen týpky o deset dvacet let starší, ale i brachy kolem šedesátky. K tomu patří i sdílená slovní zásoba hlášek či krása specifických výrazů. Jářku, neumím si představit dnešního patnáctiletého chlapce, jak přijde do hospody se slovy „dám si sojové kapučíno a piš to na zeď hráběma!“.

Je velmi zvláštní, že teprve v posledních dvou třech letech se píše o generacích, a to tuze důrazně, jako by to mělo vést k nějakému plánu stěhování lidstva na jinou planetu. Kdo jsou boomeři, jak mluví – co na to generace alfa a generace Z? A jde přirozeně o přesná data, zatímco podle jedné datace je moje žena mileniál dva měsíce, sedm dní a šest hodin, podle jiné je zcela mimo o několik měsíců, z čehož plyne, že ty její řeči vůbec nejsou mileniální! A proto jsem to vše hodil za hlavu a dal svému mámošovi úkol, aby mi napsala slova příznačná pro její generaci a prostředí – střední a vysoké školy koncem šedesátých let. Nelenila a hodila mi na papír slova: hodit debuš, sajtka, zmiz mi z obzoru, retko, toulavý voko, haukulička, vymalováno. Kolem roku 2000 byly běžné výrazy dám si chill out, tejknout⁷, fajtovat, prostě mood, to je tvůj feeling, ten typ je red flag. Po roce 2010 je to vibes, vyedgovat, ten chlap mě chce trollit.

Můžeme si všimnout, že čeština zde stále má svou roli, méně výraznou, ale spojující – je to tmel, možná mezigenerační. Je možné, že v budoucnosti právě tento tmel spojí v jedné řeči generaci alfa s budoucí generací gama – bylo by jistě vtipné nazvat to jako kolokvium alfaboomerů s gamasamci.

Leč obraťme se ke vzpomínkám na minulost.

Zajímavý je vývoj slova pohoda, které bylo mezi příznivci alternativy zcela zásadní v devadesátých letech, tehdy slovo „pohoda“ znělo až do úplné nepohody, později se restrukturalisovalo na ubezpečení „v poho“, „jde to do pohody“, „na pohodu“ a v současné době žije ve varietě „pohodinda“ i ve svém ironickém vyznění. V postgenerační mluvě⁸ se velmi hezky ujala slova kuřízek, zážitek a užívat. Výraz užívat kulminoval v reportážích ze zimní olympiády v Soči, kdy moderátor při letu na lyžích českého reprezentanta Jana Drbohlava oznámil: „Teď už si to své devětadvacáté místo může Honza jen užívat.“ O tři dny později zaznělo totéž o českém hokejovém týmu. „Kluci si to můžou…“

Výraz zážitek ve smyslu výlet, dovolená, událost jako „zážitek“ zaznamenávám výrazně po roce 2011 a jeho četnost roste geometrickou řadou až do okamžiku, kdy se „zážitkový“ stává jedinou motivací jakéhokoliv způsobu odpočinku (s výjimkou ležení na pláži). Zatímco „pohoda“ a všechny její varianty (viz výše) mohly představovat fakultativní činnost, „zážitek“ se stal marketingově řízeným ortelem. A namátkou o knize Tajemství všech tajemství Dana Browna (2025, č. Argo, 2025) to platí víc než o předposlední knize Umberta Eca Pražský hřbitov (2010, č. Argo, 2011) – Praha je zážitek, pouze Brownovi trvalo patnáct let, než ten zážitek pobral.

Pars pro toto (zapsaný rozhovor na terase restaurace Onyx v květnu 2016):

„Jarda mi vždycky dával jako dárky zážitky.“

„Tyjo, to je dobře, Helčo!“

„Při tom posledním se zabil.“

„A… máš zejtra čas?“

Jazyk a překlad

Daniil Charms má v povídce větu „Vsjakaja nežiť besslovna“ – pečlivý překladatel a kongeniální zvěstovatel jeho díla Ondřej Mrázek ji překládá jako „všeljaká nežiť slovem nevládne“⁹ a zároveň uvádí mnohoznačné slovo „nežiť“ do češtiny s komentářem: nejde pouze o vojsko Satanovo. Myslím, že právě umění překladu kultivuje češtinu. A tím, kdo – aspoň pro mne – povýšil překlad na umění a filosofii, je Jan Zábrana. Jeho deníkové zápisy Celý život (Torst, 2001) přivedou každého adepta kumštu k tomu, že klidně přeloží celou Agathu Christie tak dokonale a slovuhledně, aniž by uměl slovo anglicky! No… možná jsem to trochu přehnal. Ale pokusím se naznačit svou metodu.

Překládám z angličtiny (slovenštinu mi z výše uvedených příčin zapověděli), znám jména a sídelní města všech hrabství, ovládám kentský dialekt a znám reálie o plachetnicích, vyjmenuju všechny stanice mezi Manchesterem a Londýnem a trochu se vyznám v kriketu a miluju bílé koně britských premiérů, vyjmenuju skotské klany, víc nic – a jakžtakž lámu anglinu. To vše stačí pro překladatele horrorů k tomu, aby vyjádřil atmosféru – ale skutečně náročný překlad nevyžaduje opulentní slovní zásobu, ale prostou znalost rytmu – rytmu jazyka! Proto je překlad Lovecrafta od Milana Žáčka umělecké dílo, protože se nebojí „být přiblblej“ – je to úžasný překlad lovecratftovské hysterie: „zvířata – prozíravě opouštějí prostor, kde si brousí zuby smrt“ nebo „zvláštní touha šeptem vylíčit oněch několik úděsných hodin“¹⁰, držet rytmus slov, ať se děje cokoliv. Čau kámo, jazyku – právě zde musí být čeština vysekaná, šílená a současně opulentní – to je jazyk autora, který hledá bláznivá slova: kapsy interference, kosmický šum, hyperzlověstnost a ontologické hrátky, ultramentální zákoutí metafysiky, vesmír pokřiveného haraburdí a slum mezi hvězdami.¹¹

Pachová stopa řeči

Kultivovaná emotivnost nehnutých víček, zmražených rtů, nehnutého nosu: bohatá slovní zásoba a schopnost přesného vyjadřování mohou být devízy československého spisovatele, „povznést se nad zakrnělé, pověrčivé, sprosté smýšlení hrubého lidu, nad klopýtavou hrabivost“, jak řekl J. J. Kolár. Nuže, nyní se však zamyslíme nad jazykovými experimenty. Myslím Jamese Joyce a jeho legendární cestu k nesmyslu. V okamžiku, kdy vyslovil soupodvelebžidbumpodstatu, nebo tak nějak, však víte, byl stále na naší planetě. A přesně touhle spatlaninou otevřel svět, ve kterém zní zásadní otázka: od času Balzaca, Zoly, Dickense, Trollopa, Eyrové – té holky férové, na co jsme tady? Odpověď Joyce – byť napsal nejlepší román na světě – zní: na nic, kvůli vteřině zapomnění. A díku tomu vidíme jazyk jako monument, o nějž je třeba pečovat. „… brával to takové, jaké to bývalo, a potom jen sledoval, jak zálesácké brašny, krosny, kufry plné podvazků, kabely, spacáky padaly z žeber na hlavy do klínů spolucestujících, vlaze drtivý déšť zavazadel a bílé světlo zvenčí…“ ¹²  A to je právě to, o čem je řeč – starost o jazyk, kdy i náhodně vyrvaná věta z románu stane se díky pečlivé skladbě a zvukomalebnosti téměř samostatnou básní.

Nazývám to pachová stopa prózy – nebo, jak říká můj cikánsky rozjívený kamarád Burky, „je to láčes“, něco, co je příjemné, co sedí, co jde do pohody.

O Čechojedech

Němčina si jistě stýská po libozvučnosti svých počátků, zatímco moji přátelé ve svých románech a povídkách smaží slova jako těžkej feeling a četuju tě kotě, páč ti not believe a nevím, jak s tím naložit, aby to bylo čtenářsky hipster friendly, a současně abych za tím mohl stát a nedostal tu cenu Šťovík za nejhnusnější překlad z češtiny do češtiny, tu anticenu pro umpalumpy. Teď jsem v hrůze, že dostanu Cenu Lady Diany za nejhorší překlad britského romantického románu ze skotské Vrchoviny do češtiny, řešil skotský výraz sassenach, slovo pro Angličana, Sasíka z nížiny, jež však ze samé podstaty jejich vzájemných vztahů musí být urážející – a moje nakladatelka mi poradila:

Napište tam Anglánka a k tomu ňáký urážky, něco jako že vaše žena je skopčák, ale z nížiny.

A vzal jsem to – nejsem kontokorentní kokot. Připomnělo mi to jednu veselou historku z duchcovské čtyřky Vyšehrad: povídali jsme si právě o knize Chrám i tvrz, načež přítel Radek Hořejší vystartoval: „Vy se tady z tý ohebnosti a krásy češtiny můžete posrat, a jen se podívejte na svoje příjmení… Hauptvogelová, Linhart, Semler, Neuvirt a Fridrich!“ Promnul jsem si bradu a opáčil: „A Radku, jak se jmenuje tvoje mamka?“ – „Helma, no a co?“

Jak rychle se jazyk ztrácí – naši prarodiče uměli sotva česky jódlovat a my hned tady s láskou k jazyku! Je to ovšem pravda, moje babička říkala, že čeština je nejhezčí jazyk na světě, škoda – řekla –, že našim básníkům nikdo nerozumí. A to ani nevěděla, že i její vnuk bude také tím neporozumětelným básníkem.

Ono to vůbec není vtipné. Básníci bez jazyka – tak nám říkají. Překladatel z němčiny mi řekl, že to jsou nesdělitelné klenoty. Ale měl v sobě deset malých pivsonů a je to ťuňťa a cvičitel jógy, co zná pouze Jakuba Demla, Nezvala a pár hromburáců. Je opravdu fakt, že je čeština přeložitelná pouze na úrovni eurojazyka, wirklich problém?

O naději

Kdo by nechtěl, aby jeho básně nevyšly v němčině? Kdo je největší partner Slovanů pro drtivou válku s jinými Slovany? Kromě jiných Slovanů již jenom bratři Němci, nikdo jiný o Čechy nemá zájem. Zatímco germánský vopečbuřti ze Saska klátí germánský nadlidi, co stojí za čárou, a Češi s roztomilou upjatostí sežerou všechno za čárou, já sedím a čtu výzvu: „Sehnat si překladatel*ku do němčiny.“ A ta hvězdička je korektní, ve slovech duchař*ka nebo debil*ka přesná, ve slově básník*řka podivuhodně krásná, i když to nesedne na prdel*ka, básnířka projde, vím – ale dokud neuznáme skřípavou češtinu, je možné doříkávat zbytky slov, řkavka a řkavec. Žiju v korektním světě šedého přísvitu a nedokážu se sežít s zítřkem a spojuju život s včerejším úplňkem. Je to však podračení, co v nás je – chceme však opravdu, aby nám rozuměli draci až do morku duší? – Až když se mě na to Lucie zeptala, proč ta moje touha po Německu, třebaže mě furt odmítají, imrvére fakují a alemandská nicota bez líbígů nicuje, odpověděl jsem, že jsem kinderpsychopat a že někde musí být jeskyně zlata, že přece existuje svět Nibelungů, kde vyjdu po čtení poesie do skal a hvozdů a už nebudu muset chodit do práce ani ve snu!

A nyní s jazykem orám, mluvím prasečí řečí: *. Legra, sranda, humor, poštívání, jen ne anorexie z nevhodných – ta být nesmí! Něco v jazyce přijmout, něco odpustit, něco vypustit.

Prasečí řečí

A ještě slovo, jsem jako larva naruby – stvůra oblečená do hezkých myšlenek: umělá inteligence nahradí jednou vše, ale nepřestane mě udivovat snaha umělců tento nezvratný proces popohnat. K mému potěšení existuje nakladatelství Splendidum, jež pomocí UI vydává naprosto dokonale zubaté a pupínkovaté a naničhodné překlady Algernona Blackwooda a desítky dalších autorů formou e-knih. V tomto podniku je jazyk na posledním místě, autorka a nakladatelka je hrdá na své výtvory natolik, že se pod ně podepisuje jako překladatelka (tedy možná je opravdu Tereza Novotná, nebo se třeba jmenuje major Petr Buchar). Čeština může být pro umělou inteligenci prasečí řečí a velcí básníci k ní budou shlížet, zatím však chci čumět jako žába z kefíru a dát poslední slovo svému milovanému Petru Hrbáčovi. – A zde ještě pozdvihnu tu šalebnou češtinu: když jsem poslal pro web Asociace spisovatelů nekrology na Petra Krále a Petra Hrbáče, napsaly mi holky, že jsem ty stránky hezky oživil. Jenže ano – chápat vše doslova! Jsem jazykem znechucen a okouzlen, stejně jako vy každý boží den, ale jazyk milujeme, když za slova „nedám ti statement“ furt existuje to upřímné „jdi do píči“. Ale jazyk je otevřený i proto, že poslední slova nezbastlíme, ale přijmeme z básně „Svatyně nad silnicí v Šódošimě“:

Jsem znechucen parkovišti u hotelů
a okouzlen rozvrácenými bambusy
vyšlehnuvšími
nad zákoutími s rosnatou tmou
něčích vzpomínek.¹³