Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

budeme zase trochu méně mluvit o literárním provozu a trochu víc o literatuře, říkal jsem si, když jsem usedl k psaní tohoto úvodníku. Jak se mi to často stává, život mě okamžitě dementoval; abych tedy tezi vyslovenou v první větě ihned popřel, zkusím obrátit vaši pozornost nejprve na text v rubrice Literární život (s. 16–17). „Může literatura napomoci v ekologické krizi?“, ptá se Adéla Vrubel a odpovídá zprávou o dvou tematických večerech, pořádaných kolegy z časopisu Plav. Může? Ovšemže může. Odpovědí je ekokritika, environmentální čtení, nebo je možné vykročit za hranice textu a performativně splynout s vodou na znamení sounáležitosti přírody. V tomto případě snad dokonce živé i neživé.

V tom textu mě ovšem zaujal ještě jeden motiv. Motiv soch vytržených ze svého původního prostředí a umístěných v zahradě umprumáckého objektu, kde zarůstají mechem a kapradím a příroda si bere zpět „motiv nadvlády, jejž sochy představují“. Nemusí to být jen nadvláda, přemýšlím, spokojil bych se se sociální pamětí a identitou, než se začneme bavit o těch mocenských implikacích. Ale každopádně přesun sochy na jiné místo s těmito významy pořádně otřese. Jak asi vypadá divadelní socha, „slavnostní tělo paměť“, kterou v Centrul Replika postavili Olze Bancic, Židovce z Besarábie, která se za druhé světové války zapojila do hnutí odporu ve Francii? O ní si přečtete v závěrečném Rubu od Alice Koubové na s. 24. „Na každýho se zapomene, ale na některé lidi se společnost snaží zapomenout rychleji a usilovněji.“ Alice Koubová se, jak je pro ni přirozené, pohybuje spontánně mezi disciplínou a nahodilostí, mezi institucemi a osobní zkušeností. A tentokrát je velmi naléhavá.

Ještě jinou sochu jste si prohlédli na obálce. Sochu klasika, velikána, „knížete básníků“, který celý život pracoval, a to úspěšně, na monumentalizaci sebe sama: Johanna Wolfganga Goetha. Jemu jsme věnovali toto číslo a pozvali jsme do něj několik autorů a autorek, navzájem odlišných generačně i co do milieu a zkušeností. Sylvie Richterová, Adam Borzič, Ondřej Macl a Stanislav Zajíček: všichni stejné zadání, „já a Goethe“, ale jak, to už ponecháváme na autorské kreativitě. Jak jsou navzájem odlišné, tak jsou v něčem obdivuhodně spřízněné. Kladou si, každý jiným jazykem, obdobné otázky: po duchovním hledání a cynismu jako jeho nerozlučném průvodci, po zkusmém hledání vertikály tam, kde není zřetelná, ať už proto, že je zahalená, nebo proto, že je zparodovaná. Ale pozor: i Goethe byl, třebaže v zárodečné formě, proto-environmentální autor. Úplně jinak, než by nejspíš čekali účastníci plavovského večera. Ale svou vírou v souvztažnost a vzájemnou podmíněnost všeho jsoucího – opět, určitě všeho živého, ale nejspíš i neživého –, v systém, jaký známe spíš z hinduistické nebo buddhistické tradice. Více vizte v textu Adama Borziče na s. 8.

Zadání, řekli jsme. Rumunské „psaní bez zadání“ Alice Koubové je koneckonců takové zrcadlo faustovské touhy po poznání hlava nehlava: kde jeden chtěl pochopit a obsáhnout všechno, druhý uzávorkovává, zkoumá, jak se žije „bez“ – pochopení, jistot, hodnot. Zní to jako laciná lamentace, ale není to myšleno úplně doslova, spíš jako krok, který je třeba udělat aspoň ke konstatování mezer a prázdných míst. Potřebujeme k tomu kolektivní inteligenci bez zadání? Ano – ale nemluvím o té umělé. Potřebujeme dnes vznešené génie? Tahle otázka stojí trochu víc přemýšlení, ale myslím, že také ano. Možná, že i v tom je dnes jádro pudla.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, scelující čtení.