Uprostřed země

Kouzelné dny prostého rozjímání
a prostorná místa teplých luk,
pustých rovin, ubohé mlčení ranní
a oblačného nebe jak olověné rudy shluk.
Vše je v pořádku – teplý tlukot srdce,
neznělý hlas a sivou tvář má kdosi…
Nepoznávám ptačí hlas v trylce
a svět se mi zdá divný – veselý a bosý.
Najednou rozprostřely se ty prosté dny.
Tichounký vítr spolu se mnou jde,
je jako bratr, šťavnatá slova říká mi,
jež verši vyjádřit nepůjde.
Kdo zažil srdečný rozhovor v tichu šer
s modrým prostorem, lesním podrostem,
ten není cizí, bok po boku s námi světem šel,
a byl milován tím skvostem.
Snadný je život. Jeho cesta září.
V dálce, ale ne v mlze je její cíl.
Ona uboze se tváří –
však bez břemene veselost jsi pocítil.
Jaká je to soumračná síla,
co nahého pustila mě ven?
Jistě táž, co i údolí hloubila,
co ani v noci nedá hvězdám snít klidný sen.
Je nám tak smutno, člověk nevypoví
druhému, co v jeho hlubinách se koří,
aby přítelovo srdce pevně sevřely okovy
a svět byl vzat jako válečná kořist.

1925

Stará Rus

Ke zpívajícím nivám kloní se
den v mírné únavě,
tráva se u výmolů a srázů třese,
přimkla se k nim váhavě.
Od tichého okraje až sem
doléhá zvon, jak ve vsi zvoní k nešporám.
Stařík s pokladničkou a ikonostasem,
po tiché zemi kráčí směrem k nám.
Milí, ospalí staříci
nešpory jen tak tak stihli.
Ťukají na sousední okno v ulici –
souseda sotva zdvihli.
Nad oblaky se šeří,
tma – lekavý pták – den zhasíná,
vítr na listech slova nachází stěží,
pastevec Kuzma usíná.

ne později než 1918

* * *

Tu noc, tuto noc, tiše spaly vsi i pole,
cesty k nim mlčky zvaly, ke hvězdám směřovaly.
Step v malátnosti dýchala, srdce tiché, tělo holé,
jako když stojíš v úleku na mostě, co vody pryč hnaly.
Zítra ráno neřekneš, jak hvězda letěla,
kam spadla a kde pohasla v bažinaté polaně.
V ranním čase by nebeská voda ze země prýštit měla
a pak v bledě šedé odplývající výši pohasne.

1920–1921

Ivan a Marja

1.
Zvláštní jsou dny v údolí,
podzimních dní duch světel na zemi.
Pole jsou pustá. Srdce bolí.
Smutný je život na vsi se všemi…
Na podzim vnitřní pochyby
táhnou se jak dýmu vlny.
Umlká v polích zpěv, jen ve mně nechybí,
jen já jsem ho plný.
Temného stesku v životě je spousty,
mnoho hoře přinášejí dny.
Déšť rozmáčel podzimní cesty,
těžké je po nich kráčet hodiny.
Nyní je čas domácí práce,
aby život podržel si cíl.
Medem je třeba plnit prázdné plástve,
držet život takový, jaký byl.
Ať v hlavě starosti kypí teď,
pro mladé ruce práci zajistit,
našim potem je třeba promazat svět,
setrvačníku udělit kmit.
Člověk starostmi šediví,
podzim zlatem stříbří vlasy.
Příroda v srpnu ovdoví,
dávno uvadly mladosti krásy.
Však i v čase, kdy podzim hyne,
teskně, navěky milována může být:
zima, v níž zelenají se sosny na pěšině;
celý rok je třeba žít.

2.
Komsomolcem jsem už třetím rokem,
v září mi bylo dvacet let.
Nebyl jsem ani mluvčím, ani tím, kdo udržuje svým krokem
šik –
žil jsem, že o mě nevěděl svět.
Poslyš, Váňo, aspoň zamilovat by ses měl,
nebo elektrárnu postavit,
vidíš, komsomolci udávají směr
a ty nevíš kudy jít!
A stalo se
(předpovězeno mi bylo kvůli),
stalo se, že moje duše kypí,
aniž mě uhranuli,
všiml jsem si,
že Máša se mi líbí.
Skutečně,
pohled na Mášu mi chybí.
Nejsem sice elegán
a krásy jsem moc nepobral,
zato komsomolskou knížku mám!
Mášu oslovit jsem se jednou odhodlal;
smělým krokem, jako člen strany,
přistoupil jsem k ní v našem hezkém klubu a hovor započal:
co říkáte na pokrok a všechny smělé plány?
Máša odvětila mírně:
Rudost!… však smutno je bez květů!
Řekl jsem uctivě, však ne příliš smírně:
Nadcházející výstavbu
želených mostů nelze brzdit v rozletu!
Co je mi do mostu?
ptá se Máša.
A tehdy jsem jí heslo ukázal.
Tu visí matérie vaše:
a kde je ocelový most, i nádraží bych bral!
Vlastní je jí nestranickost,
ale proto jsme tu my:
chlapce, dívku, hlupců dost,
všechny vezmem do strany!

3.
Bosý po mokrém listí
hlupáček podzim šel.
Na strništi,
co jen havrani hyzdí,
vítr k ruce uvázaný měl.
Po cestách rodných němých
nevesele si chodím:
kromě Máši
je mnoho sympatických dívek otevřených,
ale těch já si nevážím.
Tichý sen zkouší tělo silou,
ta síla si mě podmanila:
moje duše poznala bytost milou,
dokonce i matka se mi odcizila…
Pročpak Mášo, tak dlouho váháš?
Nečekaně jsem si Tě oblíbil.
Pokud i ty mi srdce dáš,
navždy se Ti přislíbím.
Máša příliš sečtělá není,
psát jí činí potíže –
však ne proto si lidí cením,
sestry rodné je mi blíže.
Na světě jsou lidé tací –
zmýlí se, i když na prstech počítají,
přesto v nich letí jak nebeští ptáci
myšlenky, co ve větru vlají.

4.
Poslyš, Váňo, jsi dobrý člověk
a o mně nic špatného si nemysli!
Chápej slova, jak jsem ti je řek:
vždyť láska a pravda jsou jen jedny.
Podzim už k zimě spěje,
brzy nastane zimní čas.
Na vlastní pěst chceš rozhodnout se směle,
s pannou večera žít zas a zas?
Nejsem příliš lepá
(darmo mluvit),
k jiné tváři jsem jak slepá,
a jaký význam je v tobě skryt.
Nemiluji lidskou krásu,
ale dobro, co je v něm,
zamiluji si třebas i hrbáče –
vždyť budu žít s mužem
a ne s jeho hrbem jen.
Nejsem příliš chytrá, čilá,
místo rozumu srdce mám,
za muže bych život položila,
prostšího a věrnějšího těžko pohledám…
Ale v lásce budu litým větrem,
zbytečnou žárlivostí tě usoužím,
neumím jen nudně protloukat se světem,
krev, ne písek, v žilách mi krouží.
Však brzy vláhu mládí
pít navzájem si budeme z úst,
pak upřímná odvaha se ztratí,
tak brzy je jí člověk pust…
Nemiluj mě zbůhdarma, Váňo,
pro lidi budeš ztracen,
radovat se prací nebude ti dáno –
těžké je být vládcem žen.
I já miluji tě nenadále
a s tou láskou nejde bojovat,
však duše tvoje po mém boku zemdlelá je,
to je už jasné předem snad?
No dobře, tak třeba nakonec se shodneme!
Však zavalí nás lidé i denní robota.
Spolu jen málo potřebovat budeme,
ani v tom však není jistota.
Víš, Váňo, jak žijí báby s mužiky
spolu až do hrobu, jak často vidíme.
Začalo to láskou, pak přišel políček veliký:
mužikova ruka bábu nemine.
Možná už velmi brzy
na zemi budou laskavější lidé –
a tehdy na věky, a aniž to někoho mrzí,
smír pro mužiky a báby přijde!

1920

* * *

Kladivem času, epoch dlátem
opracovávat sošnou přírodu budu,
písek času zavál stopy plemen,
nikdo neatakoval bránu osudu.
Smutkem pouští a tichem duší
svět hvězdnou dráhu a cestu osudu střeží
a s neznámem se člověk zasnoubit zkouší,
a nekonečnost mých obětí a boje se dočká stěží.
Dech hvězd a vítr, co se kolem honí,
a horoucí slunce a žárlivé nebe temné,
my na svět jsme přišli skoncovat se světlem denním,
rozbít strašlivý odlitek země.
Myšlenka zachvátí svět katastrofou,
němý a bezejmenný bude člověk,
úder motoru, a těžkou a hrubou
železnou lebku osudu ve dví rozsek.

1923

* * *

Když přemýšlím, slyším hudbu hrát,
vzdálené hlasy pějí.
Slunce svítí jen slepému vězni snad,
a písně-myšlenky ke konci nedospějí.
Nad hlavou nesmírnost dýchá,
nepolapitelná a jasná,
cesta vydala se do ticha,
tam, kde věčně skví se vesna.
Zemská líc jak vyjímá se lepě
ve smrtelné svojí kráse,
hvězda spadla, letí, bledne
a nad ní se nekonečnost pase.

1921

Vědění

Radost nám neznámá
v tobě plane – poznání!
V prsou sídlo má,
vysílený stesk ze zoufalství tmy…
Svět strádáním dusili,
však v životě svitla naděje, přišla sem –
vědění usadilo se v té chvíli
pod rudým oděvem.

1919–1920