Studium umění je často spojováno s ideály svobody, kreativity a individuality. Od uměleckých vysokých škol zpravidla očekáváme, že by měly svým studujícím poskytovat bezpečný, podnětný a inkluzivní prostor, ve kterém záleží především na talentu a jeho systematickém rozvíjení. Kniha Hranice příležitostí socioložky Johany Chylíkové a výtvarného umělce Jiřího Skály (Akademie výtvarných umění, 2022) však otevírá téma, které v českém prostředí dosud zůstává spíše opomíjené. Díky umělecko-sociologické perspektivě ohledává terény nerovností, které ovlivňují nejen životy studenstva zejména výtvarných oborů uměleckých škol, ale i jejich navazující profesní aspirace.

Jak dle autorů publikace ukazuje britský výzkum z roku 2015 Social Class, Taste and Inequalities, kultura a umění nejsou otevřenými poli pro každého: „Většina pracovníků se rekrutuje ze střední třídy a sektor trpí malou diverzitou i co se týče žen nebo příslušníků menšin. […] Dotovaná a podporovaná kultura se jeví jako exkluzivní a do sebe uzavřená bublina, která ani nemůže vědět, jak oslovit jiné sociální skupiny, jelikož má s nimi malou interakci.“ V českém prostředí však podobný výzkum doposud neproběhl, chybí nám tedy tvrdá data. V rozhovorech pro média Skála a Chylíková popisují, že se proto na počátku chtěli vydat cestou kvantitativního výzkumu, který měl přinést konkrétní data o ekonomickém, kulturním a sociálním kapitálu studujících na uměleckých vysokých školách v České republice – tedy sesbírat data od většího počtu respondentů, což by umožnilo výsledky zobecnit.

Při realizaci tohoto záměru však narazili na praktické potíže – jednak na nízkou návratnost dotazníků, jednak na limity grantového financování a omezený čas. I z těchto důvodů se rozhodli pro změnu metodologie. Přešli ke kvalitativnímu výzkumu, který spočíval v realizaci hloubkových rozhovorů s menším počtem respondentů. V období od října 2021 do června 2022 tak vyzpovídali devět studentů a studentek převážně výtvarných oborů českých uměleckých škol (AVU, UMPRUM, FAMU, FaVU VUT, FDULS, UJEP a FUOU) ve věku 23 až 34 let, pět žen a čtyři muže, přičemž rovněž zohlednili jejich socioekonomický původ. Výsledkem tohoto výzkumu je právě kniha Hranice příležitostí, kterou oprávněně můžeme považovat za průkopnickou v tomto úsilí.

Autoři výzkumu vycházeli z teorií francouzského sociologa Pierra Bourdieuho, přičemž využili jeho konceptů kulturního, ekonomického a sociálního kapitálu k popisu rozdílů mezi studujícími. Toto zaměření jim umožnilo odhalit a pojmenovat i skryté nerovnosti, a představit tak několik klíčových distinktivních kategorií, tedy

vlastností, které studující chápou jako kvalitu, jež je nějakým způsobem vyděluje.

Typ sídla původu: město, maloměsto a vesnice; Západ versus Východ

Jednou z distinktivních kategorií je typ sídla, z něhož studenti pocházejí. V rozhovorech se ukazuje, že studenti z velkých měst, zejména z Prahy, vnímají svůj městský původ jako určitou výhodu a hlásí se k němu s hrdostí. Studenti z hlavního města často popisují svůj přechod na uměleckou školu jako přirozený a bez výrazného kulturního šoku – cítí se doma.

Naopak studenti, kteří pocházejí z venkova nebo malých měst, často popisují přechod do velkoměsta jako zlom spojený s nutností přizpůsobit se, případně o svém původním prostředí mluví jako o „provinčním“ či „dusivém“ a „sami sebe nechápou jako ‚typické‘ obyvatele malého města či vesnice“. Přesun do velkého města pro ně představuje žádoucí změnu spojenou s větším přístupem ke kultuře a s možností usilovat o uměleckou kariéru. Byť má tato kategorie velký vliv na vnímání sebe sama, studující se na jejím základě mezi sebou nehodnotí.

U respondentů se zkušeností vysokoškolského studia na západoevropských univerzitách se však jako další odlišující kategorie projevil jejich východoevropský původ, který je v západní Evropě

chápán jako kulturně méně hodnotný a je příčinou studenty subjektivně pociťovaného přehlížení ze strany vyučujících na západoevropských uměleckých školách.

Socioekonomický status (SES): výhoda, která se skrývá

Další významnou kategorií, kterou autoři knihy analyzují, je socioekonomický status studentů. Respondenti, kteří pocházejí z rodin s vyšším SES, si jsou často vědomi výhod, které jim toto zázemí poskytuje. Zároveň se ale objevuje – pro někoho překvapivá – tendence tuto výhodu před ostatními skrývat jako nezaslouženou, „neboť případně může –
a zde jde o interpretaci autorky této studie – fungovat jako prostředek delegitimizace vlastního úspěchu“. V kontextu uměleckého světa, kde je úspěch často spojován s mytologií osobního talentu a individuálního odhodlání, se tedy zdá, že se ekonomické privilegium může stát pro někoho nevýhodou, pokud v očích druhých podkopává „meritokratický“ ideál založený pouze na schopnostech a úsilí jednotlivce. Za zmínku také stojí, že respondenti svůj vyšší SES explicitně nevnímali jako zásadní zdroj své identity:

„Respondenti ze střední a vyšší střední třídy většinou na dotaz na sociální a ekonomické zázemí rodiny odpovídali, že jsou z normálního prostředí, případně řekli, že jsou ze střední třídy, a svůj sociální původ v kontextu vlastní pozice na umělecké scéně a na vysoké umělecké škole neřešili.“

Socioekonomický status jakožto součást své identity pociťovali pouze respondenti s nižším SES, „přičemž pouze jediný z těchto respondentů se svým sociálním původem pracoval jako s jedním z východisek vlastní pozice na umělecké scéně“. Pouze tento respondent měl také „reflektovaný a vykrystalizovaný pocit třídní příslušnosti a vědomě vnímal vztahy mezi společenskými třídami“. Zároveň si také všímá rozdílu mezi příležitostmi queer lidí z bohatších rodin a queer lidí z rodin sociálně znevýhodněných:

Queer lidé z bohatší vrstvy si podle něj mohou dovolit výrazně více umělecké svobody, protože v případě, kdy ‚přestřelí‘ a umělecká scéna je odmítne, mají jistotu ekonomické podpory […] a neúspěch pro ně není likvidační.

Pokud bych si měl na tomto místě přece jen dovolit určité zobecnění, lze vzhledem k absenci dat pouze předpokládat, že pro osoby z neprivilegovaného prostředí představuje studium uměleckých oborů větší riziko a nejistotu, což pravděpodobně vede k tomu, že se na tyto školy mnohdy ani nehlásí. Téma socioekonomického statusu se v rozhovorech objevovalo méně často a s nižší závažností, než výzkumníci očekávali. Respondenti ho většinou nezmiňovali spontánně, nicméně výpovědní hodnotu může mít v kvalitativním výzkumu i to, o čem se mlčí – přinejmenším tedy ve smyslu, že se otázka špatného rodinného zázemí často vytěsňuje. Respondenti si přitom uvědomovali rozdíly mezi těmi, které živí rodiče, a těmi, kteří musí souběžně se studiem pracovat. Práci ke škole a mimo obor všichni shodně vnímali jako „nutné zlo“ odčerpávající sílu na vlastní tvorbu, které může, jak rovněž podotýkají autoři výzkumu, vyústit i v to, že školu nedokončí.

Sociální kapitál: strategické budování vztahů

Vedle ekonomického zázemí hraje dle výzkumu zásadnější roli sociální kapitál, tedy síť kontaktů a kvalita sociálních vztahů, které člověku přinášejí prestiž a příležitosti projevovat se na umělecké scéně. Umožňuje tedy, aby jednotlivec vůbec dostal šanci být jako umělec rozpoznán, a společně s dalšími faktory zásadně podmiňuje jeho kariérní úspěchy. Správné kontakty se tak pro budoucí uměleckou kariéru často jeví jako důležitější než samotné rodinné zázemí.

Zde bych rád ze své pozice studenta umělecké školy doplnil, že ačkoliv se studující mezi sebou nemusí explicitně hodnotit na základě svého socioekonomického statusu, ztížená ekonomická situace a práce při studiu odčerpává mj. i čas na vytváření vztahů: nejde tedy jen o to „zvládat školu“, ale také o to „zvládat se socializovat“ se spolužáky, s nimiž se bude aspirující umělec v malém českém rybníčku ve svém profesním poli střetávat pravděpodobně po zbytek svého kariérního života – pokud se mu či jí podaří uspět.

Z výzkumu vyplývá, že studující uměleckých vysokých škol proto přistupují k budování svých sociálních vztahů vědomě a strategicky. V rozhovorech zmiňují časté skupinkování „podle aktuálního vyhodnocení prospěšnosti členství v dané skupině“, která se často shlukuje kolem výrazné (a pro budoucí kariéru potenciálně prospěšné) osobnosti. Takto utilitární přístup ke vztahům má však svou odvrácenou tvář i v podobě náhlého ukončování vztahů bez vysvětlení a může vést k vylučování z kolektivu, pokud student(ka) v této „sociální konkurenci“ neuspěje.

Jeden ze studujících např. uvádí: „Dva roky zpátky jsem na tom byl*a psychicky hodně špatně, jako kvůli tý škole, kvůli těm lidem […]. Najednou se s tebou někdo přestane bavit, protože se mu nehodím prostě. A najednou vidíš, že se skupinkuje v jiný skupince, a takhle se to furt točí.“ Někteří mluvili dokonce „o existenci spřátelených kroužků, které mohou být až nepřátelské k nečlenům“, ale padly též zmínky o skupince,

která se vytvořila kolem charismatické figury, izolovala se od ostatních studujících a údajně měla až sektářský charakter, který byl patrný v tom, že se její členové oblékali stejně.

Gender

Jako nejzásadnější z těchto distinkcí ve výzkumu vychází kategorie genderu: jednak ji jednotlivci chápou jako zdroj své identity, jednak vystupuje jako kategorie hodnotící. Jedna ze studentek se tak setkala s diskriminací nejen na základě toho, že je žena, ale její znevýhodnění bylo posíleno navíc i faktem, že se ve své tvorbě věnovala feministickým tématům, což se v převážně mužského ateliéru setkávalo s neporozuměním od vedoucích i kolegů. Jeden z respondentů se dokonce zmiňuje o sexuálně motivovaném nevhodném chování vůči studentkám ze strany pedagoga, „který v důsledku neskrývaného sexuálního zájmu o studentky zanedbával své pedagogické povinnosti“ a svým chováním vytvářel nekomfortní atmosféru jak vůči studentkám, tak vůči studentům. Z rozhovorů mj. vyplývá i normativní tlak „na projevy femininity v oblékání a zdobení těla, přičemž konformní femininní vzhled je v tomto prostředí méně žádoucí či dokonce kritizovaný“. Ačkoliv se tedy umělecký svět zvenku intuitivně pro mnohé jeví jako progresivistický a liberální, je zřejmé, že kopíruje celospolečenské hetero-sexistické patriarchální vzorce.

Kdo se (ne)stane umělcem?

Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála,

jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit.

Ukazuje se, že právě neformální a spontánní projevy osobní seberealizace mimo státní i soukromý vzdělávací systém „mají zásadní vliv na dospívání a také umožňují vymanit se z úzkých rodinných vazeb“, které jinak v určité míře spoluurčují aspirace studujících. Z výzkumu nicméně vyplývá, že pro kariérní a umělecké sebevědomí jednotlivce je ze strany rodiny důležitější spíše morální podpora než ta ekonomická či profesní. Což je nepochybně dobrá zpráva pro všechny, kteří ji dostávají.

Tereza Stejskalová (mimo jiné též autorka útlého a pozoruhodného pamfletu Smrt umělce: ať žijí pomocnice, který vydal Tranzit v r. 2023) ve své úvodní eseji k publikaci Hranice příležitostí píše:

Pochopit, čím je kultura v konkrétní společnosti, znamená také kriticky přemýšlet o tom, kdo ji (ne)vytváří.

Ačkoliv se Hranice příležitostí pohybují v limitech daných skutečností, že mezi respondenty vystupují pouze lidé, kteří se na některou z uměleckých škol už dostali, a vzhledem k úzkému vzorku respondentů výsledky nelze zobecnit, výzkum přináší řadu podnětů, z nichž mohou čerpat nejen studující, ale také samotné instituce. Některé z těchto institucí mají stále ještě v živé paměti studentské iniciativy typu DAMU či FAMU Ne!musíš to vydržet, během kterých se řadu z výše nastíněných problémů podařilo alespoň otevřít. Jiné však – zejména ty socioekonomické – často zůstávají vytěsňovány. A to nejen v sektoru vysokého uměleckého školství, ale i v celém českém vzdělávacím systému.