Ač ho svého času obviňovali z fašistického smýšlení, Zábranský se nikdy neuchýlil k vyjádření, že s takovou už nikdy nebude moct svobodně psát, aby z něj zase nedělali Mussoliniho, podobně jako to udělala Alena Mornštajnová, když ji obvinili z plagiátorství.
V sobotu 20. července jsem si stejně jako každý víkend koupil Lidové noviny, abych si přečetl novou literární meditaci Ondřeje Horáka. Tak nějak by se dal nazvat žánr, kterým tento spisovatel a kritik každý týden plní (dnes už plnil) vždy jednu stranu ve víkendové příloze Orientace. Těšil jsem se, že by na řadu mohla přijít nová deníková kniha Davida Zábranského Jů a hele, kterou jsem před pár dny s gustem zhltl. Horák ale v článku „Starý Kundera a noví Kunderové“ recenzoval nově přeložený román Milana Kundery Totožnost. Shledal, že slavný rodák svými francouzsky psanými knihami, na jejichž překlad se dlouho čekalo, k těm dřívějším nic podstatného nedodal. Po dvou třetinách se však článek překvapivě opravdu stočil k Zábranskému. A lítaly blesky.
Předesílám, že nejsem zarytým odpůrcem Ondřeje Horáka, jedním z těch pár, které kvůli své nabroušenosti nasbíral. Souhlasím s uživatelkou Facebooku Lumi Sinivuokko, že je to „pán, co písmenkuje o knihách“, nicméně tato definice sedí vlastně na celou literární kritiku – vskutku jde o písmenka o písmenkách. Horák je orientovaný kritik, který má něco načteno. Zrovna Zábranského deník ale myslím celý nepřečetl. Nevěnuje mu hlubší zamyšlení, jen pár povšechných postřehů. Jeho články mi po srpnovém ukončení vydávání tištěných Lidových novin každopádně budou chybět a dovedu si představit, že i staromilec Horák ponese svůj pád do virtuálna těžce. Pokud tedy někomu ukřivdil, jeho trest je krutý.
Ve svém textu Zábranského drtí, přestože s ním mnohé sdílí. Oba jsou autory románů s autofikčními prvky a žehrají na impotenci současné české literární tvorby. Ani jeden není žádný feminista a oba rádi volí příkrý, emotivní tón. V deníku o sobě Zábranský tvrdí, že je jižanský typ, což by podle rozevlátosti jeho lidovkových recenzí šlo říct i o Horákovi. Půjde nejspíš o členy stejného karassu (viz román Kurta Vonneguta Kolíbka), ale také o dva kohouty na jednom románovém smetišti. Zábranský se ve svém deníku přirovnává k Nietzschemu v tom, že ho nelze vytrhávat z kontextu, protože pak nevypadá dobře. Totéž lze říct o Horákovi.
Deníkové psaní je specifický druh literatury. Nesluší se číst cizí deník, a nabízí-li jej k tomu účelu někdo dobrovolně, lze to považovat za exhibicionismus a odměnit sarkasmem. Nebo se to dá brát jako odvážné gesto a číst shovívavě – ocenit odvahu, ironii a vtip. V prvním případě se hodnotí, co deníkář vypověděl, v druhém že a jak originálním a čtivým způsobem to papíru svěřil. Nemusím jistě dodávat, že Horák zvolil první polohu. Je pravda, že Zábranský mu před očima zamával rudým hadrem hned v první větě anotace:
Toto je deník dobře zavedeného spisovatele.
Román Davida Zábranského Za Alpami (Větrné mlýny, 2017) byl snad nejrecenzovanější knihou své doby. Recenze jeho obsah většinou hodnotily, jako by šlo o deník – jako by obsahoval přímo vyřčené názory autora. Je pravda, že fikce o autorovi mnohdy vyjeví víc než deník. Autor v ní prozradí leccos ze svých podvědomých záměrů, zatímco v deníku bývá příliš zaneprázdněný zaznamenáváním očividného stavu věcí. Přesto jde stále jen o fantazii, kterou mu nelze vrážet do obličeje. (Možná by bylo řešením upozornit na první straně knihy, že „názory postav nejsou totožné s názory autora“, jak jsem to včera viděl v letním kině na začátku filmu Jedeme na teambuilding.)
Virální náloží, která provázela román Za Alpami, se jeho autor zřejmě ve výsledku natolik imunizoval, že se ve svém deníku Jů a hele (Větrné mlýny, 2024) byl – možná i díky tomu – schopen nebývale otevřít. Podobně jako Karl Ove Knausgård v hexalogii Můj boj ponechal jména protagonistů skutečná. Nelze očekávat, že přístup recenzentů dozná změny, protože zde už o jeho přímo vyřčené názory skutečně jde. Dělat z nich však hlavní téma je poněkud neinvenční.
Horák autorovu pravdomluvnost označuje za „touhu bulvárně šokovat, která se nedaří“. Pomíjí fakt, že jde také o odvahu učinit se zranitelným. A možná ani samotný bulvár si nezaslouží automaticky vulgární konotaci. Mnoha lidem pomáhá uvědomit si, že i jiní lidé mají problémy. Nemusí přitom jít nutně o hyenismus. Deníky mají podobný rozměr. Čtenáři se v nich srovnávají s autorovým myšlením a na jeho nedostatcích si uvědomují ty své. Dobře v tomto směru slouží třeba autofikční poezie Jana Těsnohlídka. Umělecký dojem z deníku silně ovlivňuje to, do jaké míry se čtenář s autorem ztotožní.
Horákovou pozicí není levice ani pravice, ale opozice – zejména vůči tomu, co nazývá „módním harampádím“. Tím je myšlen svět literárního díla, v němž autor pro nedostatek imaginace „řeší“ pěnu dní, respektive doby. Právě takové „řešení“ je ovšem étosem dnešní doby, takže není divu, že Horák budí dojem zapšklosti. Raději než angažovanost u autorů toleruje zájem o archetypální témata – třeba sexuální dobrodružství, jimž dává hodně prostoru i ve svých vlastních románech. Překvapivě pozitivně, respektive shovívavě zhodnotil například sexuálně explicitní druhotinu Kláry Elšíkové Pacanka (Host, 2024) – jistě i natruc kolegům, kteří ji vesměs ztrhali.
Do „módního harampádí“ Horák řadí i dnes tak populární deník a jeho rafinovanější sestru autofikci. Zábranského „Studio Kamarád“ si odsudek nezaslouží, protože není žádným prvoplánem. Autor to vzal poctivě, přemýšlel do hloubky, hodně na sebe prozradil a podrobil sám sebe sžíravé ironii. Jeho ironie je ovšem často neohraničená, nedeklarovaná –
je tedy nasnadě, že recenzenti ji škodolibě budou brát jako vážnou řeč. Stejně jako si autoři z kritik často berou to arogantní, kritici si zase rádi brávají to arogantní z děl.
Zábranský ve svém deníku mnohokrát touží po ceně Magnesia Litera. Horák se mu vysmívá, že tak činí „právě ve chvíli, kdy tato cena silně uvadá“. Pomíjí, že deník byl napsán už v roce 2021. Ještě jiným příznakem horké jehly v jeho článku je, že název píše jako jména postaviček z dětského pořadu, „Jů a Hele“ – román se správně jmenuje Jů a hele.
„Pomiňme teď nejistotu ohledně toho, zda se jedná o deníkovou upřímnost, nebo ironickou hru na deníkový text,“ píše Horák. Tuto nejistotu u deníku pominout nelze, jde vždy o obojí. U Zábranského je napětí mezi ironií a upřímností charakteristické, nicméně Horák dál o textu píše, jako by šlo jen o upřímnost. Autora chytá za slovo: „Jenže to by nesmělo jít o Davida Zábranského, pro něhož je psaní knihy prostě jen něco, co musí přetrpět.“ Jů a hele srovnává s Nejvyšší kartou Petry Hůlové, ačkoli ta je autofikční román, nikoli deník.
A tak Petra Hůlová vytáhla starou umaštěnou historku ze svých literárních začátků a David Zábranský zas nastražil tento deníkový román – jsou totiž v koncích.
Dále shrnuje Zábranského rozsáhlý rozbor jeho autorské metody do věty: „Prostě to namastit a vydat.“ Zábranského přemítání o jeho vlastním postavení v literatuře glosuje:
Vypravěč Davida Zábranského snad ani nepomyslí na to, že by mohl být sebou, mít vlastní totožnost.
Nemyslí na to ale právě tím připodobňováním se, vymezováním se a v neposlední řadě implicitně i samotným psaním – stylem, kterým píše? Nad tím pak může čtenář detektivně bádat, nikoli však s horkou hlavou.
Součástí Zábranského osobnosti je bouřlivé diskutérství. Před dvěma lety na Měsíci autorského čtení 2022 spontánně odpověděl v závěru debaty s Klárou Fleyberkovou na poťouchlý dotaz Daniela Hradeckého, jakou by chtěl mít superschopnost, že by rád uměl neodpovídat bez rozmyšlení. Horák jej ve svém článku upozorňuje, že „řídkými provokacemi žadoní o pozornost“. Ale co je pro jednoho „upachtěná žárlivost“, může být pro jiného zajímavý pohled na věc. V deníku je stěžejní zájem o osobnost vypravěče.
Základním faulem je, že Horák nečiní rozdíl mezi deníkem a románem. Tímto obuškem to o pár čísel dříve nandal spisovatelce Tereze Semotamové a jejím Radikálním potřebám (Host, 2024). Jistě, ta radikální potřeba dnešní doby se vším se svěřovat si to možná trochu zaslouží, ale jak řekl Zábranský na MAČi – na magii žánru deníku se tou módní aurou nic nemění.
Třeba je Horákova averze způsobená tím, že si myslí, že nejlíp by deník zvládl on. Možná ano. Nejlepší deníky píší lidé vyhranění, se silným názorem, kteří se nebrání solipsismu (Zábranský se v knize mimo jiné srovnává také s Ladislavem Klímou). Žánr recenze, natož v Horákově podání, nemá, co se týče solipsismu, k deníku daleko. Literatura je do značné míry solipsismem. Dobří deníkáři mu jdou naproti, ovšem ne diletantsky – vybaveni znalostmi a erudovanou konspirativností. Nejlepšími deníkáři jsou zkrátka výrazní intelektuálové. To mi připomíná Terezu Matějčkovou.
Ač ho svého času obviňovali z fašistického smýšlení, Zábranský se nikdy neuchýlil k vyjádření, že s takovou už nikdy nebude moct svobodně psát, aby z něj zase nedělali Mussoliniho, podobně jako to udělala Alena Mornštajnová, když ji obvinili z plagiátorství. Zábranského můžeme vinit z chaosu, který nechává rozehrát svou bytostnou ironičností a snad i z jistého marketingově uvědomělého „čuchu“ na témata, ale jistě ne ze slabosti.
Ani z toho plagiátorství, ze kterého ovšem neviníme ani Mornštajnovou, byť jí lze vytknout jistou schematičnost. Tu u Zábranského neshledáváme, ale je pravda, že možná ji mnohdy zakrývá onou ironií, až provokací. Čtenářky Mornštajnové cení její plynulost, Zábranský občas sklouzává k neuchopitelnosti, z níž si pomáhá magickým realismem. Ten v jeho románech někdy trochu přebývá, ale v útržkovitém deníku nachází skvělé uplatnění – provzdušňuje těžkou pravdomluvnost.
Co se týče názvu Horákova článku, Zábranský v deníku píše, že se cítí jako Bohumil Hrabal, který v určitém momentu nějakým nedopatřením začal psát jako Milan Kundera. Přeberte si to, jak chcete. Nebo si to přečtěte. Mě to bavilo.
(Autor je publicista a deníkář)
Hlavním předmětem zájmu slam poetry není projev psaný, ale verbální – pronášený živě v nějakém podniku nebo klidně pod širým nebem, každopádně před publikem, nejlépe platícím. Papírové knihy z rostoucí poslouchací mánie v populaci, kterou „hypuje“ i slam, moc netěží.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Odhaluje se Čadova šroubovanost. Tady muslimové, tam bezdomovci, zarámovat zlatou klecí rodiny, a sociokritika je hotová.
Je po všem. Kostky jsou vrženy, body sečteny. Slameři se na vlně odplavujícího adrenalinu seřazují na jevišti a Nejhodnější Michal hlásí, jak se věci mají.
Nechce se věřit, že by se nakladatelství spadající pod Albatros Media chtělo na něčem takovém podílet. Nechce se věřit, že by něco takového byl snad záměr. Nechce se věřit, že by společnost Albatros Media chtěla mít vlastní Naše vojsko v trendy podobě. A dle reakcí na sociálních sítích byla dokonce řada lidí, kteří v různých divizích Albatrosu pracují, poměrně překvapena, až znepokojena: „Co se to sakra děje?“
