Dnes žijete v Lyonu a zmínila jste (v rozhovoru pro ČRo Vltava; 14. 11. 2022), že chcete „skloubit život spisovatele se životem v úzkém společenství, jako je třeba rodina“. Znamená to, že jako spisovatelka nechcete pro život nic obětovat?

Domnívám se, že obětuji neustále oběma směry: psaní pro život a život pro psaní. To první teď možná o něco víc, protože děti mne ještě dost potřebují. Když říkám život, myslím především na druhé lidi, kteří jsou kolem mne. Kdyby šlo jen o mne samotnou, je psaní v podstatě totožné s životem a žádné oběti nejsou nutné. Jenže izolace, pokud by se pro ni člověk rozhodl vůlí a nevyplynula by nějak samovolně z celkového rozložení sil a okolností, není dobrá. Byl by to takový podvod. Člověk nesmí život odmítat jen proto, že se mu nechce, má se zúčastnit, i kdyby mu to moc nešlo. Což přesně cítil Kafka, když se opakovaně a až do smrti pokoušel o blízký vztah. Nikdy to nevzdal, svoji poslední přítelkyni Doru Dymant si chtěl vzít ještě na smrtelné posteli.

Jako by byl život silnější než tvorba… Také jste řekla, že váš muž dělá, co může, aby ho to vaše psaní „neštvalo“. Je to tím, že psaní bývá nakonec osamělou disciplínou, že se příliš neslučuje s všedním životem?

Mne tenhle výraz „štvát“, který jsem použila, potom mrzel. V přímém vysílání řeknete ledacos, co byste s rozmyslem neřekl. Pravda je taková, že můj manžel mne v mém psaní celou dobu, co spolu jsme, tedy od roku 2009, aktivně podporuje, a pokud ho něco štve, není to psaní, ale moje svým způsobem nepřítomnost v našem společném životě. Ta mimoběžnost, která je společná lidem, kteří píšou, ale trochu nepochopitelná pro ty, kdo tuto potřebu a zkušenost nemají.

Jde o to, že vedle života, který se odehrává tady a teď, je ještě druhý svět, do něhož ani vaši nejbližší nemohou vstoupit s vámi. Tenhle druhý svět bere spoustu sil a pozornosti, kterých se vám pak na jiné věci nedostává, a blízcí lidé mohou získat dojem, že vám na nich nezáleží, že jste sobec a to, co je pro vás nejdůležitější, se odehrává jinde. Není to tak, ale často to tak vypadá. Nikdo kromě vás nemůže posoudit, kolik dáváte a co vás to stojí úsilí. Myslím, že jsem kvůli psaní nikdy nezanedbala základní péči o děti, což někteří spisovatelé a spisovatelky myslím docela běžně dělali a dělají. Ale určitě jsem jejich výchově nevěnovala tolik tvořivé pozornosti, kolik jí třeba věnoval právě můj manžel.

Čím je způsobená ona „mimoběžnost“? Nejsou jí postiženi všichni tvůrčí lidé?

Nejde asi o to, zda jste tvůrčí. Tvořivost jako taková nikoho neizoluje, můžete být tvůrčí učitel nebo kuchař. Tady jde o to, že děláte nějakou práci, na kterou jste a musíte být sám. Při psaní, ale asi i skládání hudby nebo třeba malování, saháte hluboko do sebe, přetváříte vlastně sám sebe v nějaké dílo – a to vyžaduje samotu, mentální a do jisté míry i fyzickou. Nevím, jestli jste četl nebo slyšel o Mahlerově chatě. Byla to chata v lese, kam se Gustav Mahler brzy ráno vyplížil z vily, kde žil přes léto se svojí rodinou. Tedy ještě předtím si zaplaval v jezeře. Měl tam připravenou snídani, ale hospodyně už byla pryč, nemusel tedy mezi spánkem a začátkem práce s nikým komunikovat. Zůstal tam až do odpoledne, kdy se vrátil k rodině, pohrál si s dětmi a pak se s Almou, případně hosty, společně navečeřeli. Všichni prý byli potěšeni a poctěni, když se u večeře zmínil o tom, jak mu ten den šla práce, ale sami se na nic neptali. To je takový sen. Kafka jej do detailu, poněkud závistivě, popisuje v jednom dopise Brodovi. Píše z venkova, kde pobývá se svojí sestrou a jejími dětmi a trpí neustálým vyrušováním a hlukem. Ale je třeba říct, že ani Mahler dlouho nesetrvával v tomto ráji, bylo to jen přes léto a možná jen dva roky. O téhle samotě, která se myslím na konci devatenáctého a v první polovině dvacátého století stala pro umělce jakýmsi božstvem, jemuž bylo třeba obětovat a bez kterého nemohlo vzniknout žádné velké umění, píše v dopisech také neustále třeba Rilke. Souviselo to se zbožštěním umělce, s celým tím exaltovaným individualismem moderní doby. Dnes jsme mnohem víc při zemi. Samota je nutná podmínka k práci, to je vše.

Ano, myslel jsem si – díky vašemu románu –, že by se Kafkovi líbilo mít nějakou svou „Almu“. V rozhovoru pro Vltavu jste také řekla, že jste měla v New Yorku pocit, že tam můžete Kafku potkat. Jsou ztracení autoři jeho typu cosi nadčasového, nebo beznadějně vymřeli?

Ten pocit jsem tam měla téměř hmatatelný a právě z něj vlastně vzešel nápad pátrat po Felici Bauerové, o které je můj poslední román. V New Yorku zůstala zachována stará Evropa, jež z Evropy už zmizela. Je tam ještě stále, navzdory penězům, které se přes město valí, cosi předválečného. Přežívá to v různých obchůdcích, zákoutích, kumbálech, domácnostech, přinesli to s sebou uprchlíci z Evropy, hlavně Židé.

Když jsem se tam v roce 2009 přestěhovala, skutečně jsem měla pocit, že New York by bylo dobré místo pro někoho, jako byl Kafka, habitat, z něhož spisovatel může čerpat inspiraci, ale přitom se v něm bezpečně ztratí.

To je pěkný termín, „ztracení autoři a autorky“. Každý, kdo píše, je trochu ztracený, jinak by nepsal – lidé, kteří žijí neproblematicky, tu potřebu nemají. Jen si tu ztracenost dnes nemůžeme moc dovolit. Pokud si našeho psaní má alespoň někdo všimnout, je třeba být sám sobě takovým manažerem/propagátorem/agentem, což se přímo vylučuje se ztraceností. A někdy tahle praktická stránka věci převáží na úkor psaní, to je jasné. Nelze být zároveň trhovcem a básníkem.

To máte pravdu, tlak je to neúprosný a sem tam někoho semele. Jak to ale provést, aby se člověk neztratil v té úporné snaze „se neztrácet a být sám sobě agentem“? Nebo jsou dnešní autoři odsouzeni k trhovectví?

Je také možné se na nějaké zviditelnění či ocenění úplně vykašlat. Ale to asi dokáže jen pár nejstatečnějších. Jinak je to asi třeba nějak stále vyrovnávat, balancovat na hraně. Neustále si být vědom, co člověk dělá a co to s ním dělá, nepřekračovat nějaké hranice, které má každý nastavené jinak. Někdo dokáže využívat média a přitom psát dobrou literaturu – jako třeba Houellebecq. A jiného by ten status celebrity úplně převálcoval. Viděla jsem kdysi dokument o Chagallovi, kde si pochvaloval, že jeho sláva přišla až v pozdním věku. Užívá všechny její výhody a zároveň to nemá žádný vliv na jeho tvorbu. Je požehnání dostávat právě tolik pozornosti zvenku, kolik člověk dokáže psychicky v tom kterém stadiu vývoje zvládnout. Moc pozornosti příliš brzo nebo zas příliš málo pozornosti, když už člověk má něco za sebou a potřebuje trochu podpořit, obojí může ublížit.

Jsou dnes slyšet lidé typu Maxe Broda (ti, co tzv. „vidí za roh“), jsou-li nějací? Má vůbec literární kritika čas se zabývat osvětou a vizionářstvím?

Literární kritika u nás skoro neexistuje, a už vůbec ne v mainstreamových médiích. Lidi, kteří se jí zabývají a mají rozhled a vzdělání, takže je lze vzít vážně, můžeme spočítat na prstech jedné ruky. I v časopisech, které mají nějakou intelektuální ambici, se v podstatě smrskla na „psaní o knížkách“, což je fajn, ale není to kritika, jsou to takové referáty, v nichž jeden opisuje od druhého a jde vlastně jen o reklamu. To se odráží na celkové úrovni literatury. Protože když není nikdo, kdo by byl schopen a ochoten reflektovat složitější texty, kdo by si dal práci s tím rozšifrovat, o co v knize jde, i talentovaným spisovatelům časem dojde pára. Začnou se přizpůsobovat průměrnosti, tomu, co se dobře prodává, dochází ke zmatení pojmů. I kvalitní kniha se samozřejmě může čas od času dobře prodávat, ale je to spíš výjimečné. Na druhou stranu vůbec neznamená, že co se hojně prodává, je dobrá literatura, to rovnítko neexistuje. A umělec pro svůj vývoj nepotřebuje široké publikum a tisíce prodaných výtisků. Potřebuje někoho, kdo se jeho prací vážně zabývá, komu může důvěřovat, kdo se skutečným zájmem sleduje jeho dílo a tím mu pomáhá jít dál. A kdo také vidí jeho dílo v kontextu světové literatury, a nejen té české, která je – a to je bohužel pravda dnes stejně jako před sto lety – sama do sebe zahleděna.

Tu proměnu hodnot máte z první ruky: jako žurnalistka jste svého času působila mj. v Literárních novinách. Co vám publicistika za ta léta dala a co naopak vzala? Jak přesně posunula váš umělecký profil, poetiku, filosofii?

Ještě před Literárními novinami jsem začínala jako externí spolupracovnice v Xantypě. Michaela Gübelová a Magdalena Dietlová mi dávaly hodně prostoru a svobody, mohla jsem si vyzkoušet spoustu věcí, hlavně co se rozhovorů týče a vůbec psaní o lidech. Přestala jsem se stydět. Pamatuju se, že můj úplně první rozhovor s Danielou Drtinovou se mi nenahrál, musela jsem ho z hlavy rekonstruovat – říkám to až teď. Ta zkušenost se mi ale hodila o mnoho let později, když už jsem byla v Respektu a šla dělat rozhovor s Magorem, který mi nahrávat zakázal a ještě jsem s ním musela pít pivo. V novinařině hraje zkušenost velkou roli, myslím, učila jsem se to za pochodu, občas nějakým průšvihem. V Literárkách jsem se učila psát recenze, nastoupila jsem velice ostře, to jsem ještě ani netušila, že jednou budu sama psát prózu. Myslela jsem, čím zlejší kritik, tím líp. Mou první obětí byl Emil Hakl, ale nijak mu to myslím neublížilo. V Literárkách jsme s Libuší Bělunkovou dělaly i diskusní večery, Autor a jeho kritici, pozvaly jsme autora a několik lidí, kteří psali o jeho knize a pak jsme je navzájem konfrontovali v debatě, to bylo zajímavé. Vždycky mě hodně bavilo moderování diskusí, svádění lidí dohromady, ta společenská stránka věci. Ostatně jsem během svých studií filosofie hrála divadlo a asistovala jsem Petru Léblovi v Divadle Na Zábradlí. Mám k divadlu dodnes blízko. Pro Literárky jsem i hodně překládala, měly obrovské stránky, které bylo třeba zaplnit něčím zajímavým, a peněz na honoráře jsme měli málo. Zato jsme měli úplnou svobodu. Celé to bylo založené na vynalézavosti a na tom, jak jsme dokázali nadchnout autory, aby nám přispívali. Dobré tipy na literárněhistorická témata mi dával Honza Šulc a také Miloš Doležal. To byla dobrá škola. Pak jsem byla pár let redaktorkou v Respektu, kde jsem se naučila zas jiné věci. Začala jsem literaturou, ale pak jsem psala i o divadle, o opeře, také reportáže, hlavně o kulturních a kulturněpolitických věcech. Bylo to intenzivní a zajímavé, ale na druhou stranu v té době už jsem měla za sebou první knihy a věděla jsem, že potřebuju psát. A to s prací v týdeníku nešlo. Ten novinářský mlýnek je příliš rychlý, nedává prostor na ponoření do hloubky. Zároveň je to jako droga, je těžké z toho vyskočit. Když jsem z rodinných důvodů odjela do New Yorku, hodně mi noviny chyběly. Adrenalin uzávěrek, rychlé střídání témat, ale i jistá účelovost psaní. Trvalo mi dlouho, než jsem byla schopna to pustit, obnovit svoji vnitřní svobodu a zároveň nejistotu. S románem Anarchista, který jsem psala v New Yorku, jsem se opravdu hodně natrápila.

Vaše geneze coby autorky byla tedy strastiplná. Může za onu devalvaci kritiky jen tržní mašinerie, nebo tu je ještě něco „mezi řádky“?

Hodně za to může trh, ale také celkově nárok na literaturu klesá. Koho ještě zajímá, „jak“ je něco napsané? Většinou se čtenáři a bohužel i recenzenti zabývají jen tím, „o čem“ to je. Čtenáři konzumují knihy jako zboží a jen ve velmi malé a uzavřené skupince lidí se šeptá cosi o tom, že hodnota literatury je v něčem jiném než v počtu prodaných výtisků.

Bohužel, žádná koordinovaná osvěta, která by měla pozvednout vážnost umění, tu neexistuje, to už předznamenal Václav Klaus, jenž svého času knihy přirovnával k rohlíkům, které si buď někdo koupí, nebo ne. Přitom v některých zemích je stále ještě navzdory tlakům trhu znát ta vůle udržet dobré umění při životě bez ohledu na to, zda se prodá, nebo ne. Třeba ve Francii to tak určitě je, i když i tady se prostředky tenčí. Tato vůle ale samozřejmě nemůže být jen proklamovaná, musí být podpořena penězi, jež se na kulturu dávají. A to jsme zas u té staré a bolavé debaty, která se u nás vede posledních třicet let.

Ve zmíněném rozhovoru pro Vltavu jste si postěžovala, že určité ideály (umění, kultura nebo duchovní život), o kterých se hodně mluvilo v 90. letech, se dnes odsouvají do pozadí. Proč tomu tak je? Ztrácíme snad schopnost snít, představovat si?

V devadesátkách u nás ještě byl převis z doby socialismu, lidé ještě neobjevili, jak chutná úspěch, co se dá pořídit za peníze, byli zvyklí vyžít z mála a k tomu patřil i jistý idealismus. Samozřejmě že i dnes máme sny a představy o lepším světě, jen je celkový obraz mnohem komplikovanější, už není jen jedna železná opona a jedna svoboda. A navíc nám ještě jde tady na Zemi o krk. Ale málokdo ví, co dělat, jak se k tomu postavit, jak vůbec ovlivnit tu rozjetou mašinu, která nás očividně táhne do záhuby. Domnívám se, že kapitalismus bez velké míry regulace není v podstatě slučitelný se životem. Honba za ziskem se nezastaví před ničím. A pokud se téhle chtivosti, té destruktivitě nestaví do cesty velmi rozhodná politická vůle, ale naopak na tom participuje, vede to ke zkáze přírody i lidského ducha, všeho, co má nějakou krásu a hodnotu.

S některými věcmi se prostě nedá obchodovat a nemělo by to být vůbec možné. Kdysi se hrozilo zelenou diktaturou, ale přišlo něco mnohem horšího. To, co máme teď, je diktatura neomezeného profitu, který navíc pod maskou marketingově velmi propracovaného populismu dokáže přimět lidi, aby volili svou vlastní zkázu. To je přece výkon. Osobně bych určitě dala přednost té zelené.

Chápu, dáváte prostě zelenou životu. Co ale s tou „rozjetou mašinou“? Stačí k tomu politická rozhodnutí, demokratické volby? Nebo se svět naším prostřednictvím promění sám od sebe?

Samotný mechanismus demokracie je velmi křehký, a jak poslední roky ukazují, extrémně snadno ovlivnitelný propagandou. Demokracie může jít k dobrému jenom tehdy, když existuje solidní základna poučených občanů. Tam je třeba nejvíc pracovat, na výchově, na vzdělání, nejen v akademickém smyslu. Tam se formují hodnoty, podle kterých se pak lidé rozhodují. A tam se také, díky kritickému myšlení, vytváří odolnost vůči nesmyslům, lžím, lacinému populismu. Ale je možné, že už je pozdě. S umělou inteligencí se to všechno pořítí ještě mnohem rychleji a zmateněji. Kdo ještě může mluvit o demokracii, když nelze rozlišit pravdivou informaci od účelové lži?

To by bylo na dlouhé povídání, pravda. Na večeru Měsíce autorského čtení (záznam z 11. 8. 2022) jste si uvědomila, že píšete většinou o židovských osudech. Proč zrovna o nich, je to snad rodinná záležitost?

Ve střední Evropě jsme hodně namíchaní, ale nevím o tom, že bychom měli v rodině Židy. Za války by se na to asi přišlo. Nevím, proč to tak je. Vždycky mne začne někdo hodně zajímat a teprve potom si uvědomím, že je Židovka nebo Žid. To židovství ale není primární. V případě mého prvního románu Aaronův skok, kde hlavní postava, malířka Berta Altmanová, zemře v Osvětimi, jsem se dokonce velmi obávala, zda o židovských osudech mám právo psát. Mým prvním čtenářem, ještě než kniha vyšla, byl tehdy Tomáš Kosta, který sám přežil koncentrák. Ten moje morální zábrany rozpustil.

V čem jiném máte morální dilemata nebo tabu, co se tvorby týče? A dovoluje svoboda umělce vůbec nějaké „nepřístojnosti“?

Dělalo by mi asi velký problém psát a vědět přitom, že tím někoho prvoplánově zraním. Třeba takové ty intimní zpovědi, které se dotýkají příbuzných nebo blízkých lidí. Někdy to svádí, člověk by se chtěl z věcí vypsat, ale myslím, že je potřeba si to dobře rozmyslet, protože potom není cesty zpět. Napsané věci mají ještě urputnější život než ty vyslovené – a mě pronásledují i docela nevinné věci, lidé z mých prvních povídek například, které jsem nedostatečně zamaskovala, nebo jsem jim dokonce opomněla změnit jména. Pokud bych chtěla o někom blízkém psát, musela bych k tomu mít hodně dobrý umělecký důvod. Ne terapeutický. Nemyslím si, že by se měl člověk cenzurovat, nakonec při psaní používáte všechno, co víte, co jste, co cítíte, nemůžete z toho věci vypreparovat. Ale zneužívat literaturu k vyrovnávání nějakých osobních účtů je pro autora cesta do pekel. A to při psaní poznáte, tu motivaci.

Studovala jste filosofii a k tomu vysvětlujete, že filosofie nás učí myslet, osvobodit se od dogmat. Když se ale podívám kolem sebe, dogmata a jednostrannosti vidím na každém kroku. Znamená to, že ztrácíme kontakt s tím vyšším?

Kontakt s tím vyšším jsme myslím jako společnost ztratili hodně dávno, možná na konci středověku. A filosofii, která by měla být vlastně takovou všeobecnou průpravou, přípravkou pro všechny, se věnujeme málo. Kromě pár odborníků se myšlením jako takovým nikdo moc nezabývá. Mysl se musí trénovat, to je základ nejen filosofie, ale i všech duchovních praxí. My ji místo toho plníme informacemi, balastem, obrázky, často destruktivními, přeludy věcí, které vzbuzují touhu a zároveň ukřivděnost, že je nemáme. Naše mysl je takovým kolbištěm, kde se spolu pořád něco pere a většina lidí si to ani neuvědomí, domnívá se totiž, že je to tak normální a nevyhnutelné, že tento rozporuplný bolestivý zmatek je přirozeným stavem člověka. Maximálně jdeme na psychoterapii nebo si vezmeme prášek, který trochu otupí to ostří utrpení nebo sníží hladinu paniky, ale s podstatou problému nám nepomůže. Ani terapie myslím nemůže skutečně pomoci, pokud nám není schopna nabídnout širší rámec, kontext, do něhož bychom naši zkušenost mohli smysluplně umístit. Člověk potřebuje transcendenci stejně jako vodu, jídlo a vzduch. A pokud nevidí kolem sebe nic, čeho by se mohl chytit, je schopen propadnout jakémukoli nesmyslu: uvěřit v Trumpa nebo nadřazenost bílé rasy, je to jedno. Nakonec jde jen o tu úlevu, o to uniknout alespoň na chvíli mentálnímu chaosu, který vzbuzuje strach. Jsme v duchovním smyslu strašně zanedbaní, my lidé. A podle toho svět vypadá.

Spočívá tedy problém v tom, že bolesti světa se neřeší kauzálně, ale jen symptomaticky? Co s tím chaotickým světem, stačí nám tvořit?

I tvorba přidává chaosu, když tvoří chaotický člověk. Je třeba se především zklidnit. Je pozoruhodné, kolik nepokoje kolem sebe dokážeme šířit. To mluvím samozřejmě i za sebe, nijak se z toho nevyděluju. Neustále musíme vyvíjet nějakou aktivitu, neustále expandujeme na všech úrovních, i když to vůbec není nutné k našemu přežití. Dokonce to naše přežití ohrožuje. A stejně toho nedokážeme nechat, sednout si prostě na zadek nebo si lehnout pod strom a nedělat nic.

Ale i tak platí, že bez práce nejsou koláče… A když jsme u toho tvůrčího procesu: své rukopisy dáváte číst mimo jiné Daniele Hodrové. Jak nebo v čem jste se potkaly?

Daniela je původně přítelkyně mojí matky, s jejím psaním a s ní osobně jsem se potkala relativně nedávno. Zkoušela jsem její knihy číst už dřív, ale zřejmě jsem nebyla připravena. Pak, na podzim roku 2019, přišla na křest mojí knížky Máme holý ruce a přinesla mi svůj román Ta blízkost. Po cestě domů pak spadla v metru se schodů, bylo to tedy skoro s nasazením života. Ale ukázalo se, že to byl ten pravý okamžik, tu knihu jsem přečetla v jakémsi transu, vzala jsem si ji s sebou na nějakou cestu a pamatuju si, jak mi v letadle ležela na klíně a já měla pocit, že je živá, že dýchá. Je to nádherný román. Pak jsem si přečetla ještě další Danieliny knihy, ona vlastně píše jednu knihu na pokračování, takže člověk může vstoupit do toho proudu na jakémkoli místě a vydat se oběma směry. Je to člověk, jehož život je totožný s psaním, tady se neklade otázka, co se čemu obětuje, je tam nádherná a také děsivá jednota. Pro mne je Daniela nejblíže tomu typu spisovatele, kterým byl Kafka. Lidsky ji mám také velice ráda, i když se zas tak moc neznáme a není úplně lehké se k ní přiblížit.

Vida, voda živá je to prolínání poetik. Co máte na mysli tou „nádhernou a děsivou jednotou“?

Když píšete svůj život a žijete psaní, není úniku, nemůžete si nikde ulevit. Nemůžete se postavit vedle toho proudu, dělat chvíli něco jiného. To musí být velice těžké, zvláště když třeba z nějakého důvodu nemůžete psát.

Někdy mám pocit, že tvůrčí světy a know-how autorů/autorek podléhají utajení, že namísto často vyřvávané „společné“ angažovanosti tu panuje vyhraňování se vůči druhým (to se odráží i v současném trendu „autofikce“). Jsou autorky/autoři kolem vás spíše solidární, nebo do svých poetik zapouzdření?

Mám to společenským životem trochu zvláštní tím, že žiju v Lyonu, tedy v podstatě v izolaci. Když jsem v Čechách, vídám se hodně s lidmi, ale zas je to taková nárazová euforie. Nemám už dlouho zkušenost pravidelného společenského setkávání, že se s někým vidíte, něco si řeknete a v pohodě se rozejdete, protože se za pár dní můžete vidět znovu. Nedávno jsem se stala členkou Asociace spisovatelů, což je myslím důležité – pokud se sami nepostaráme o některé praktické věci, nikdo to za nás neudělá. Podpora spisovatelů, status umělce, daně, to jsou důležité věci. Také například důchody. Měla by existovat záchranná síť pro lidi, kteří propadnou sítem a ocitnou se ve stáří pod hranicí chudoby. Jsou u nás takoví a jsou to velká jména, člověk se opravdu diví! Tím by se měla zabývat profesní organizace. Jinak ať si každý rozvíjí svoji poetiku, u spisovatelů a básníků už považuju za úspěch, že se spolu vůbec baví, že – jak napsal kdesi Gombrowitz – nepřejdou na druhý chodník. Osobně bych k tomu ještě přidala, že bychom si měli navzájem pomáhat ve smyslu objevování. Když něco čtu, ať z české poezie, nebo prózy, a nadchne mne to, vždy se snažím o tom někam napsat, sdílet svoje nadšení. Dát o tom vědět. Nemyslím vůbec na to, že je to třeba konkurence. Bohužel, tohle se často neděje, lidé vám maximálně pošeptají do ucha, že se jim vaše kniha líbila, ale nikde na veřejnosti to neventilují.

Čím to, že se to tolik neventiluje? Nejsme už posedlí soukromím, nebojíme se „věcí veřejných“?

Nemyslím. Lidé spíš nemají tu potřebu svoje nadšení sdílet. Skoro jako by to bylo něco nemravného.

Jak se žije v Lyonu expatům, když jsme u toho sdílení? Jste tam v kontaktu s živou českou kulturou, literaturou?

Lyon není New York ani Paříž. Je to provinční město a na živou českou kulturu tady opravdu nenarazíte, anebo jen náznakově. V jednom představení se tu třeba objevila Halka Třešňáková, to bylo fajn. Občas sem zajedou se svým divadelním souborem Frederika Smetana a Michal Lázňovský. Za spisovatele tu vloni byla Lenka Horňáková-Civade, jenomže ta píše francouzsky. Místním expatům, což jsou většinou Češky provdané za Francouze, to asi nevadí, proč také. A já si ten kontakt udržuju na dálku. Od té doby, co mi vyšla kniha ve francouzštině, mám už také alespoň trochu pocit, že tu existuju jako spisovatelka, občas mám nějaké setkání se čtenáři a tak. Hodně to zlepšilo ten pocit izolace.

V čem přesně vás obohacují živá setkávání se čtenáři? Někdy mívám pocit, že s autory/autorkami komunikují na čteních buď ti, kteří se jen rádi předvádějí, nebo ti, co mají psychiatrickou diagnózu…

Psaní je nakonec komunikace, a když dlouho nevidíte lidi, k nimž mluvíte, stává se celý ten podnik trochu absurdním. To nejzajímavější se většinou odehrává po čteních, ne během nich. Když za vámi čtenáři přijdou soukromě. Mně to dává energii a sílu do další práce, když vidím, že z toho někdo skutečně má nějaký požitek.

Co se chystáte psát dál, alespoň zhruba?

Mám v hlavě takovou věc, ale to bude těžká kniha, proto to ještě odkládám. Znamenalo by to odsunout všechno stranou a ponořit se jenom do toho. Zatímco se budu odhodlávat, budu dál psát sloupky pro Vltavu, což mě ještě pořád baví, a také chci zkusit takový projekt pro divadlo. Ale je to ještě ve velmi křehkém stavu, tak o tom raději nebudu mluvit.