Na stránkách pro uprchlice
jedna z žen píše jiným ženám, protože chápe,
že máme spoustu práce:
svět potřebuje oživení,
svět potřebuje korekci,
svět potřebuje sloupnout a přelakovat,
svět potřebuje předělat.

Jazyka bodák ostři, brus jeho měď!
Oči namiř!
Nastraž uši teď!
Slyš!
Hleď!
Aby ti duši náhle nepomačkali,
aby tvůj mozek nepřevrhli
– hej, tady!
Pozor!

Nesnáším pletení, stejně jako jsem si myslela, že nesnáším kočky.

Stáli proti sobě jako dva rozdurdění kohoutci vlašští: Balaton nerad, Srpen rozvášněný. K sekundování se nakonec uvolili naše Berenika na straně Balatona a Srpen vzal zavděk oslíkem Antonínem.

Za dveřmi teď dřepí ona. Neví, co dělat; zda zůstat a věnovat pozornost jeho dlaním na černé kůži, i spíš svým ústům, ve kterých cítí krev a jazykem si pohrává s ulomeným zubem.

O sbírce básnířky z Pobořanska Jany Polcerové Světlo a stín napsal Radek Kuncipál ze Strakonic: „Je možné, aby tolik krásy a lásky objevil v našem světě širém jeden člověk?“

1855, promlouvá velbloud jednohrbý, narozený na pobřeží Egejského moře:

Spis se tradičně nazývá De nugis curialium, což se obvykle překládá jako Dvorské kratochvíle/hříčky, a skutečně také začíná pokusem o charakteristiku života na panovnickém dvoře. Vzdělaný klerik se rozhodl popsat dvůr obrazy křesťansko-pohanského inferna.