Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

v úvodu tohoto textu si dovolím být trochu osobní. Když jsem jako dvanáctiletý kluk procházel odlehlými cestami ve vesnici na Broumovsku, která se následně stala něčím jako mým domovem, narazil jsem občas na ruiny dávných stavení, zbytky mohutných pískovcových zdí a částečně zasypané vstupy do sklepů. Bylo to první setkání s tématem, na které v tomto čísle Tvaru opakovaně narazíme: na vrstvy krajiny, které odpovídají (nebo také neodpovídají) vrstvám paměti. Od té doby mě téma nepustilo, vyrážel jsem do pohraničních lesů, studoval staré mapy, fotil jsem a dokumentoval zaniklá sídla.

Polooficiální cestou jsem si tenkrát vypůjčil obecní kroniku, která začínala rokem 1946. První poválečný kronikář se – snad po vzoru těch středověkých – snažil vyprávět příběh o dotyčné obci pokud možno od stvoření světa a tvrdil, že třebaže v ní posledních několik staletí žili němečtí obyvatelé, její původ byl prý slovanský. Řada textů shromážděných v tomto čísle tak či onak naráží na jev, který je tu zřetelný: nejednou se ironií dějin překryjí vrstvy nekompatibilní a tuto nekompatibilitu je potřebné přemostit příběhem podobným tomu, který se ze všech sil snažil vytvořit náš kronikář.

„Polské konce světa“ nejsou titul geografický, ale hermeneutický. Nejsou to místa, je to způsob dívání se. Vlastně nejsou ani nutně polské; samozřejmě tak či onak v Polsku začínají nebo končí, ale jejich kořeny nejsou nutně národní nebo národnostní. Je to druh optiky osudově trvalého „mezi“: Západem a tím, čím Západ není (doporučuji reflexi skvělé knihy reportáží z „konců světa“ Ziemowita Szczereka na s. 18), mezi centrem a periferií (doporučuji text v rubrice Literární život od Marie Hajdové na s. 6), mezi polským „áčkem“ a „béčkem“ (doporučuji Rup Petra Janyšky na straně poslední). Jsem nesmírně rád, že se nám podařilo pro toto číslo získat dva texty od špičkových autorů přímo z Polska: Karolina Ćwiek-Rogalska se ve své eseji „Dějinná funkce“ (s. 8–9) zabývá právě onou nekompatibilitou, když píše o poválečné srážce německého materiálního dědictví se zkušenostmi nových dosídlenců, a Jakub Skurtys ještě trochu z jiné perspektivy mluví o „roztřepených koncích“ ve studii „Básníci na periferii“ (s. 16–17). Ukazuje, jak „nová geografie“ poezie byla krokem k pozdějšímu obratu k lidovému, neboť periferní a lokální hlasy ukázaly, že literatura nemusí být produktem centra a že lokalita je nositelkou vlastního estetického a historického významu, a jak se tímto procesem podstata perifernosti proměnila na cestě od geografické lokálnosti k otázce identity na globálním trhu idejí.

Ani přesuny obyvatel a srážky nekompatibilit, ani globalizace identit nejsou fenoménem výlučně polským, i když se mu zde věnujeme právě v polském kontextu. Těm prvním zejména v rozhovoru s reportérem a novinářem Zbigniewem Rokitou (s. 4–6) a recenzí jeho knihy Odřanie, pojednávající o západní, dosídlené části Polska a přeloženou na sklonku loňského roku do češtiny. Vnímání „z konce světa“ přichází ke slovu všude tam, kde je aktuálně potřebná citlivost k hierarchiím moci, kolonialismu s koloniemi i bez nich, paternalismu i brutalitě. Konec světa nemusí být jen geografický, může oddělovat současnost od historického času, pragmatismus od osudovosti, střízlivost od neurózy. I Karolina Ćwiek-Rogalska sahá při konstrukci obrazu jednoho místa, které „funguje současně ve dvou podobách – odražené jak v paměti, tak v současné realitě a skrze materiální pozůstatky předchozí kultury“, k metafoře „místodvojníka“, převzaté z jedné knížky Chiny Miévillea – a píše, že koneckonců i dnešní Praha je takový místodvojník někdejší německo-židovské Prag.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, citlivé čtení.