Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.
Jak jsem již před časem (Tvar 7/2024) napsal, byť jinými slovy, Simona Bohatá (1965) se pokouší zdolat fakt, že dnes je za jedinou pořádnou četbu považován tlustý román s náležitým počtem slov, postav i dějových, dějinných a ideových episod a atrakcí. Již podruhé tak vstupuje na literární trh s komponovaným souborem dobře napsaných povídek čili se sérií krátkých vypravování, vycházejících z předpokladu, že funkčně zformovaná evokace jedné životní situace dobře zvolené postavy čtenáře zaujme natolik, že za slovy a příběhem zahlédne něco podstatnějšího.
… prozaické řemeslo a tudíž vědoucí, že statisticky významné čtenářstvo dávno nezajímají „samoúčelné“ jazykové hrátky, „nudné“ popisy, „obtížně stravitelné“ emoce a všelijaké „intelektuální rozumování“. A proto mu vychází vstříc vyprávěním přitažlivým, co od překvapivého začátku plynule a bezbolestně teče ke konci, nejlépe nějak čekaně nečekanému. V tržnici s příběhy (a přehršlí narativů, jimiž nás zaplavuje mediální kyberprostor) pak chce vyniknout tím, že se vyhne postupům momentálně nejoblíbenějším a nejpopulárnějším, již takřka zautomatizovaným. Nehodlá se tedy podbízet autofikci, jež má a umí textu dodat příznak autenticity, nechce tematizovat téměř aktuální společensko-politické trable, a dokonce se ani nepokusí prostřednictvím literární fikce problematizovat, či naopak podpořit a ustavit nějakou – nejčastěji genderovou, národní/místní/krajovou – kolektivní identitu.
Místo toho Bohatá vyfabulovala sled příběhů takřka všedních, které ovšem mají zaujmout zvláštností a neobvyklostí předváděných lidských týpků: postav a postaviček naplno zakoušejících – viz titul knihy – bolestivost našeho bytí.
… autorčinu předchozímu povídkovému souboru Zbabělí hrdinové (Host 2023), soustřeďujícímu se především na vztahy mezi příslušníky odlišného pohlaví, respektive na odlišné náhledy žen a mužů na společně prožívanou realitu, nejednou nadto podloženou historickým kontextem. Soubor přítomný se naproti tomu pohybuje převážně v ahistorickém bezčasí privátních osudů lidí, co jsou – řečeno slovy z obálky – „nenápadní a všední. A přece tak přitažliví“. Vypráví tedy o jedincích, kterým je dáno pinožit se někde mimo mainstreamovou společnost či na samém jejím okraji a kteří se tak „nám normálním“ mohou jevit jako osamělí, zlí, vyčlenění, odlišní, nepřizpůsobiví, nežádoucí či odstrčení… a právě proto je lze nahlédnout, literarizovat jako „perličky na dně“.
Škála desítky příběhů, jež Bohatá o takovýchto mimoních vyfabulovala, je dosti široká. A není úkolem recenzenta prozrazovat děj, zápletku a pointu jednotlivých povídek a tím případného čtenáře připravit o zážitek. Nicméně je pro něj zajímavé sledovat myšlenkové vzorce, z nichž tento způsob psaní vyrůstá, a myšlenkovou cestu, po níž autorka během něho kráčí.
… čtenáři vítané literatury, se nejeví ani tak samo téma, jako spíše vize adresáta, jehož má oslovit. Troufnu si dokonce tvrdit, že Bohatá primárně píše pro „Pražáky“, přesněji pro středostavovské intelektuály z velkých měst, které zasáhne, když uzří, jak žijí, jednají a myslí ti na nižších stupních sociální hierarchie. Nepřímo, z opačné perspektivy, to naznačuje už první povídka souboru, jejíž hrdina se po řadě let navrací do Prahy a v konfrontaci se současnou podobou Karlína a Libně si uvědomí, že sem už nezapadá, neboť mu jako kapsáři a recidivistovi chybí ztracený kolorit kdysi dělnické periferie.
Bohatá nadto předpokládá, že potenciální „pražské“ čtenáře a čtenářky, pohodlně rozvalené v křeslech, zaujme i tím, že nebude bytí na sociálním okraji poetizovat a ze svých postaviček činit hrabalovské „pábitele“. Naopak: je si jista, že své čtenáře více potěší četbou o zoufalcích, kteří jsou na tom mnohem hůře než „já“ – a proto utváří nabídku roztodivných mimoňů, bizarních outsiderů, či dokonce naprosto trapných lúzrů. S tím, že některé z těchto „jiných bytostí“ si za všechna bolestivá traumata, nepovedené činy, jakož i za zoufalost a beznadějnost myšlenkového a názorového mikrosvěta, v němž jsou uzavřeni, mohou sami – a jiným jejich bolesti způsobují ještě větší lúzři.
… pro Bohatou pastí, do níž jedinec zapadne díky svému sociálnímu předurčení, naturelu, malému vzdělání či příslušnosti k určité sociální skupině. Tak tomu patrně je v případě již zmíněného kapsáře a věčného recidivisty („Mít svůj důvod“), zejména však v povídce vykreslující jeden pracovní a chlastací den party manuálů, kteří jsou velmi pyšní na svou schopnost pracovat rukama, nicméně makat se jim nechce a mají i problém postavit obyčejnou rovnou zeď („Těmahle rukama“).
Nejčastěji a cíleně ale Bohatá demytizuje venkovany, tedy očekávání měšťáků, že tam venku potkají lidi pravé a autentické. Místo toho jim s chutí předvádí křupany, kteří nesnášejí lidi slušné a pracovité („Oskar“) a honí si triko na těch, co něco dělají jinak, anebo dokonce líp („Timur a jeho Marta“). S despektem však představuje rovněž jurodivce, co se vydávají z měst na venkov, aby tam simulovali soulad s nadosobním řádem a přírodou, avšak ve skutečnosti propadají sebeklamu a prokazují neschopnost být a žít přijatelným způsobem (tamtéž).
Nejfrekventovanějším důvodem, proč se hrdina či hrdinka u Bohaté stává mimoněm, je ovšem pouhý věk, obzvláště stáří. Ať již proto, že se ti druzí ke stárnoucím bližním nechovají adekvátně („Oskar“), nebo také, a častěji, i proto, že ani starci a stařeny nejsou dokonalí/lé. Jsouce zakleti v dávných myšlenkových stereotypech a chybách, ztrácejí schopnost v přítomnosti adekvátně myslet a jednat („Tři Marie“) nebo nemají sílu změnit své chování tak, aby neubližovali svým příbuzným („Vyhlídka“).
Outsidery však mohou být i ti mladí. Například dospívající chlapec, jenž vyrůstá v idiotské rodině („Konec prázdnin“), či psychicky poznamenaný mladý muž, vyjadřující se verši a směřující k sebevraždě, protože pitomý soused dovolil svému psovi, aby roztrhal nevinná ptáčata („O kachnách a vránách“).
… depresivně, Bohatá souběžně pracuje s předpokladem, že její adresát je kultivovaný – a jako takový ocení, když přehlídku nepříliš ideálních hrdinů prosvětlí záblesky lidskosti, která dokáže bolestivost předváděných příběhů zvýznamnit. Někdy jí stačí, když se chybující stará žena v závěrečném snu očistí návratem do svého radostného dětství. Častější jsou ovšem případy, kdy se v závěru vyprávění objeví náznak pozitivní pointy, která kýženou lidskost navozuje, třebaže k happy-endu má daleko – a nejednou se pohybuje na hraně absurdity.
Viz umírajícího recidivistu, co se nechá znovu zavřít, aby se mohl v kriminále setkat se svým stejně povedeným synem, o jehož existenci neměl doposud potuchu. Nebo manuálové, kteří nepomohou nejblbějšímu z nich zmlátit vlasatce, co je odhodlán nikdy nepracovat rukama. Případně protivná stařena, co si konečně uvědomí příčinu toho, proč nejedná tak, jak by mohla a měla. Anebo kněz, jenž umenší žal stařeny nad lumpem otráveným kocourem jeho církevním pohřbem. Jakož i chlapec ubíjený rodinou, jenž si po smrti své platonické lásky řekne, že teď už může utéci: třeba pěšky do Austrálie. Atd…
Důležitou vlastností prvních dvou třetin sbírky je přitom motiv sebeuvědomění a sebepoznání, což se nejednou spojuje i se syžetem objevení něčeho, co bylo skryto v hrdinově paměti, nebo dokonce o čem doposud nevěděl. – To se ale v poslední třetině knihy trochu proměňuje, neboť autorka své mimoně již nezobrazuje přímo, nýbrž je nahlíží prostřednictvím postav, které jako by ztělesňovaly projektované adresáty. Vytváří tak postavy mužů, zjevně vyššího vzdělání, kteří se v jednotlivých povídkách vydávají kamsi, kde jim bude umožněno poznat místní mimoně a naplno si uvědomit, že svět je o něco komplikovanější, než si doposud mohli myslet.
Příkladem je bývalý učitel, který byl kdysi přinucen učit v pohraničí a ve stáří zjistí, že tam ještě žije jakýsi Bojko, který se mu jako dítě jevil jako blb a lump, leč v padesátých letech byl schopen neudat člověka pokoušejícího se o emigraci. V protikladné situaci je novinář rozkrývající tupost vesnického burana, jenž způsobil smrt nevinného, a rozhodne se jej potrestat alespoň nápisem na silnici.
Konfrontace těchto fabulačních možností vypovídá o autorčině hledání rovnováhy mezi přesvědčením, že každý člověk je člověk a jako takový si zaslouží pozornost a plus minus i úctu, a stejně silným nutkáním dát občas najevo, že ten či onen z nás je opravdu idiot a gauner.
… sbírka povídek „ujme“. Pokud by o ní však někdo někdy napsal interpretační studii, případně bakalářskou či diplomovou práci, asi by musel – na rozdíl od recenzenta – detailněji analyzovat, jak autorka cíleně provazuje jednotlivá vyprávění, a to nejen fabulačními postupy a tématy, ale i replikací dílčích motivů. Tedy jak se v jejích příbězích opakovaně vrací motiv stáří a smrti, ale například také – za všechny – motiv vodovodu, co by měl být zaveden do domu či bytu, anebo třeba figurky mužů, kteří na všechno – doslova, fyzicky – serou.
Zajímavostí, která by stála v takové potenciální studii za zaznamenání, je pak vědomá motivická spojitost mezi autorčinou předchozí a přítomnou sbírkou povídek. Obě totiž končí textem situovaným na konec roku. Rozdíl spočívá jen v tom, že první uzavírá Štědrý den a motiv cinkajících zvonků, zatímco druhou Silvestr a cinkání rolničky, jež se jevila jako nevybuchlý granát. Proto ostatně byla povídka „True Story“ do přítomné knihy začleněna, i když je tematicky trochu jiná.
Sbírku Bolesti pro každý věk i postavu vnímám jako dobře odvedené literární řemeslo, jako sérii próz, které sdělují přesně to, co sdělit mají. Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.
Host
Simona Bohatá se právem řadí mezi autorky, které dokázaly proměnit osobní a generační zkušenost v literární svědectví. I její nejnovější kniha představuje cenný příspěvek k literární výpovědi o lidských vztazích, paměti a schopnosti vyrovnávat se s minulostí.
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.
… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…
Někoho toto může oslovit, pro mne to však banalizuje a dehonestuje reálnou složitost a krutost autorem simulované doby. Zvláště když to vše je zliterárněno jazykem otřepaným, stereotypním a náležitě redundantním, který zkušenějšímu umožňuje zredukovat četbu na brouzdání prvními větami odstavců, aniž by o cokoli přišel.
Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků.