Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.
Po básnické sbírce Cykly (2017), za niž Emma Kausc (1998) získala nominaci na Cenu Jiřího Ortena, debutuje tato autorka také jako prozaička. Kniha s názvem Narušení děje patří mezi prózy, které se nepoddávají snadno; ne že by čtenáře přímo vyčerpávala nebo mu kladla odpor na způsob lingvocentrických textů typu experimentální prózy šedesátých let, ale to, co autorka příjemcům předkládá, se pohybuje na průsečíku hned několika meziprostorů, jež mají navíc rozostřené hranice a zaujímají skryté, řekněme, habitaty. V souvislosti s Narušením děje se bude jistě mluvit o „mnohovrstevnatosti“; myslím, že to není přesné. Je to próza, v níž je obtížné už jen jednotlivé „vrstvy“ identifikovat, a ne vždy je možné vystopovat jejich průběh, tloušťku, vzájemné překrývání a splývání, případně mizení a opětovné vynořování.
Meziprostory, v nichž se odehrávají děje (plurál je záměrný), mohou na sebe brát různou podobu. Pokud se čtenář nenechá odradit úvodním rámujícím příběhem o „Mole Manovi“ Williamu Lyttleovi, který pod svým domem v londýnské čtvrti Hackney vykopal rozsáhlý systém podzemních tunelů, postoupí k „vlastnímu“ vyprávění, které v několika časových rovinách zhruba odpovídá příběhu o tom, jak se protagonistka jménem Emma ohlíží za vztahem se svou zmizelou partnerkou, fotografkou Alyonou.
Už z toho je zřejmá povaha jednoho z meziprostorů, jejichž hranice autorka s takovou oblibou překračuje: prostor fikce a skutečnosti. Nejen proto, že „Mole Man of Hackney“ opravdu existoval (životní data 1931–2010), ale hlavně kvůli autorčinu pojetí dnes tolik módní metody autofikce, které svým způsobem psaní zase poněkud odklání od toho, jež v české próze zdomácnělo – to zabarvené společenskokritickým, ba politickým podtextem, a fixací na minulá duševní poranění. Nevidím valný smysl v disputacích o tom, zda to, co Emma Kausc píše, je, nebo není autofikce, ale pro samotné kladení otázek po významu tohoto (ambivalentního) pojmu je její práce s fakticitou přinejmenším pozoruhodná.
Setrvejme však na tradičním (formalisticko-strukturalistickém) rozlišování skutečné autorky a její románové konstrukce a ponechme jí licenci k vypravěčské nespolehlivosti a intentional fallacy. Románová Emma je postava s kosmopolitním zázemím, žije v Londýně, děj se však částečně odehrává ve Spojených státech či na Islandu; z tohoto pohledu, z pohledu postnacionálních identit, digitální transformace, která zbezvýznamnila nejen geografické, ale i kulturní a jazykové hranice, bychom mohli mluvit o románu globálním či přesněji globalizačním. Schválně je tu řeč o specifických typech hranic, jež pro hrdinku a další postavy ztrácejí relevanci; jedním z možných klíčů ke čtení je totiž všímat si těch ostatních, které ji neztratily. Emma se bez potíží pohybuje po celém světě, jako kulturně založená žena sdílí univerzální jazyk umění. To, že se po celém světě domluví jedním jazykem, totiž anglicky, se rozumí natolik samo sebou, že se o tom není třeba ani zmiňovat. Přesto ohledává zcela jiné meze, které jí svět i vlastní zkušenost klade do cesty.
Je to zřetelné na její práci s časem, která se neomezuje jen na naznačené kompoziční rozvržení ústředního milostného (vlastně do minulosti obráceného, rezonančně milostného) příběhu. Hledání času je jedním z principů, které prorůstají celou textovou tkáň. Přechází se mezi časovými mlhovinami různé hustoty od zkušenosti dětství a emigrace přes vlastní vzpomínky na Emmin vztah s Alyonou až po ekvivalentní zkušenost se zakoušením času skrze metaforu, kterou osobně pokládám za ústřední: zmizelého islandského ledovce, jenž se svým táním představuje katabasis do dávných vrstev historie a paměti. Autorka se podobným výpravám mimo sféry lidského zakoušení nijak nevyhýbá, naopak, zdá se, že právě ony jsou pro ni tím, co se snaží svým psaním vyjádřit, cílem psaní jako takového. Jistě není náhoda, že se jedna z párových scén, kdy se román teprve rozbíhá, odehrává u greenwichského poledníku, jehož
vliv nad námi držel ochrannou ruku […]. Nám zůstane časem obklíčená budoucnost. Rozpíná se […] do všech světových stran, bere konce, dokud se nepotká s hranicí, za kterou sféra vlivu poledníku končí, kde už jeho moc nezmůže zhola nic. […] Dokud jsme ale měly pevnou půdu pod nohama, nic ze zmíněného neplatilo“ (s. 47). A o něco dále: „Přísně střežený londýnský čas zajišťoval, že jsem o Alyoně a našem společném příběhu mohla uvažovat v přítomnosti.
s. 87
Čas je vposledku to, co definuje prostor, prostor domova stejně jako prostor vztahu.
Podobně jako čas by se dala podrobit zevrubnému rozboru další autorčina velká témata – a bylo by dlouho o čem mluvit a psát. Z nich se nabízí zejména jazyk ve smyslu meze a potenciální univerzality dorozumívání nebo queer láska, která se vedle „běžných provozních“ klopot musí vyrovnávat s heteronormativitou okolního prostředí, a zde se my, kteří ji – alespoň prototypicky – představujeme, můžeme těšit z čerstvých a obohacujících myšlenek:
O naší orientaci často ví jen ta rodina, kterou si vybereme.
s. 213
Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod. Domnívám se, že nás s vysokou pravděpodobností navádí k závěru, že autofikční princip, podle nějž je text fiktivní a zároveň pravdivý, lze vztáhnout i na další patra jeho významové stavby. Konkrétně jde v konečném důsledku o témata jako cizota, neo-mytická (v naratologickém smyslu – ale nejen!) opakovatelnost zkušenosti a sama stará dobrá spolehlivost fikčního vyprávění, ergo literatury vůbec.
Pozorné čtení nakonec odhalí i povahu logického vztahu mezi příběhem a jeho titulním narušením – a odtud je už jen krok k závěru, který nicméně nikomu nenutím, totiž že skutečným tématem recenzované prózy je právě hledání, zkoumání, a dokonce vytváření těchto mimotemporálních, a proto ekvivalenčních vztahů mezi specifickými, parciálními aspekty lidského života, tuto jeho parcialitu, a tedy neopakovatelnost v to počítaje. Pro tuto dynamickou neuzavřenost zmíněných procesů četba Narušení děje vyžaduje čtenářské úsilí, ale právě pro ni je toto úsilí nakonec odměněno.
Ať už jsme ale mohli k Narušení děje snést v předchozích odstavcích jakékoli přívlastky, platí, že je to próza náročná, intelektuální (nikoli intelektuálská!), promyšlená, a hlavně úplně jiná než celé panorama literatury, jež se u nás v posledních desetiletích píše. Zaplať pánbůh za ni.
Host
Literatura a život mají společného jmenovatele: příběh… Píší se sedmdesátá léta a William „Mole Man“ Lyttle vykope v tunelu pod svým domem větu, která nezvratně ovlivní chod našeho světa. „Naše životy už nám nepřipadají jako příběhy.“ Protagonistkou autofikčního románu je třiatřicetiletá Emma, která se snaží porozumět svým českým kořenům, vyrovnat se se smrtí matky a najít odpovědi na otázky okolo zmizení své partnerky. Historie okolo ní neplyne, naopak se hromadí a tříští. Mezi pozůstatky se katastroficky zvedá vodní hladina a sílí požáry. Emma se jimi prodírá ve snaze poodejít od lásky, ve které se vítězí a prohrává. V jejím vyprávění docházíme na konec společně či každý po svém, příběh zůstává. Stejně jako otázka, zda vyprávění může člověku pomoci vyrovnat se s tragickými událostmi. První román Emmy Kausc ukazuje, že autorka je originální vypravěčkou, která umí příběhy nejen barvitě vyprávět, ale také o nich přemýšlet.
Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.
Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě.
Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.
A také to, jak vidno, může být znepokojivě nejisté. Světy, které Shanfeldová iluzionistickým (magickým?) gestem vyvolává z nicoty k bytí a hned je zase nechává rozplynout, mohou mít – a často také mají – lidská měřítka. Ale nemusejí.
Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.