Je tomu přibližně už tři čtvrtě roku, kdy básnířka Marie Iljašenko se svým mužem Josefem Třeštíkem zavítala do zimní Budapešti. Dali jsme si dostaveníčko v útulné kavárně v centru města (ten den počasí zrovna nelákalo k delším procházkám) a bavili jsme se o všem možném. A jak už to u lidí pracujících se slovy bývá, ani jazyk nezůstal ušetřen. Mimo jiné jsme propírali otázku, proč v maďarštině příjmení vždycky – nejen na formulářích a v úředním styku – předchází křestní jméno. Když se jmenujete Molnár Zoltán, nemůžete být ani na chvilku Zoltán Molnár, samozřejmě s výjimkou případů, kdy komunikujete s cizinci, kterým chcete vyjít vstříc. Aby si nakonec ještě nemysleli, že Molnár je křestní jméno a Zoltán příjmení.
Vysvětlení tohoto pravidla je celkem jednoduché – příjmení má funkci přívlastku, a proto musí stát před rozvíjeným větným členem. Kdyby pořadí bylo obrácené, Maďar by si slovo Molnár automaticky vyložil jako přísudek. Zoltán „je“ Molnár. V maďarské holé větě (v přítomném čase a oznamovacím způsobu) se totiž před jmenným přísudkem nikdy nepoužívá spona. A protože slovo molnár má i svůj obecný význam, pokud by to neviděl napsané s velkým M na začátku, ale měl by soudit jen na základě poslechu, zaznamenal by nejspíš informaci, že „Zoltán je mlynář“.
Proto v maďarštině ani v nejpatetičtějších proslovech nebo případech, kdy má mít přívlastek takříkajíc slavnostní nádech, nelze provést inverzi. Nový vládce Spojeného království bude Třetí Karel (III. Károly) a CZK může být jedině „cseh korona“, tedy česká koruna a nikdy koruna česká. Díky tomu v dobách, v nichž se tvrdilo: „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, měli maďarští vtipálci možnost – kterou jsem jim, přiznám se, upřímně záviděl – číst všudypřítomné jméno V. I. Lenin jako Lenin Šestý. Pravda, za každou iniciálou stojí sice její vlastní tečka, ale nad rušivé detaily se přece dovedeme povznést…
Patřím ke generaci, která na prvním stupni ZDŠ četla nahlas a za účasti celé třídy nesmrtelnou Odvážnou školačku. Pro mě bylo tenkrát dodnes nezapomenutelným překvapením zjištění, že v této knize oslovují žáci sovětské školy učitelku Anno Ivanovno. My jsme měli svoje soudružky („soušky“) a paní učitelky („pančelky“), podle toho, nakolik přísný ideologický dozor v kterém roce právě panoval. Tu a tam se pochopitelně vyskytovali i soudruzi a pánové, ale v naší škole jich bylo jako šafránu. Jenže přijedete do Maďarska – a co vidíte/slyšíte/čtete? Paní učitelka se jmenuje řekněme „Marika néni“ (teta Mařenka) a pan učitel „Jani bácsi“ (strýček Jenda), nebo dokonce zkráceně „Jani bá“. Žádní „souzi a soušky“, nýbrž maďarská verze Anny Ivanovny! Faktem ale je, že my jsme zase nemuseli nosit žádnou školní uniformu, pracovní plášť nebo zástěru, naproti tomu se v české vzdělávací soustavě přísně dbalo na přezouvání, jehož opomenutí či sabotování patřilo k nejzávažnějším školním přečinům. Tábor socialismu zdaleka nebyl tak jednotný, jak by se na první pohled mohlo zdát…
Dodejme zde, že slovo „bácsi“ nebo „néni“ má tutéž funkci jako v české dětské mluvě „pan“ a „paní“. Půjdeme k paní doktorce, dopravu řídí pan strážník a paní prodavačky se zeptáme, jestli mají banány. Zároveň je to vyjádřením jakési milé úcty, ba mohli bychom snad říci až holdu, který vzdává obvykle mladší člověk někomu staršímu, váženějšímu, zasloužilejšímu… V projevech maďarského premiéra Orbána často figuruje jistý „Gyuri bácsi“, což není nikdo jiný než dobře známý György Soros. Na počátku devadesátých let jsem měl tu čest a potěšení tlumočit Rudolfu Hrušínskému, který byl obsazen do jednoho maďarského filmu. Pro celý štáb byl od prvního okamžiku „Rudi bácsi“. Když jsem ho po prvním natáčecím dni doprovodil do hotelu, pan Hrušínský zčásti s jistou hrdostí, zčásti s hraným údivem sděloval manželce: Oni mi říkají rudý bača! Mimochodem „bácsi“ a „bača“ spolu opravdu významově souvisejí.
Ale teď si představte, že překládáte text maďarského spisovatele, který vzpomíná na svoji dávnou třídní učitelku, a to v takovém tónu a kontextu, že její jméno prostě nemůžete vynechat. Vy se však nemáte čeho chytit, protože autor, který nota bene již dávno není mezi živými, vám nenapíše paní učitelka Jana Janečková, ne, vy čtete pouze „Janka néni“. Můžete chutě začít pátrat, kam chodil pan spisovatel („író bácsi“) do školy a která teta ho kdy učila…
Vdané ženy v Maďarsku tradičně přebírají celé manželovo jméno. Manželka pana Molnára z prvního odstavce tohoto článku se tedy v tom případě bude jmenovat Molnár Zoltánné, přičemž přípona -né označuje, že jde o ženu Zoltána Molnára, a v dřívějších dobách by tato paní byla neobyčejně hrdá: svým jménem dává jasně najevo, že je vdaná, nezůstala na ocet… Ale nejméně od poloviny minulého století se situace podstatně změnila; ženy si mohou vybírat z různých dalších variant, a také si vybírají. Manželka pana Molnára, dejme tomu, že se za svobodna jmenuje Nagy Ilona, může být už i Molnár Zoltánné Nagy Ilona, Molnárné Nagy Ilona, M. Nagy Ilona, Molnár Ilona, ba dokonce si může ponechat svoje dívčí jméno, na němž se pak její sňatek s panem Molnárem nijak neprojeví. Případnému překladateli tím vším dost pomůže; přece jen je lepší znát pravé křestní jméno dotyčné dámy, než ji muset i v českém textu neohrabaně překřtívat na Zoltánné Molnárovou.
Existuje speciální vrstva vlastních jmen, na kterou, mám takový dojem, překladatel, zejména jde-li o začátečníka, v první chvíli ani nepomyslí. Jsou to jména a názvy z klasických překladů notoricky známých cizojazyčných děl. Rodilý maďarský mluvčí s patřičným vzděláním je samozřejmě dokáže bez přemýšlení identifikovat, důležité je, aby si s těmito jmény dovedl poradit i překladatel. Jestliže se maďarský spisovatel kupříkladu zmíní o muži jménem „Péntek“, asi v něm i bez kontextu celkem snadno rozpoznáme Robinsonova Pátka nebo nějakou jeho pozdější metaforickou reinkranaci. Zato tenčím ledem už může být „a ravasz rókácska“, tedy lstivá lištička, která v maďarštině ani není vlastním jménem, a přesto musíme být ve střehu, neboť je velmi pravděpodobné, že se nás tu zdánlivou nenápadností snaží obelstít Těsnohlídkova, potažmo Janáčkova Liška Bystrouška. A co teprve, vyjukne-li na nás ze stránek knihy maďarského autora tajuplný „Zuboly“! Kterého bezelstného překladatele by napadlo, že se pod tímto jménem skrývá tkadlec Klubko ze Shakespearova Snu noci svatojánské? A je pro každého maďarského bohemistu či českého hungaristu stoprocentně evidentní, která kniha kterého autora vyšla v maďarštině pod názvem Sörgyári capriccio (doslova: „Pivovarské capriccio“)? Ano, jsou to Hrabalovy Postřižiny.
Nuže, milí kolegové, zase práce navíc, ale vyplatí se. Čím dokonaleji si překladatel doplní všeobecné vzdělání i v jazyce, ze kterého překládá, tím méně chyb nadělá.