Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
Kým pro vás byl Václav Kahuda a jaký je váš vztah k jeho tvorbě?
Kolik velkých českých prozatérů je teď na světě? Když zemřel Milan Kundera, spočítal jsem si na prstech, že tři. Teď už tedy zbývají jen dva.
Václav Kahuda byl můj celoživotní přítel. Compañero na cestách podvědomím. Byl se mnou, když jsem zažila první skutečně psychedelickou zkušenost v srdci jizerských hor. Později se mnou pohřbíval moji matku na tajném místě způsobem, který si přála jen ona. Proživali*y jsme spolu hluboké hraniční sexuální zkušenosti na břehu třpytící se řeky. V dobách nemoci i zrady jsme tábořili*y nadivoko v horách. V dobách mých porodů a raného mateřství jsme sbírali*y barevné podzimní listy a kochali*y se jejich krásou. Naposledy jsme se líbali*y na nemocničním loži dva dny předtím, než opustil tento svět. Byl to děsně krásnej chlap.
Mezi jeho životem a tvorbou nerozlišuji. Texty, které psal, byly vždy hluboce pravdivé způsobem, jaký se skoro nedal vydržet. Věřím, že nejedna čtenářka zažívala orgasmy při čtení třeba Houštiny, Baziliška, Přítomnosti nebo Bytosti. Jeho texty obsahují světlo prapodstaty tantrického buddhismu. Václav mi vždy připadal jako Buddha. Jeden z probuzených. Všechno, co v těch knihách napsal, je tak živé, jako by on sám byl po smrti už dávno. Díval se na náš svět ze vzdálené perspektivy. Vzdálené – nebo naopak blízké a přesné jako zrnko písku. Imaginace někdy zachytí podstatu lépe než racionální vysvětlení. Nevysvětluj. Neomlouvej se. Ničeho nelituj.
Troufám si říct, že Václav Kahuda byl víc než přítel, byl moje celoživotní láska. Jenomže láska v minulém čase nefunguje, láska je teď. Václav byl mým celoživotním přítelem a láskou zůstává.
Václav Kahuda byl kamarád, protože jsme se vídali a sedávali u jednoho stolu bezmála třicet let. Z pohledu nakladatele to byl od roku 1997, kdy jsme vydali v edici New Line jeho Veselou bídu, kmenový autor, který se po vydání Houštiny (1999) stal autorem kultovním, a řekl bych, že jsme z naší autorsko-nakladatelské symbiózy profitovali oba. Pokud jde o způsob psaní, vidím v Kahudovi leccos célinovského, snad s tím rozdílem, že tam, kde Célinovi zalykajícímu se vztekem a hnusem jakoby docházejí slova, Kahuda ještě přidá. Nedalo se to vždycky číst, ale pokaždé v tom bylo něco fascinujícího; i pro mě jako autora. Jako čtenář jsem měl nejraději Technologii dubnového večera, což byla (a je) z mého pohledu celá Kahudova poetika v kostce. Po Petrově smrti jsem si ji znovu přečetl. A zase se stejným požitkem!
Emil Hakl, Hana Jůzlová, Richard Tymeš, Václav Kahuda, 1999, foto © Igor Malijevský
S naprostou většinou oslovených v této anketě se pravděpodobně shodnu, že Kahuda byl veselý brach a znamenitý partapán. Poznal jsem ho na počátku 90. let na čteních Klubu 8, a kdykoliv jsme se potom potkali, bylo to myslím oboustranně srdečné překřikování, které se občas protáhlo do pozdních nočních hodin. Naposledy jsme se spolu účastnili obžerné večeře ve vietnamské restauraci, ještě s Milanem Hodkem a Václavem Vokolkem. Talíře a mísy plné exotických laskomin a Kahudovu rozesmátou tvář mám v počítači na fotkách. V čem se s ostatními oslovenými zřejmě neshodnu, je názor na jeho psaní. Přestože vydával mnohasetstránkové špalky, bylo mu poměrně brzy tzv. vidět do kuchyně. Přirovnání typu, že večer se tavil jako sklo, nejsou pro mne postřehy přesné, ale blábolivé. Moje životní zkušenost je jiná. Valící se masa předvídatelných nepřesností mě coby čtenáře uondávala a s koncem knihy už mě přestávalo bavit hledat v textu úchvatné věci, které v něm byly skryté. Přesto považuju Kahudu za jednoho z nejvýznačnějších spisovatelů své generace. A taky měl rád psy, poštěkává na mne moje fenka Chloe, se kterou se vždycky řádsky vyřádil. Haf!
Z Kahudova psaní šlehaly proudy energie. Dost intenzivní a dost temné proudy. Mlelo se to v něm. Převracelo vzhůru nohama, naruby, zleva doprava. Psaní měl jako jasné sebepřetváření, jako očistu. Očistu vyprávěním od všežravého, pohlcujícího stínu. Vždyť pracoval jako noční hlídač, hrobník, kotelník, strojník. Byl totální realista. Zběsilý, potrhlý. A vždycky magický. Neuměl a nemohl jinak. V hlubinách drtil dávné úzkosti a strachy – na horizontu pak pěstoval hubené chvilky štěstí a záblesky radosti. Vrcholy? Příběh o baziliškovi, Houština, Technologie dubnového večera. Příbuznosti a inspirace? Možná víc než Hrabal nebo Hašek ti, kterým se věnoval jako editor: Václav Ryčl a Petr Šabach. Barvy šílenství a živelná hospodská řeč, z níž se nepřetržitě líhnou fragmenty příběhů. Prostě přes tmu a vítr – k věčné přítomnosti.
Otevřela jsem špinavé okno nového podnájmu. Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla. Za laskavého souseda, místopředsedu bytového družstva. Za bodrého chlapíka, který vždy rád rozšafně pohovoří s babkami a pejskaři.
Kahudy jsem si všimla v roce 1992, když se stejně jako já motal kolem Iniciál. V roce 1998 jsem se náhodou přistěhovala do stejného domu a Kahuda se stal návštěvníkem mejdanů v mém bytě. Časem jsme se začali vnímat víc jako sousedé a známí, kteří když se potkají, zakecají se na dlouhé půlhodiny. Nicméně přízrak literárního provozu se nad námi vznášel a nutil nás k obezřetnosti: leckterou historku z našich setkání jsem našla použitou v jeho knihách, stejný přístup mohl teoreticky očekávat i on ode mě. Psal velmi otevřeně, zapojoval prožitky do literárního rámce, a protože většinu jeho hrdinů či jejich předobrazů znám osobně, pořád ještě čtu Kahudova díla jako kroniku doby. Jako svědectví jeho života, prožitků, obav, muk, radostí i fantazie. Neumím jeho dílo vnímat literárněkriticky.
Václav Kahuda v Poldi Kladno, 2002, foto © Igor Malijevský
Kahuda byl pro mě delší dobu především mytická postava, na kterou jsem výjimečně tu a tam narazil: člověk v nadživotní velikosti a fascinující zjev, což mi ještě líp došlo při fotografování. Když se pak stal předsedou Asociace spisovatelů a já byl společně s ním a Vítem Janotou a dalšími ve vedení, bylo mi okamžitě jasné, že se toho v tomhle smyslu zase tolik nezmění, ale poznal jsem ho trochu, trošinku blíž – a občas se marně pokoušel jeho omamnou výřečnost nabourávat soustředěním na práci. Neznám nikoho, kdo by uměl mluvit jako on a kdo by v sobě měl podobnou kombinaci hřmotnosti, jemnosti a živočišnosti. Chybí mi. A to mi jeho knihy přitom nijak zvlášť blízké nejsou.
S Václavem Kahudou jsme se osobně párkrát potkali na literárních večerech, hezky jsme se pozdravili… Nebudu z toho teď tavit nějaký příběh, protože z mé strany šlo o zaujaté pozorování a poslouchání a o jeho straně si netroufám činit závěry. Pro mě bude Kahuda ojedinělým vypravěčem, který neváhá na jednotlivou stránku knihy naskládat tolik jazykové zajímavosti a nápadů, až mě jímá závrať. Jiný by s tím pěkně šetřil, aby si ten poklad nevyplácal. Kdo další tu má takový dar psát, sakra, říkám si – Kahudovy věty jsou pastičky, já jsem myš a text mě udržuje hladovou. Zvlášť vynikající jsou jeho popisy různých chátrajících a všelijak pokřivených lidských tělesných schránek, jak je ožírá a deformuje plynoucí čas. A to jeho strašidelně květnaté líčení našich slabostí a hnusných povah – otřásám se při četbě zálibně, mlaskám si u štip-
lavých postřehů a snažím se zůstat u hodování, abych nemusela vnitřně zpracovávat, že každý jeho text klidně může být velkolepým záznamem úplné pravdy.
Petr byl pro mě leckým: milým společníkem při hovoru nad půllitrem piva i při nejednom výletě, zábavným a svérázným pábitelem, jazykovým mágem, citlivým a křehkým pořezem, gurmánem, co se gastronomie i života týče, soukromým učitelem ve vltavské Večerní škole, kolegou z výboru Spolku přátel Tvaru i mým sparingpartnerem při psaní jazykových sloupků do rubriky Zen tem, donedávna též největším žijícím tuzemským prozaikem… Bohužel to vše platí jen v čase minulém. Jedna role mu však přece jen zůstala: jako anděl strážný dohlíží na mě v mé pracovně na černobílé fotografii ambasadora Tvaru. S rošťáckým výrazem si ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky míří na oči – sem se mi dívej! Stačí jediné vzhlédnutí od monitoru, a mám ho před sebou; zůstává jen ve vzpomínkách, zato nesmazatelně…
Doznávám bez mučení: zdaleka ne vše jsem od něj přečetl. Ale věřím, že zrovna tento můj čtenářský dluh se mi v nejbližších letech podaří umořit.
Václav Kahuda a Igor Malijevský, natáčení Večerní školy, 2019, foto archiv Igora Malijevského
Když jsem zas tuhle zvedala z kočičích hlav jednu opilou ženu, pomyslela jsem si, hernajs, tady měl být místo mě ten Kahuda! Ten by ji patřičně vyobrazil! Co já? Bezmocné válení, roztřepený nehet, pod nímž se městná krev, ožralé hekání, odulá červenavá tvář, můj boj s šiškou chleba, kterou nesu jen tak v ruce, když se snažím tou druhou rukou ženu vrátit do důstojnější polohy… Tohleto směšné marné pinožení, protože sotva ta nebožačka udělá pár prvních samostatných vrávoravých kroků, žuchne zas na zem a leží na zádech jak překocený brouk.
Z toho mála, co jsem od Václava Kahudy četla nebo slyšela – například skvostně udělanou rozhlasovou adaptaci Proudů –, jsem vyrozuměla, že uměl kromě proudů mimořádně postihnout i pády. Své svébytné postavy však v pádu zachytil něžně a soucitně, obalil je kokonem svého porozumění tak láskyplně, že dopadly měkce.
Mrzí mě, že jsem ho víc nepoznala, a tedy nevím, jak by mi v jeho kokonu porozumění i neporozumění bylo. Lituju a zároveň cítím mírnou úlevu, že jsem si tím pádem ušetřila hromadu trápení a truchlení pro ty, kteří ho do houštin nicoty budou následovat.
Václava Kahudu jsem poznal jako redaktor časopisu Tvar, kam občas chodíval na návštěvy. Měl jsem rád jeho humor a historky, trochu jsem se bál jeho jízlivosti. Na Kahudových knížkách jsem obdivoval takovou klukovskou fascinaci světem a zároveň hluboký vhled do podzemních labyrintů lidské mysli. Spíš než klasický spisovatel to byl pro mě samorostlý průzkumník bytí. Psal básnicky jiskřivým jazykem. Fascinující jsou jeho popisy pražské periferie nebo erotické scény. Nikdy jsem naopak nesdílel autorův sklon ke konspiracím či rychlé odsudky lidí zahlédnutých třeba jen letmo v tramvaji. Když jsem dělal pro Tvar anketu o Olze Hepnarové a literárních ohlasech jejího činu, Václav Kahuda jako by se vnitřně napojil na tu nešťastnici a vcítil se do jejího prožívání. Bylo to mrazivé a přesné.
Václav Kahuda, Patrik Linhart, Igor Malijevský, 2021, foto archiv Igora Malijevského
Václava Kahudu jsem poznal v Hořicích na jednom malém sympoziu, kam mne pozval Petr Pazdera Payne, kde se v lomu sv. Josefa sekalo a tvořilo do kamene. Byl začátek června roku 2003. Během sekání a zpracovávání kamene byli všichni šikovnější než já. Trápil jsem se a ryl rydlem do kamene cosi o vyrytých slovech. Vedle Václav vysekával nápis Svět je krásnej, ale neexistuje. Po celodenním úsilí jsme scházeli do města, kde se pokračovalo v povídání, sdělování si zážitků a pocitů.
Už tenkrát se mi otevřel svět Petrova, občanským jménem, vypravěčství, nepřeberná explozivita stále dalších příběhů a „záhad“ života a též jeho radost z poznávání lidí, míst, hlavně těch na okrajích měst. A tak jednou, když jsme seděli v kavárně, byla to myslím Pradlenka na Smíchově, nás napadlo objevovat zapomenuté části Prahy, nejvzdálenější periferie. Častokrát jsme pak vyšli do polí, mezi zahrady, toulali se a Václav vyprávěl, já poslouchal, ale co bylo vždy zajímavé, když mluvil někdo jiný, stal se on velmi pozorným posluchačem, komentátorem, doplňoval, kladl otázky, vždy jej zajímalo, co říká ten druhý a jak to říká. A tak jsme prošli mnoho míst, byla to vždy pomalá chůze, protože Petr když hovořil, tak se zastavoval a já ho povzbuzoval, aby to spojil – mluvit a jít, ale ne vždy se dařilo. Tak jsme jednou ztratili značku a skoro popaměti dorazili tenkrát do Staré Boleslavi.
Jindy se nám zase postavil do cesty nový obchodní komplex, my jej prošli od jednoho vchodu ke druhému přímou cestou, majitelé obchodů a ochranka k nám přistupovali, že jako nic, ale opravdu nic si nekoupíte, proč jsme tedy zde, a v tu chvíli zahřměl Petrův hlas: „My jen procházíme.“ A bylo. Jeho vypravěčství, ten obrovský dar narace jsem pak nacházel v jeho knihách. Bylo to stejně silné jako jeho mluvení na periferních výpravách. Už ale dáno do románových vět. Někdy se říkalo, že si Václav Kahuda svým vyprávěním při různých setkáních a výletech ověřoval, zda to v románu obstojí, či nikoliv. Možná na tom něco bylo, hodně těch příběhů, co mi říkal, se pak v další knize, samozřejmě v trochu pozměněné podobě, skutečně objevilo.
A takto na něj budu vzpomínat a je mi líto, že už na žádnou výpravu nikdy nevyrazíme nebo se nepotkáme u jednoho ze stolků v kavárně Liberál, kde jsme se poslední léta pravidelně scházeli.
23. 6. 2014
Dočetla jsem tento týden Kahudův román Vítr, tma, přítomnost. Román, který nepřipraveného, nic netušícího čtenáře vcucne do černé díry, tam ho všelijak občerstvuje, mučí, ždíme a drásá, nechá ho utápět se v úzkostných rotacích slov, sjíždět raftem divokou vodu, občas se beznadějně topit, zakřičet radostí, vztekem a zoufalstvím z blížícího se konce i zrození – a přitom… Skoro by se zdálo, že Kahuda napsal jen smrtelně vážný politický román s veselou energií, která čtenáře slastně vysává.
A vlastně to ani román není; ani kniha ne. Je to jakýsi hraniční vodopád slov, ponorná řeka, báseň bez bázně, opus magnum, politika nechutných vnitřností, nevím pořád ještě, co to vlastně je. Vím jen, že intenzita je někdy víc než vědění a analytické spekulování, které vše podstatné zmatní a oslabí.
Václav Kahuda se psem Lojzou na břehu Vltavy, 2020, foto © Igor Malijevský
Václav Kahuda byl – a je – pro mě ze všeho nejvíc ohromný zdroj energie, dokázal bych to vysvětlit pomocí nějakých scifáckých perifrasí, ale myslím, že je to jasné. Zpočátku jsem se ho samozřejmě bál, cítil jsem v něm (zřejmě i vlivem povídky Oscara Ryby z knihy Žiju si jako Rybouac) chlapíka, co je kdykoli schopen zmáčknout červené tlačítko – tedy v sobě. Nyní vím, že to byla lichá obava, nebo jsme tuto možnost v sobě vzájemně vyrušili, jsouce jeden pro druhého kliďasem na slovo vzatým. Možná jsme víc času trávili dlouhými telefonáty než ve fysické přítomnosti. Každopádně jsem měl několik příležitostí poznat Petra jako poutníka – a to bylo ze všeho nejlepší, tehdy se naplno otevřela stavidla jeho bujarosti, doslova chlapecké rozvernosti.
Jeho knihy (nečetl jsem Veselou bídu a zatím mám pouze rozečtenu tu poslední, Prám) jsou dílem epického básníka – představuji si, že co vyprávěl v hospodách, za pomoci své fenomenální paměti promyslel na svých toulkách a podumal na faulenci. Nižádný spisovatelský „sicflajš“, ale neklid básníka za tím vším čuju – a to je mi zvláště milé, inspirativní. To je jeho věčný a dokonale prostý, zde ve smyslu jednoznačný odkaz. Arci se mnou každý nemusí souhlasit, ale spíš by měl, i já mám prst nad červeným tlačítkem – –
Valivému stylu vyprávění Václava Kahudy podléhám. Působí na mě asi tak jako vyprávění Bruna Schulze či Bohumila Hrabala. Stejně jako oni, úporný a posedlý, byl a je pro mě Kahuda tím, co napsal. Těch pár setkání s Václavem nedovedu oddělit od zážitku z četby jeho próz. Seděl v redakci Tvaru a vyprávěl a vyprávěl: jak domů nosil smetanu v kýblech, kýbly a kýbly smetany z jakéhosi kravína, kde se nevímproč hromadila a hrozilo, že se zkazí. Vidím množství smetany a soustavné nošení v kýblech, vidím uříceného Václava a jeho těžký krok, přeplněnou lednici, smetanu v omáčkách, smetanovou zmrzlinu, zmrzlinou přeplněný mrazák, smetanou zavalené rodiče a sousedy, Václavovy horečné, nepřítomné oči obrácené v sloup, vidím, jak mu hlava klesá do dlaní.
foto © Igor Malijevský
Došli jsme spolu k řece času
Trsy vědomí se v ní rozpouštějí
Meandry prostoru
Ostrůvky napadrť
Díváme se do propasti
Její bezednost je protkána tenkými zlatými nitkami
Když do ní padám, tak mě ty nitky chrání
Padám pomaleji
Snáším se jako list
