Markéta PilátováHnízda

Pampou i pralesem

Reflektuje Alena Šidáková Fialová

Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 10/2026

Když se řekne jméno spisovatelky Markéty Pilátové (1973), čtenáři automaticky naskočí asociace Jižní Amerika, španělština, exotika. Většina jejích próz (alespoň těch pro dospělé publikum) se odehrává ve španělsky či portugalsky mluvících oblastech, podstatným tématem jsou česko-hispánské kulturní odlišnosti, vztahy i podobnosti, postavy bývají spjaté s oběma prostory a často reflektují traumatické události nedávných dějin obou regionů. Připomenout můžeme třeba úspěšný román S Baťou v džungli (2018), který optikou několika mužských i ženských postav vypráví příběh Baťovy rodiny, jež během historických turbulencí 20. století zakořenila v Brazílii.

Do Brazílie se Pilátová vypravila i ve svém novém románu nazvaném Hnízda. Barevně divoké oranžovo-zelené desky knihy s motivem exotických rostlin a tajemným černým středem napovídají, že hlavní roli tu bude hrát džungle – a taky trocha mystiky a magických vnitřních světů (ostatně i ty jsou známé z autorčiných předchozích knih, zvláště z jejího románu Senzibil). Hnízda jsou ale také společensko-historickým románem, který vypráví o dějinných proměnách konce 19. a první poloviny 20. století na dvou kontinentech, stejně jako bildungsromanem o dětství a zrání malého chlapce přesazeného z civilizované Evropy do nezkrocené Jižní Ameriky. Jsou ale také textem ovlivněným jihoamerickým magickým realismem, vyprávěním plným ne vždy vysvětlitelných událostí, světem, v němž není nouze o sny, procházení do jiných světů a převtělování, transcendentní proměny a schopnosti. Tato mnohotvárnost román Pilátové někdy obohacuje, jindy mu ubírá – místy není zcela jasné, čím má být, a působí dojmem, jako by autorka psala román v několika etapách, ve kterých ji nadchl vždy trochu jiný aspekt zvoleného příběhu.

V úvodních pasážích sledujeme vyprávění chlapce Hansiho, jehož otce zlákala koncem 19. století vidina lepšího života v Brazílii. Chudá českoněmecká rodina z Chřibské se rozhodla změnit svůj život, vydat se na cestu do Nového světa – a těžkou práci v českých sklárnách vyměnila za ještě těžší práci při osidlování horské džungle. Nejprve si staví hnízdo z větví, aby je nesežrala divoká pralesní zvěř, pak kácejí, budují, pěstují, loví, dřou a dřou. Jediný Hansi má zajímavější život: místní Indiánka zvaná Vovozona, která odhalí specifika jeho náměsíčnosti, si ho vezme „do učení“ a pomáhá mu rozumět džungli a všem jejím nástrahám, stejně jako magickým postupům proniknutí do cizích myslí a snů.

Jenže doba nepřeje klidnému dětství, a tak Hansiho život poznamenává krutost a vraždění zbytků vojenských jednotek a povstalců, kteří ničí vše kolem sebe. Díky Vovozoně a cestování sny i časem se však Hansi dokáže setkat i s dávnými jezuity, kteří chtěli přinést do země nejen mír a novou kulturu, ale taky rostliny a semínka – ty totiž zajímají Hansiho nejvíc. Po ztrátě domova se Hansi dostává z džungle do pampy, z pampy do měst a zase zpět, poznává slavné botaniky a zahradníky a postupně se sám jedním z nich stává. Cestuje po celém světě z kontinentu na kontinent, déle spočine zejména v Buenos Aires a v Kroměříži. Nestárne, sází, pěstuje a vytváří zahrady, sám ovšem vykořeněný a tak trochu odpojený od běžných životů a starostí smrtelníků.

Až hrozba druhé světové války ho donutí vrátit se z Evropy do Brazílie a po letech se vydat do horské džungle – tentokrát už obydlené a zvelebené místními Bohemios, potomky českých Němců, kteří sice už víc mluví portugalsky a místo knedlíků jedí fazole, ale stejně jako Hansiho otec po večerech zpívají tklivou píseň „Wo ist mein Heim“ – aniž by věděli, že jejich stará koleda je teď československou hymnou.

Román obsáhne dlouhý časový i prostorový oblouk mezi Evropou a Amerikou, hrdinův život od dětství až po stáří. Tak, jak se mění on, mění se i způsob vyprávění: na začátku sledujeme střídavě dva odlišné vypravěče: malý Hansi dětským pohledem bezprostředně reflektuje život kolem sebe:

,Sou v pralese tramvaje?‘ vyptával jsem se pak pořád. Otravoval jsem s tim i na lodi. Celý měsíc jsem měl mořskou nemoc a myslel jsem na tramvaj, co sem se v ní nikdy nesvez, protože my, bílá chátra z Chřibský, sme neměli na lístek. Vati nám neříkal, jaký to tam v té Brazílii bude.
s. 9

Oproti tomu Indiánka Vovozona se vyjadřuje sofistikovaněji, což ukazuje neuchopitelnost její postavy: nejde jenom o reálnou postavu staré ženy kmene Guaraní, ale také o personifikovanou moudrost původního obyvatelstva a jakousi „duši pralesa“ – ostatně Vovozona se dokáže vtělit i do pralesní pumy:

Táhla jsem svou kořist pralesem a ten se mi smál. Smál se mé touze uniknout. Chtěl, aby ze mě byla samotářská šelma. Bloudící jeho zeleným světem jako černý duch s kůží plnou žlutých růží, jako duch, kterého se všichni bojí a kterému se všichni klaní. Chtěl mě ošálit tou mocí a silou. Nestála jsem o nic z toho, co nabízel. A proto jsem mu unikala tak dlouho, dokud mě přece jen nedostal. Nenáviděla jsem se.
s. 122

Vovozona jako vypravěčka však z Hansiho života posléze zmizí a vyprávění dospělého muže se opět mění – ať už jazykově, rychlostí románového času, či pasážemi, které čtenáře seznamují nejen s vnitřním světem postavy, ale i se společenskými proměnami a událostmi formujícími (nejen) jihoamerický svět.

Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Jiří HájíčekDrak na polní cestě

    Chalupy, statky, krize a iluze

    Reflektuje Alena Šidáková Fialová

    Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 19/2024
  • Tereza SemotamováRadikální potřeby

    Radikální potřeba mluvit, řešit a sdílet

    Reflektuje Alena Šidáková Fialová

    Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 18/2024
  • Hana LundiakováPlanetky

    Možnosti tu jsou

    Reflektuje Alena Šidáková Fialová

    V první polovině knihy budou čtenářovy pocity nejspíše zmatené a rozpačité: povídky střídají témata, naladění, prostor i čas, a než se člověk rozkouká, trochu zorientuje (a občas zavře oči nad nelogičnostmi zvolených situací), povídka končí. Společné jim je to, že jde o texty starší, vznikající od roku 2010; nejméně čtenářsky přístupné a logické jsou ty, které již byly otištěny v debutu Vrhnout.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 13/2024
  • Alena Šidáková Fialová

    Velký román je tu

    Můžeme diskutovat o tom, zda by románu neprospělo krácení, zda by se neobešel bez poněkud neorganicky připojené „palestinské“ poslední části (protože nejpůsobivější je zřetelně první polovina knihy), ale přesto se chce zvolat: tak dobře napsaný, plnokrevný román s tématem holocaustu a vyrovnávání se s ním, nekopírující obvyklá schémata, se v naší kotlině už dlouho neobjevil!

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 8/2024
  • Simona BohatáZbabělí hrdinové

    Co nespraví čas

    Reflektuje Alena Šidáková Fialová

    Nová kniha Simony Bohaté je živelná, sebejistá a suverénní – možná až příliš. To, co v předchozích prózách do této „jízdy“ vnášelo jakousi křehkost, opatrné záblesky něčeho neuchopitelného, nesamozřejmého, se tady vytratilo.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 7/2024