Milé čtenářstvo Tvaru,

poslední letošní číslo je současně posledním číslem, které vzniklo pod mým vedením. A sluší se přiznat, že je to tak trochu „moje číslo“. Nejen proto, že v něm naleznete rozhovor s mou maličkostí a mé nejnovější básně, ale také volbou tématu. Buddhismus se v mém životě objevuje již poněkolikáté, ale poslední vlna mě dovedla až k přijetí Útočiště ve Třech klenotech – v Buddhovi, dharmě a sanze. Ačkoliv jsem se nevzdal lásky k Mistrovi, jehož narození si o Vánocích připomínáme, můj přístup ke světu začalo formovat učení, které pochází od onoho melancholického prince z jednoho nepálského královstvíčka, jenž se ze soucitu vydal hledat lék na utrpení života. Tento lék nalezl a stal se Probuzeným. Dnes a denně zakouším jeho účinnost, i proto se loučím v jeho ozvěnách…

„Moje…“ Už slyším svištění zenové hole! Dharma veskrze prakticky učí, že „já“ a „moje“ jsou nejisté koncepty, snové přeludy, plody sevřené mysli. Dle jejího učení se všichni skládáme ze složek a postrádáme neměnné já. Díky tomu ovšem v sobě neseme celý vesmír. Jsem vodou i ohněm, vzduchem i zemí a jsem také ostatními živými tvory. To, že neexistuje žádné oddělené já, znamená, že je vše propojeno v jediné diamantové síti života. Takže na všem mém se nějak podílí celá skutečnost. Proto nemá smysl hledat probuzení jen pro sebe…

A tak se raduji, že nejsem sám, koho dharma inspiruje duchovně i umělecky: to je patrné i z textů básníků v čísle přítomných. Tuto inspiraci naleznete u Maxe Ščura, Nikolaje Ivaskiva, Lukáše Marvana, Ondřeje Holuba a Ladislava Puršla. Posledně jmenovaný přispěl do čísla nejen svými verši a črtami, ale poskytl nám také nádherné překlady modliteb a meditací z tibetské tradice. Buddhistické ozvěny naleznete i v textu evangelického duchovního a religionisty Josefa Bartoška. Nepřekvapuje mě to. Zenový mistr Thich Nhat Hanh napsal knihu Vrátit se domů: Ježíš a Buddha jako bratři a katolický teolog Romano Guardini tvrdil, že žádné dvě postavy v dějinách si nestojí tak blízko jako ti dva.

Je to zvláštní pocit v nitru, psát naposledy do Tvaru editorial. Co cítím? Křehkost i sílu, melancholii i něhu. Buddhistické učení zdůrazňuje pomíjivost coby jednu z hlavních charakteristik existence. Učitelé dharmy mě ale naučili, že pomíjivost je současně i dobrou zprávou. To, že něco končí, značí, že začíná něco nového. Bytí a nebytí, život a smrt, já a ti druzí – to jsou nepřesné kategorie, pokud si myslíme, že mohou být bez sebe navzájem. Konec mého šéfredaktorování je začátkem jiného života Tvaru – i jiného tvaru mého života.

Cítím hlubokou vděčnost, že jsem se mohl jedenáct let na obtýdeníku Tvar podílet. Bylo to vzrušující (a někdy úmorné), krásné (a někdy bolavé). Živé… Jsem hluboce vděčný všem svým kolegyním a kolegům v redakci i všem dalším spolupracovníkům – jak těm přítomným, tak těm, kteří v průběhu let odešli. Za společné dílo. Za setkání. Vděčnost pociťuji i k autorkám a autorům, již do Tvaru přispívali. A samozřejmě vůči všem, kdo Tvar rádi četli a podporovali. A konečně jsem vděčný i těm, kteří Tvar a mě osobně rádi neměli: i je vnímám jako své učitele. A cítím vděčnost i za to, že mě nahradí Jan M. Heller. O budoucnost Tvaru se nebojím.

Přeji nám všem radostné svátky narození Osvíceného mistra v Betlémě! A do nového roku zenovou mysl začátečníka!