S dramaturgy Čítárny Unijazz Jakubem Fráňou a Annou Kotvalovou o legendárním čtvrtém patře v Jindřišské a jeho přesunu do nových prostor i kulturních výhledech do budoucna.

Po zhruba čtyřech letech můžeme sedět v Čítárně Unijazz, i když čtvrté patro bylo nahrazeno prvním, místo zvuků rodinného života z okolních bytů k nám přes zdi doléhá dunění projíždějících vlaků a pro vstup do útrob Čítárny už není třeba zvonit v jedné z pasáží u Václavského náměstí. Mnohé nicméně na nové adrese přetrvalo: dřevěné podlahy pokryté koberci, pohodlné posezení v židlích i na gaučích a dlouholetá tradice undergroundu. Než se ale dostaneme k nové podobě tohoto podniku, mohli byste představit historii Čítárny jako takové i vašeho vztahu k ní?

Anna: Záleží, kde to ukotvíme, ale můžeme jít dokonce před sametovou revoluci, kdy úplné prvopočátky Čítárny Unijazz vznikaly v Jazzové sekci, v tom těžkém a stereotypně krásném undergroundu. Po pádu komunismu náš Česťa, Čestmír Huňák, založil Unijazz. Čítárna jako taková otevřela pro veřejnost v devadesátém sedmém. Od začátku to byl prostor, kde se mohli scházet umělci a umělkyně. I když byla Čítárna zpočátku místem spíše pro elity založeném na známostech, ani později, když se zpřístupnila širší veřejnosti, se nestala úplně provařenou. Já osobně jsem do čtvrtého patra přišla poté, co jsem se přestěhovala do Prahy za studiem na vysoké škole, tedy kolem roku 2014 nebo 2015. To ještě existoval prostor ve čtvrtém patře v Jindřišské, a tak jsem si užila to, co tisíce dalších lidí: Před každým vstupem jsem se musela dozvonit u dveří. Působilo to hodně stylově a zamlada z toho měl člověk i elitářský dojem, stejně jako z tehdejšího prezidentského salonku. Nevěděl jsi, co se tam děje, za dveřmi seděly známé osobnosti undergroundu, povídaly si, kouřily. Představovala jsem si, jak řeší důležitá témata. Těžko říct, o čem tam všichni mluvili, ale snažím se tím poukázat na fakt, že to místo na člověka prostě působilo. Brzy nato, roku 2017, jsem začala dělat za barem. Skrze to, že jsem už tehdy psala, mě tehdejší dramaturgyně a produkční oslovila, abych jí pomáhala. Tím začal můj větší vliv na program Čítárny. Ale naplno jsem tuhle pozici převzala až v roce 2018, zrovna v době, kdy podnik ve svých starých prostorách po skoro třiceti letech skončil. Toho jsme se nicméně nezalekli a udělali jsme Čítárnu na cestách, v rámci níž se všechny programy odehrávaly putovně v našich spřátelených podnicích. Myslím, že – ještě s kolegyní Kateřinou Pencovou, která má na starost propagaci – jsme za ty čtyři roky udělaly kus práce. Letos jsme konečně otevřeli prostor tady na Krenovce, který byl sice zamluvený již předem, nicméně interiér musel projít velkou rekonstrukcí, do toho navíc vstoupil koronavirus, čímž se stěhování protáhlo oproti původnímu plánu až do letošního června.

Jakub: Do Čítárny jsem se dostal ještě dříve než Anička, už v roce 2012. Tehdy jsem tam zašel se svými punkovými kamarády poprvé místo tanečních, a pak už jsem tam chodit nepřestal, protože mi to přišlo jako jedinečné místo v centru Prahy oddělené od ruchu všude kolem. Byl to prostor otevřený pro spoustu odlišných lidí, scházeli se tam jak ti starší „androši“, tak studenti, ale potkal jsem třeba i řemeslníky a lidi dalších různých profesí, byla to svého druhu klubovna s jistou dávkou anonymity, za níž tam také někteří chodili. Zároveň bylo vždy velmi jednoduché se dát do řeči s někým, s kým člověk sdílel stůl nebo u koho si všiml, že čte zajímavou knihu či poslouchá podobnou hudbu. Jevilo se mi to jako místo otevřené pro kohokoliv, což chceme i nadále zachovat. A co se mého působení v Unijazzu týče, tak jsem tam dlouho chodil jako návštěvník, až jsem nakonec poznal většinu, ne-li všechny zaměstnance. Nato jsem začal dobrovolničit na festivalech Alternativa a Boskovice, potom jsem pracoval v kavárně Únik na Kaštanu, která pod Unijazz také patří, a asi poslední půlrok, než se stará Čítárna zavřela, jsem tam byl barmanem. O téměř čtyři roky později, když se začaly objevovat zprávy o tom, že se bude otevírat prostor tady na Krenovce, tak – i když jsem Čítárně během doby fungování „bez prostoru“ nebyl tak věrný jako Anička nebo Kačka – jsem se zase přihlásil s tím, že rád pomohu s programem – už jenom proto, abych Čítárně vrátil to, co mi dala v době mého dospívání. Nakonec došlo k tomu, že mi nabídli, abych si vzal na starost celý program, na což jsem kývnul, a stal jsem se tak hlavním dramaturgem.

Anna: Dramaturgii a produkci jsem měla poslední čtyři roky na starost já, ale cítila jsem, že už tomu nedávám tolik, kolik by bylo třeba a že to chce novou krev, aby program nejel jen samospádem. Přidala jsem se tedy ke Kateřině, s níž jsme vytvořily takový dvouhlavý PR tým. A místo mě se díkybohu našel Jakub.

Tím jsme se přenesli k aktuálnímu dění. Rád bych se ale vrátil ještě o pár let a trochu víc se podíval na ta transformační léta. Proč musela stará Čítárna skončit? Jak probíhal výběr i následný přesun do nových prostor?

Anna: Pamatuji si, že tehdejší provozní, Petr Vrabec, na začátku léta 2018 velmi rychle zorganizoval sbalení a demolici staré Čítárny, která se odehrála v rámci sedmi dní. S tím, že veškeré věci, které se nezničily nebo nevyhodily do popelnic, se odvezly do Klíčan, do skladu, kde to všechno leželo poslední čtyři roky – s výjimkou dvou dní, kdy jsme je vyvětrali během Pootevření Čítárny Unijazz konaném v tomto prostoru předtím, než začala rekonstrukce. Když jsme pak na jaře tohoto roku dostali zelenou a zprávu o tom, že se bude konečně otevírat, začali jsme sem zase všechno navážet, a to nejen z Klíčan, plno lidí hromadilo pěkné kousky, co ukořistili všude možně, u sebe doma. Potom zbývalo vymyslet estetický aspekt a funkčnost interiéru, což byla chvíle, kdy jsme do toho vstoupili my tři – Kateřina, Jakub a já.

Zároveň je vidět, že i když jste dělali, co jste mohli, dost věcí se řešilo za pochodu, což – předpokládám – nejvíce souvisí s tím, proč musela Čítárna ve čtvrtém patře skončit. Co se tehdy stalo, že se téměř po třiceti letech musel tenhle kultovní prostor stěhovat?

Anna: Ten prostor byl v soukromém vlastnictví a Čítárna si ho za dost rozumné peníze pronajímala. Nicméně byl to zkrátka činžák, v němž jinak bydleli lidé a náš podnik byl z principu dost hlučným místem, což se dalo zjevně udržet skoro třicet let, ale ani o den déle. To byl první problém. Druhou a závažnější příčinou se stalo odkoupení prostoru developerem. Říkalo se, že tam chce vybudovat kanceláře a fitness centrum, což logicky velkou část návštěvníků naštvalo. Ale těžko říct, jaké ty plány ve skutečnosti byly a co se s nimi stalo. Netuším, jak to tam teď vypadá. Nejspíš to zůstalo prázdné, jak to bývá.

Nový prostor tady na Krenovce jste získali jak?

Anna: Je to hrozně složité. Tahle budova původně patřila snad železnicím.

Jakub: Ano, v současnosti je chráněna jako kulturní památka v rámci souboru několika staveb.

To dává smysl. Slyším, jak tu duní projíždějící vlak.

Anna: Ano, přímo nad námi jezdí vlak. Navíc považuji za skvělé, že je tento barák obrovský. Sídlí tu několik uměleckých spolků. V druhém patře je Tanec Praha a vedle nás spolek Inkubátor – studenti z AVU a Umprum, kteří tu mají ateliéry. Tohle umožňuje budoucí spolupráci, která se dokonce už rozjela, jelikož ještě před otevřením nám lidé z Inkubátoru poskytovali prostor, ve němž se dělala promítání některých filmů. Ale abych se vrátila ke tvé původní otázce: Když jsme se vystěhovali ze čtvrtého patra, Praha i soukromí vlastníci nám nabízeli nějaké prostory, jenže žádný z nich nebyl vhodný. A pak se objevilo tohle.

Jakub: Jestli si to pamatuji správně, tak dramaturg festivalu Alternativa, Roman Skála, byl hostem na Vltavě, kde zajímavě hovořil nejen o daném festivalu, ale také o Unijazzu. A stalo se, že to slyšel Jan Hromádka ze SUDOPu [SUDOP Praha a. s., pozn. red.], což je společnost, která už tehdy měla koupenou tuhle budovu a chystala její rekonstrukci. V návaznosti na to nás lidé od nich oslovili, jestli sem za nimi nechceme přesídlit, a my souhlasili.

Anna: Chtěli se asi angažovat v kultuře a altruisticky pomoct nějakému kulturnímu subjektu, kterým jsme se díkybohu stali my.

Teď už se konečně přenesme do přítomnosti, do atmosféry místa. Z cinkotu půllitrů kolem nás je víc než patrné, že Čítárna Unijazz opět ožívá. Jaké jsou plány na další měsíce, především co se produkce a dramaturgie kulturních akcí týče?

Jakub: Plány jsou rozličné a samozřejmě částečně vycházejí z toho, jak je ten místní prostor uzpůsobený, čímž myslím třeba pěknou stage za námi vybavenou velice dobrou zvukovou technikou. Z toho vyplývá, že se tu mnohem více než ve staré Čítárně budeme snažit – a už se to děje – dělat kvalitnější koncerty kapel i hudebníků různých žánrů. Zvuk a akustické podmínky tu jsou opravdu dobré a prostor má kapacitu unést velké množství návštěvníků. Kromě toho připravujeme různé literární pořady – ať už půjde o autorská čtení nebo představování nových titulů. Doufáme také, že se podaří domluvit nějaké cyklické spolupráce, jednu takovou máme rozjednanou třeba s Českou knižnicí. Ta by u nás měla představovat jak novinky, tak tu oživovat starší tituly. Jednáme také o pravidelné spolupráci s komunitou (pražských) improvizačních hudebníků nebo se studenty klasické hudby, kteří by u nás pořádali poslechovky, „popularizační“ besedy a snad i nějaké koncerty (pochopitelně menších těles). Určitě bychom rádi, aby tu probíhala – stejně jako ve staré Čítárně – filmová promítání, dokonce máme speciální, takzvanou multimediální místnost, která je určená pro komornější pořady o patnácti dvaceti lidech. Dále chceme, aby prostor naplnily různé debaty a přednášky. Anička zmínila, že v tomto domě sídlí Inkubátor, bylo by tedy skvělé, kdyby se jak oni, tak také jiní výtvarní umělci cítili novou Čítárnou inspirováni a chtěli tu na nějakou dobu vystavit své obrazy. Tohle je směr, kterým se chceme ubírat.

Jaká je nová Čítárna ve vztahu k té staré? A má první patro na Husitské šanci stát se stejně kultovním místem jako to čtvrté v Jindřišské?

Jakub: Asi všichni pociťujeme jistou nostalgii po starém prostoru, který měl úžasný genius loci, jenže ten už pochopitelně není a nebude. Myslím si, že to, co spoluvytvářelo předchozí místo, to znamená nějaký kolektiv lidí a jejich otevřený přístup ke světu i kultuře, se přenese i sem. A je rozhodně třeba zmínit, že i tenhle dům má svoje kouzlo, jeho kvality jsou úplně jiné, ale je vkusně zrekonstruovaný, větší, se zahrádkou. A pokud tu ještě necítíme ducha místa, časem se jistě objeví.

Anna: Vnímám to hodně podobně. Všichni měli ke staré Čítárně extrémně pozitivní vztah. Mnozí lidé tam nechali klidně polovinu svého života, opravdu do toho vložili neuvěřitelné úsilí. Boj s byrokracií, čas od času i s městem musel být velmi náročný. Samozřejmě jsme všichni obrečeli, když stará Čítárna skončila, a celou dobu jsme se hrozně báli, že po čtyřech letech už náladu „čtvrtého patra“ nebudeme schopni přenést, že se lidé mezitím posunou a Čítárna nebude nikoho zajímat. Ale mám pocit, že od otevření nám návštěvníci dokázali opak. Myslím, že genius loci se sem přeneslo, akorát s čistými stěnami, což také není vždycky na škodu. A jak říká Jakub, je to o lidech, a jejich jádro tu zůstává. Zároveň se přizpůsobujeme době, svět se zkrátka posunul.

Jakub: Na závěr bych ještě doplnil drobnost k lokalitě dolního Žižkova: Skepse ve vztahu k umístění tu z naší strany samozřejmě je, ostatně přístup sem není extra půvabný, protože se musí kolem té hnusné dvouproudovky. Ale časem plánujeme, že se bude chodit i shora, z té stezky, která vede od Husitské kolem kolejí a ústí u Seifertovy, což cestu k nám udělá samozřejmě mnohem hezčí. Naším cílem tedy je pokusit se zkultivovat celou oblast kolem Čítárny, pozitivně třeba zasáhnout i do urbanistického plánu našeho okolí, resp. se na něm podílet v rámci Krenovky. Je to velice ambiciózní představa, ale myslím si, že není nereálná.

Třeba tu časem budou stavět i vlaky v zastávce Čítárna Unijazz, ale nepředbíhejme. Pokud budeme závěrem mluvit o nejbližší budoucnosti, Jakube, mohl bys prozradit dva programy, které tu na podzim chystáte a na které se těšíš?

Jakub: Vybrat jenom dva programy pro mě není vůbec lehké, ale určitě se těším na koncerty připravené v rámci dlouhodobé spolupráce s Michalem Kořánem (a jeho labelem Blue Lizard), který u nás od září (doufejme) každý měsíc vystoupí s jiným hudebním projektem. Mám také radost z plánovaných koncertů Jasnovidce, dua Šimanský a Niesner či tělesa Musica Panica.