Začněme malou inventurou. „Mýtem naší doby je, že je mýtus mrtvý.“ Víš, Kamile, kde a kdy jsi tohle řekl?

Ve Tvaru?

Bravo. Řekl jsi to před dvanácti lety v rozhovoru ve Tvaru, který s tebou pořídil Adam Borzič. Platí to stále?

Myslím si, že mýtus nikdy nebyl mrtvý. To, že je mýtus mrtvý, je určitý druh narativu, vyprávění pohádky… My jsme si říkali, že mýtus je mrtvý, v době, kdy byla populární postmoderna, ale nemyslím si, že by to někdy platilo. Mýtus mrtvý není.

Pokud není mrtvý, tak co je mýtem dnešní doby?

Těžko říct. Tohle je fakt těžká otázka. Nevím, jestli ti na ni v tuto chvíli dokážu odpovědět. Mýtem dnešní doby je asi víra, že technologie vyřeší všechny problémy. Celá ta zaslepená důvěra v technologie, v experty. Například vědě jako takové se věří až nábožensky. To ale není žádné nové vyprávění. To je starý příběh, který právě prochází aktualizací.

To ano, před „vědotechnikou“ varoval už v půli minulého století sugestivně Heidegger; copak by asi říkal dnes… Jaký je tvůj vztah k moderním technologiím, jmenovitě umělé inteligenci? Jsi jeden z mála mně osobně známých lidí, kteří dosud používají tlačítkový telefon. Je to tvůj způsob obrany před digitálním démonem?

Upřednostňuju fyzickou skutečnost před tou digitálně zprostředkovanou. Filtr v podobě technologií mezi člověkem a fyzickou realitou je uměle zesilován. Vidím to jako problém. Ve světle technologií nabývá naše takzvané pozemšťanství poněkud karikaturních rysů.

Pokud jde o umělou inteligenci, občas ji používám v práci na jednodušší úkoly. Při těch složitějších prostě neumím správně promptovat. Vždycky mám pocit, že musím ze svého myšlení udělat placku, že se musím zploštit, abych ji správně „napromptoval“. Hnusí se mi to. A srovnání nákladů na ni s jejími přínosy, to asi ani nemá smysl rozebírat. Například taková práce anotátorů: to je žraso…

Čím je pro tebe ve zpětném zrcátku básnická skupina Fantasía, kterou jsi před jedenadvaceti lety spoluzaložil? Co z jejích pěti tezí je pro tebe i dnes platné a živé?

Společenský kontext, v němž skupina vznikala, byl samozřejmě úplně jiný než dnes – natolik, že se to nedá ani srovnat. V tehdejší poezii nebylo úplně běžné – a vlastně dlouho, řekněme od roku ’90 až do doby, než vznikla skupina –, aby poezie jakýmkoliv způsobem zohledňovala svoji společenskou podmíněnost a aby se sociální zkušenost nějak odrážela v poezii. Považovalo se až za sprosté, s mírnou nadsázkou řečeno, když někdo tato témata do poezie vnášel. A na to především ten manifest nějakým způsobem odpovídal. V tomhle ohledu je platnost těch tezí hodně spjatá s dobou, protože dnes je situace v české poezii úplně jiná.

Dnes je česká literární obec – tak jako i celá česká společnost – poměrně polarizovaná. Když to hrubě shrnu, část autorů má zkrátka za to, že v poezii jsou velmi důležité, nebo možná úplně nejdůležitější, postoje a ideje – a tímto postojem padá kvalita psaní. Kdežto druhá část zase říká, že společenská témata a postoje do poezie vůbec nepatří…

Takže si myslím, že manifest skupiny Fantasía splnil svůj dobový účel. A pokud jde o naše veřejná vystoupení, tak jsme byli hodně krotcí. Myslím si, že jsme měli na těch vystoupeních metodičtěji pracovat, měli jsme být důslednější v naplňování našeho programu. A možná i v psaném díle – ale hlavně při těch vystoupeních. Podle mě je dnes skupina Fantasía už muzeální záležitost.

Udržujete spolu nějakou formu tvůrčího kontaktu? Přetrvává souznění?

Já cítím velké souznění s Petrem Řehákem. Petra považuju za svého velkého přítele a velkého čtenáře. Nejen že je ochoten mě číst, ale umí to tak, jako nikdo jiný. Nejde o to, že bychom se ve všem shodovali. Petr dokáže moje psaní vidět v nečekaných souvislostech. Vidí až tam, kde já jen tápu nebo kde už si sám zacláním zrak, abych se nerozbil.

A co Adam Borzič?

Můj kontakt s Adamem je dnes hodně řídký.

Čím je pro tebe dnes manifest Radikální neodpovědnost, který jsi spolu s Martinem Lukášem pustil do světa v roce 2019? Vyvolal tehdy docela rozruch, mnozí vám jej měli za zlé a vnímali jej jako výzvu k nihilismu – ironizující krom jiného i ekologické tendence v poezii…

Myslím si, že ty teze jsou v podstatě stále aktuální. Protože na odpovědnosti všechno stojí a s ní všechno padá. Úplně všechno. Ale do jaké míry kdo může odpovídat za sebe a za svůj život? Opravdu je to tak neproblematické? Nemyslím si.

Každý jedinec je tvořen, hněten a někdy doslova stloukán jinými lidmi, je stvořen z jiných lidí. To je teze už starého papriky Gombrowicze, například. Nebo W. G. Sebald, ten popisuje ve své knize Campo Santo velmi zajímavý druh odpovědnosti: americký velitel letecké flotily v roce 1945 obhajuje svržení bomb na město, přestože se to město vzdává a viditelně vyvěšuje bílé vlajky. Říká tam, že bomby nelze vyházet jen tak do polí, když byly vyrobeny doma s takovými náklady. Ani při nejlepší vůli prostě nemůže ty bomby jen tak zahodit, když má za úkol je svrhnout na město, v němž žijí civilní obyvatelé. Náš manifest je odpovědí na tento typ odpovědnosti, která stále orientuje naše životy: neustále se na jedincích vynucuje odpovědnost za něco, za co jedinec nemůže odpovídat. Jedinec může být plně odpovědný pouze za něco, co si sám vybral. Co z toho všeho, za co máme odpovídat, jsme si sami vybrali?

Takže já jsem spíš doufal, že radikální neodpovědnost bude rozvíjena třeba ještě někým jiným a že někdo naváže jinak, než jak jsme toho byli schopni my. A to se nestalo. Myslím si, že je tam stále potenciál.

Takže lze říci, že pokud jde o odezvu na váš manifest, měli jste očekávání, která zůstala nenaplněna?

Nebudu mluvit za Martina, ale přiznávám, že já jsem je měl.

Jeden z bodů vašeho manifestu zní: „Čiňte, co chcete.“ To mne upomíná na známá slova kontroverzního hermetika Aleistra Crowleyho (která mu v Káhiře údajně nadiktovala nelidská entita jménem Aiwass): „Dělej, co ty chceš, ať je celý Zákon.“ („Do what thou wilt shall be the whole of the Law.“).

Ptáš se správně: v tomto bodě mi byl Crowley vědomou inspirací. Je to můj oblíbený autor, mám ho opravdu rád. Ale jinak se v hermetismu moc nevyznám, vědomosti o něm mám jen výběrové, nesoustavné.

V rozhovoru, který s tebou v roce 2019 vedl pro časopis A2 již zmíněný Martin Lukáš, na otázku, co přijde po tvé (tehdy aktuální) sbírce Inventura, odpovídáš: „Milostná poezie. Nic jiného po ní ani přijít nemůže. Trošku turbulentně se vracím k verši. A ano, k básnickému obrazu. Směju se sám sobě.“ Člověk by tedy čekal komorní milostnou sbírku – místo ní ale přišel rozsáhlý básnický triptych Dokumenty, „silná a zároveň hrůzostrašná polyfonie“. Překvapilo tě, co jsi napsal?

Ano, překvapilo… Což souvisí s tím, že člověk nepíše úplně, co chce. Respektive já jsem seznal, že nepíšu úplně, co chci. Protože když to řeknu v tom nejširším slova smyslu, člověk vždycky žije v nějakém čase a v nějakém prostoru a poezie na to zkrátka reaguje po svém.

Není to tak, že by si člověk udělal v hlavě nějaký plán a pak podle něj pracoval, ale živě v přítomném okamžiku hovoříš s tím, co je teď. Ono to vlastně nezačalo v Dokumentech, ono to začalo už v Inventuře…

Co přesně máš na mysli?

To kydání hnoje. A já z toho nejsem vždycky úplně šťastný, ale co můžu dělat. Když stáhnu antény vytrčené do světa, když je napnu v opačném směru, dovnitř, když jsem ponechaný čistě jenom sám sobě, nejradši bych psal introspektivní věci – hodně introvertní. Introspektivní lyriku, dalo by se říci.

Jenže to mě pokaždé rychle přestane uspokojovat. Takže nakonec podstatnou část toho, co napíšu, tvoří hnůj. Je to prostě tak.

Mohl bys přiblížit modus operandi Dokumentů?

Jsou to tři knihy a je pro mě dost složité říct, jak vznikaly… Vznikaly od doby, kdy jsem dopsal Inventuru, což bylo v roce 2017 – během jednoho měsíce. Inventuře předcházely Hemisféry, ty jsem vydal na konci roku 2015. Stále vznikaly nové básně, i během psaní těchto dvou sbírek, takže Dokumenty jsou vlastně plodem dlouhých osmi let – od roku 2016 do roku 2023.

Takže to nebyl žádný nepřetržitý proud, nepsal jsem osm let v kuse. Navíc mnohé z těch básní – jmenovitě z oddílu „Má vlast“ – vlastně ani moc nepovažuji za básně…

A co je to, když ne básně?

Bodnutí do ledvin. Zezadu.

Zkusím se zeptat konkrétněji: nakolik Dokumenty vznikaly jako koncept svého druhu a nakolik šlo o spontánní proces s nejistým výsledkem?

Byl to spíš spontánní proces, ale zároveň čím větší objem práce jsem viděl za sebou, tak tím jasnější byla představa toho, co by mělo následovat. Takže čím blíž jsem byl cíli, tím víc to byl koncept, protože už jsem měl – alespoň v hrubých rysech – jasno v tom, co chci říct.

Každá z těch tří knih souboru Dokumenty prošla několikavrstvou redakcí – neustále jsem je přepisoval a přeskupoval. A i když už jsem měl sestavené tři rukopisy, neviděl jsem mezi nimi souvislost. Na tu mě vlastně upozornila až básnířka a redaktorka těch svazků, Božena Správcová, které bych tímto rád poděkoval za její pečlivou a důkladnou redaktorskou práci. Nakladatelství Trigon, kde Dokumenty nakonec vyšly, taky nemuselo chtít vydat všechny tři svazky v jednom souboru, ale stalo se.

Jak jsi jako někdejší autor Fra v Trigonu spokojený?

Tady se nabízí příležitost k další děkovačce. Jsem nesmírně rád, že si mě nakladatel Fra, Erik Lukavský, vybral. Vydal jsem ve Fra první tři knihy a bylo to pro mě hodně důležité období.

Zájem a péče, jakých se mně dostalo v Trigonu, jsou myslím naprosto ojedinělé. Připadám si v Trigonu vyloženě chtěný. Projevuje se to ve všem: nikdy nečekám, až mi někdo odpoví, když odpověď potřebuju. Rukopisům, které zašlu, se věnuje maximální pozornost, nikdo nelituje času ani energie. Redakce Boženy Správcové je přísná, ale pokud jde o mě, vždy v prospěch textu. Nakladatelka Zuzana Zadrobílková je vstřícná, otevřená, velkorysá. Grafik Tomáš Nedoma přemýšlí o každé knize jako o jedinečné bytosti, která by měla mít svou jedinečnou tvář. No, tak asi tak…

Přejděme k tvé nové sbírce Viktor. Z jedněch nejmenovaných úst jsem zaslechl, že Viktor je, poté, co ses básnicky vydal opusem Dokumenty, „takový Bouškův kapric“. Já jsem si tu sbírku přečetl několikrát – a jako umíněnost, rozmar či vrtoch mi rozhodně nepřipadá. Naopak bych řekl, že vidím přesvědčivý posun tvé poetiky směrem ke zdánlivé jednoduchosti, která je daná stylizovanými výpověďmi tvého antipoda – a zároveň i alter ega – Viktora. Souzním se slovy anotace, že tato sbírka je „vášnivá, a přitom promyšlená básnická polemika se světem i se sebou samým“, která „pokračuje, riskantně, jakýmikoliv prostředky, do krajnosti“. Za jakých okolností ti vstoupil Viktor do života?

O existenci Viktora jsem ještě velmi dlouho po vydání Dokumentů neměl tušení. Pokaždé, když vydám knihu básní, tak nevím, jak dál. Tím myslím nejen jak dál v psaní, ale je to pro mě i otázka toho, jak být. Jakým způsobem vnímat, jak se nacházet ve světě, jak se v sobě cítit. Možná to zní pateticky, ale prožívám to vždycky takhle. A po vydání Dokumentů jsem nevěděl, kudy dál, dlouho: minimálně půl roku jsem nenapsal ani verš! Tak dlouhou přetržku od psaní jsem nikdy předtím nezažil.

Byl jsem hodně natlakovaný. A pak… přišel Viktor. A přišel velmi neurvale. Většinu těch básní, asi až na šest posledních, jsem napsal během jednoho týdne.

Psal jsi je už se záměrem další básnické knihy?

Právě že ne. Napřed jsem si myslel, že bych něco takového vůbec neměl publikovat. Ale pak jsem – stále během psaní – obrátil. Změnil jsem diametrálně názor a řekl jsem si trošku zlomyslně, že to vydám. Že to sobě i světu provedu. (smích)

Jak bys charakterizoval Viktorovu básnickou řeč? Jeho poetiku?

Je to řeč a poetika mluvy lidových vrstev. Těch nižších pater lidových vrstev. Ale možná nejde tolik o jazyk, jako spíše o tón. Člověk Viktor je někdo, kdo si rozhodně nebere servítky. Je to psychopat. Násilník. Deviant. A možná i psychotik – a jeho psychotičnost ho v mých očích zlidšťuje. Zároveň je to můj Stín. Protože ve smyslu Jungovy psychologie má každý svůj Stín – je to archetyp; a nejen každé individuum, ale i každá skupina lidí, každá společnost má nějaký svůj Stín.

A teď ti tady můžu začít „moudře“ vysvětlovat, že by bylo dobré, aby se občas každá skupina lidí a každá společnost konfrontovala se svým Stínem, protože když to neudělá, tak je to špatná společnost. Takže bych tomu mohl dát tenhle morální nátěr… Asi by bylo lepší, abych Viktora nevysvětloval a nechal ho plout volně v prostoru recepce. Jenže jsem to právě udělal. (smích)

A teď na chvíli odložím skromnost, která je vždycky trochu falešná, a budu malinko nabubřelý: myslím, že v celé moderní české poezii neexistuje dílo, v kterém a kterým by si autor tak neurvale dělal legraci sám ze sebe. Nevím o díle, kterým by si jeho autor uťal hlavu v přímém přenosu tak, jako jsem to udělal sám sobě Viktorem.

Přineslo ti to úlevu?

Jo. Ale o mě jde až v první řadě. Je to taky signál. To surové zacházení s básnickým hlasem je signál a možná i výzva.

Sbírka Viktor jiskří nejen erotikou, ale i velmi explicitní sexualitou – a někdo by mohl říci sexuální perverzí. Pamatuju si, že jsi v jedné anketě v Hostu vyzdvihl perverznost jako jeden ze zdrojů své fascinace. Aniž se chci někam vlamovat – mohl bys to trošku rozvést?

Tohle mě zajímalo vždycky, v tom myslím není Viktor novum.

To ano, ale přesto – jako bys posunul tu hranici ještě o citelný kus dál.

Asi jo, asi jsem ji posunul. Nevím, co k tomu víc říct. Snad jen, že vážně nemám nic proti konvenční lásce. Ale žádná láska není konvenční, pokud je láskou. Sexuální perverzi je možné chápat taky jako prostor svobody. Nebo taky jako projev absence lásky a chybění lásky.

Připravuješ k vydání další knihu – básnické deníky nazvané Chvála nepříčetnosti. Při jejím pročítání jsem měl mnoho asociací na Divišovu Teorii spolehlivosti, zároveň jsem ale vnímal rozdíl: zatímco jeho okřídlený deníkový konvolut je naditý biografickými záznamy, ty cílíš takřka výhradně na reflexi, řečeno s Divišem, principu poezie. O tvém soukromí se dozvíme jen málo… Šlo ti výhradně o „věc poezie“?

Dá se říct, že ano, zvlášť v první části toho rukopisu. Já si podobné zápisky vedu už velmi dlouhou dobu, od mládí. Vlastně od chvíle, kdy jsem začal psát.

Myslíš, kdy jsi začal psát poezii?

Ne, myslím to doslova: kdy jsem se naučil psát. Od dětství podnes si kontinuálně píšu deníkové záznamy. Od dětsky naivních přes jinošsky nevycválané až po ty dnešní, z nichž některé tvoří obsah rukopisu Chvála nepříčetnosti. Tyhle zápisky ke mně prostě patří stejně nedílně jako poezie. A nyní jsem seznal, že by byl nesmysl je před světem skrývat.

Uvědomil jsem si totiž, že dřív nebo později by byly publikovány tak jako tak. A protože chci mít kontrolu nad tím, co z toho se bude publikovat a v jaké podobě, rozhodl jsem se jít s nimi ven už teď. Ty nejstarší zápisky pocházejí z roku 2003. Ty starší jsou nepublikovatelné, stejně jako i mnoho z těch nejmladších. Musel jsem mezi nimi hodně řezat a klestit, hodně přepisovat. Silně jsem se soustředil na kompozici.

Zároveň chci říct, což je jen zdánlivý protimluv, že si neumím vést deník. Neumím psát deníkové zápisky, neumím deníkově hovořit o běžných denních událostech. Ne tak, aby to bylo pro mě zajímavé. Tohle považuji, pokud jde o psaní, za svůj limit. Za téměř handicap – v případě někoho, kdo píše poezii. Že neumí psát o všedních věcech, které tvoří materii, z níž se dělá tvorba. Jsem kontemplativní typ, který je hraniční.

V jakém smyslu hraniční?

Že moje vnitřní ustrojení hraničí s určitou hebefrenií – nebo s něčím podobným. S planým mudrováním a fantazírováním. Asi i proto mě o všednodenních záležitostech nebaví psát, musel bych se do toho nutit. A výsledek by nebyl k ničemu.

A v neposlední řadě hraje roli jistě i to, že se před světem nechci odhalit úplně, chci si ponechat svůj fíkový list. I tak se myslím v Chvále nepříčetnosti odhaluji ažaž…

První záznam Chvály nepříčetnosti na mě působí jako subtilní odkaz k poetice skupiny Fantasía, cituji: „Báseň jako jedna jediná nekonečná věta o mnoha hlasech v univerzálním stylu slunečního světla.“ Zároveň záznamem posledním jako bys všechno dosavadní hledání a nalézání nemilosrdně zpochybnil: „Dohnal jsem se, nebo zase obešel?“ Tak jak to je: dohnal ses – nebo obešel?

Rád bych ti odpověděl, ale já to opravdu nevím. Je to otevřená otázka. Otázka bez odpovědi.

V Chvále nepříčetnosti také cituješ Jiřího Koláře: „Být k sobě lhostejný nebo pokud možno lhostejný.“ To je vysoká karta. Nakolik se ti daří s ní hrát?

V životě se mi to daří málo. Ale v psaní se mi to myslím docela daří. Viktor je předmětný důkaz, ale myslím, že nejen ten.

V životě je to samozřejmě těžší. Bohužel. Je to totiž velká otázka, jak ji položil Kolář – se společenským přesahem. Je to věc elementárního sobectví. Protože kdyby nám každému na sobě samém záleželo o malinko méně, tak bude lepší celá společnost.

Nakolik nebo čím je dnes pro tebe relevantní idea angažované poezie? Oba asi máme v paměti vyhrocené spory, které se o ni dekádu zpátky vedly…

Řeknu otevřeně, že je mi protivná jakákoliv tvorba, která vzniká jenom proto, aby prosazovala určitý názor nebo určitý diskurs. Což si ale neprotiřečí s tím, že angažovanost patří k umění.

V tomto smyslu je angažovanost nadčasová kvalita. Odkazuje především k tomu, že je důležité, aby si autoři nic nezakazovali. Aby si nezakazovali nic z toho, co umějí. A nic z toho, co je obklopuje. Co je nějakým způsobem zneklidňuje. Co je rozvibrovává. A „sociálno“ k tomu patří. Zároveň jsem ale v anketě Tvaru řekl, že poezie je ničitelkou politiky. Míněno: veškeré politiky! Není žádná „dobrá politika“. I tu „progresivní“ a „zelenou“ musí poezie zničit.

Cédric Demangeot ve svých zápiscích říká, že politično je hořký ocas, do kterého by ale poezie měla kousnout. Ať jde o jakýkoli názor a diskurs, poezie na něj nesmí naletět. Musí být neustále ve střehu a od všech ideologií svobodná.

Zároveň často a rád používáš pojem anarchie či anarchismus…

Ano. Protože anarchie je ničitelkou stávajících pořádků.

Považuješ se za anarchistu? Jsi ničitelem stávajících pořádků?

Řeknu to takhle: žiju dost fádní a všední život, ale myslím si – budu někoho, nevím už koho, citovat –, že každý slušný člověk je v patnácti letech anarchistou. O tom jsem přesvědčen. Ale zapomněl jsem na tu druhou část citátu, která říká, že z toho má člověk vyrůst, jako každý vyroste ze svých patnácti let. (smích)

Nebo ještě jiný autor, který většinou nebývá spojován běžně s anarchismem, Robert Lowell, americký básník konfesionální poezie, řekl, že „pouze nihilista chce žít ve světě, jaký je“. V tomto smyslu jsem anarchista.

A čím je pro tebe patos? Skupině Fantasía cizí nebyl… Souhlasil bys se slovy Jaroslava Seiferta z jeho přednášky k udílení Nobelovy ceny, že „patos je rysem heroismu, a ten je ochotný strádat, snášet utrpení a je odhodlaný k oběti, bude-li to nutné“? 

To je vtipné, že cituješ právě tohle – protože když jsme publikovali manifest Fantasía, tak nevím už kdo – myslím že Karel Piorecký – nás s ohledem na termín patos, o kterém se v manifestu píše, upozornil právě na Seifertovou řeč k udílení Nobelovy ceny. A my jsme si pak všichni tři tu řeč díky tomu celou přečetli.

Já ani dnes en bloc patos nezavrhuji, zároveň je to pro mě už irelevantní pojem. Nevymezuji se proti němu – spíše bych řekl, že mě míjí.

Co je podstatou poezie? Jak bys zformuloval to, k čemu jsi za dekády hledání a nacházení svého básnického hlasu dospěl?

Dospěl jsem k tomu, co Ivan Diviš vyjádřil slovy: „Poezie je pokus o noblesní odpověď na sprostotu světa.“ Líp to říct neumím. Tím se ovšem neříká, že celý svět je sprostý…

Jak vnímáš recepci své poezie soudobou literární kritikou? Jeví se ti jako dostatečná?

Já osobně si nemůžu stěžovat. Zdůrazňuji „já osobně“, protože je spousta básníků, kteří to můžou právem vidět jinak. Vždycky je špatně, když vyjde básnická sbírka – číkoli, ale u zralých autorů to platí násobně – a nikdo na ni nenapíše recenzi. To je prostě neakceptovatelné! To by se skutečně nemělo dít.

Nakolik je zde, pokud jde o poezii, kritika hodná toho slova?

Je to víc než špatné: v oblasti poezie u nás literární kritika už skoro neexistuje. V celém Česku jsou v současnosti dva nebo maximálně tři kritici poezie – jmenovat je nebudu –, kteří se aktivně o poezii zajímají a sledují kontinuálně tvorbu aspoň některých autorů. A to považuji za skutečně perverzní stav.

Vznikají tady úžasné publikace z historie poezie, knihy historických autorů – ale ta živá poezie je možná pro literární kritiku ještě příliš neuchopitelná. Mám často dojem, že současná poezie je pro literární kritiku prostě příliš živou. Oni ji chtějí mít mrtvou, uzavřenou – kvůli svým metodologiím, kvůli svému pohodlí. Ale nechci dál paušalizovat…

Každopádně když se rezignuje na to uchopovat a tříbit kritický aparát, tak nebude lepší ani tvorba. Bez kvalitní kritiky prostě nebudeme světoví.

Vadí ti, když píší recenze místo kritiků básníci?

To mi nejen vůbec nevadí, ale je mi i protivné, když to někdo kritizuje. Protože v podmínkách, jaké tady jsou, se to jinak dělat nedá.

Vnímáš v proudech soudobé tuzemské poezie něco jako generační střet?

Generační střet mezi autory tu určitě je. Je evidentní, že u mladších básníků často – neříkám vždycky – hraje v poezii prim spíše ideový či ideologický postoj než práce se slovem. Nedivím se vůbec těm postojům. Každý vyhraněný postoj je lepší než žádný nebo zdánlivě žádný. Nestrannost je vždy jen domnělou nestranností. Poezie ale není věcí stran, poezie je všestrannost, je to přírodní rázová vlna. Zatímco u starších básníků je slovo vždycky na prvním místě, těžko najdeš zralého básníka, který by to tak neměl.

Na druhou stranu jejich někdy ostentativní bezideologičnost je projevem alibismu a pokrytectví.

Která básnická sbírka tě v poslední době zaujala?

Zaujal mě Jan Musil. Zaujala mě Nela Bártová. Zaujala mě, to je už nějaký čas, Apolena Vybíralová.

A hodně mě zaujal Jiří Dynka, jeho sbírka Zdrhnout CZ je prostě skvělá. A zasloužila by si větší kritickou reflexi, než se jí dosud dostalo.

A jestli můžu jednu překladovou: polská básnířka Justyna Kulikowska v překladu Dominika Bárta, který přeložil její prvotinu, je to jízda. Všechna čest Dominikovi za edici Mlat a Přemlat, které vede.