Těžko říct, zda to tuzemští znalci irské literatury vidí stejně, laik si ale dovolí tvrdit, že irské literatuře se u nás daří. Ani zdaleka přitom nejde o vytěžení mediálního hukotu kolem prozaičky Sally Rooney, irské tituly se v edičních plánech českých nakladatelství úspěšně drží už řadu let. A jde o navýsost pestrý průřez nejrůznějšími literárními náměty, narativními přístupy i autorskými generacemi. Jen útržkovitě jmenujme Colma Tóibína (mj. Brooklyn, Mistr, Čaroděj), Columa McCanna (Co svět světem stojí, Apeirogon), Annu Burns (Mlíkař), Claire Keegan (Třetí světlo, Takové maličkosti), Saru Baume (Jasno lepo podstín zhyna, Vyšlapaná čára), Billyho O’Callaghana (Náš Coney Island, Doživotí) či Doireann Ní Ghríofa (Přízrak v hrdle). To už je slušný seznam, a to ani nezazněla všechna česky vydaná díla zmíněných, o žánrové tvorbě ani nemluvě. Neopomeňme ani specifickou kategorii titulů překládaných přímo z irštiny, kterou v knihkupectvích zastupují Máirtín Ó Cadhain (Hřbitovní hlína) a Seosamh Mac Grianna (Vlastní cestou).

Důkazem, že se irskému literárnímu exportu u nás daří, je i brzký překlad debutového románu Přitažlivost pádu Noela O’Regana. Prvotina rodáka z hrabství Kerry vyšla česky jen několik měsíců po anglickém originálu. Nakladatelství Odeon si tak zjevně zajistilo práva s výrazným předstihem, pravděpodobně ještě na základě rukopisné verze, jak naznačuje i doslov překladatelky Alice Hyrmanové McElveen. Podobný přístup s sebou nese určitá rizika, na trhu s překlady, jemuž dominuje výrazný převis nabídky nad poptávkou, ale nejde o nic nového. A nutno dodat, že se Odeon nespálil. Přitažlivost pádu je působivý román.

Už z reklam na tamní whisky dobře víme, že Irsko je drsná a nezkrotná země. Dvojnásob to platí pro větrnou, bouřemi zbičovanou krajinu hrabství Kerry na jihozápadním pobřeží, které se příznačně nachází tak daleko od Dublinu, jak je to jen na malé ploše Smaragdového ostrova možné. A přesně na tomto pomyslném kraji světa žije v domku při pobřeží čtyřicátník Micheál Burns (čti: Mihól). Slova o kraji světa přitom chápejme doslova. Micheálův dům totiž stojí nad strmými útesy pevninského výběžku Kerry Head, který se odvážně zakusuje do studených vod Atlantského oceánu.

Kerry Head je jasně vymezenou pevninskou hranicí, ale zároveň předělem nabitým dalšími významy. Malebnost místní scenérie fascinuje turisty, nezřídka ale na pozemek přicházejí i lidé, které sem přivedla touha okraj světa přeskočit. Micheál a jeho rodina jim odedávna říkají „návštěvníci“, na dveře domku však zpravidla nikdo z nich neklepe. Je tak třeba být neustále v pozoru, neboť ať už je zamýšlená sebevražda plodem zralé úvahy, či náhlého pohnutí mysli, Micheál považuje za svou svatou povinnost pokusit se návštěvníkům v pádu z útesu zabránit. O totéž se pokoušeli už jeho rodiče, kteří tu stáli na stráži před ním.

Jméno Micheál je gaelskou verzí anglického Michaela. A odtud už to není daleko k Michaelovi, starozákonnímu ochránci „podobnému Bohu“, archandělu, jednoduše symbolu vítězství dobra nad zlem. Volba jména se tedy nezdá náhodná. Micheál je protihráčem smrti, pohraničníkem, jemuž připadla role psychologa poslední instance. Někdy se mu skutečně podaří návštěvníkovi jeho úmysl rozmluvit. Jenže jsou to jen občasné záblesky naděje na nekonečné pouti.

Micheál žije v podstatě v soukromém vyhnanství, které si sám vyvolil a v němž mu kromě psa Sammyho dělají společnost už jen jeho bloudivé myšlenky a výčitky svědomí. Přímořské městečko Ballyheigue, kde se dá alespoň nakoupit a poklábosit se sousedy, je několik kilometrů cesty a Micheála v něm rozhodně nevídají často.

Je Micheál obětí vlastní matky? Nebo přespřílišného altruismu? Kudy je třeba vést hranici mezi nezištnou pomocí a sebeničivou posedlostí? O’Reganův debut čerpá příběhotvorné pnutí především z ambivalentnosti Micheálova závazku, z rozporu mezi všeobecnou záslužností jeho činnosti a zhoubným dopadem téhož na jeho osobu a soukromý život. Role strážce ostrohu, kterou Micheál chápe i jako hold památce zesnulé matky, je totiž cele vykoupena osobní nesvobodou a protkána dalšími bolestivými trhlinami a osobními tragédiemi.

Příběh je vymezen myšlenkovým a zorným polem protagonisty, veškeré dění tak sledujeme odfiltrovanou, jednostrannou optikou ústřední postavy. Dalo by se takřka mluvit o komorním dramatu pro jednoho herce, jednoho psa a několik málo statistů. Právě občasné interakce se sousedy, návštěvníky či rodinnými příslušníky ale nabízejí jemný korektiv Micheálova příběhu a nasvěcují jeho sebemrskačskou samotu z odlišných úhlů.

Nicméně těžko říct, jestli by Micheálova životní roztrpčenost utáhla celý román. A možná to cítil i autor, a tak se rozhodl dodat výchozí situaci širší kontext. Poněkud jednotvárné kapitoly ze současnosti, číslované arabsky, pečlivě prokládá retrospektivními pasážemi uvedenými římskými číslicemi. Právě s jejich přispěním si čtenář postupně skládá obraz Micheálova dětství a dospívání, sleduje jeho marnou snahu shodit z ramen břímě vždy přítomného mesiáše a mapuje stopy, jimiž se ostroh otiskl do života jednotlivých generací rodiny Burnsových. Pakliže něco přece jen zůstává nevyřčeno, čtenář si to už mezi řádky snadno domyslí.

Mimochodem román se v originále jmenuje Though the Bodies Fall, tedy s otrockou doslovností „Přestože těla padají“. Třebaže má posun českého titulu své opodstatnění, je škoda, že se do názvu nepodařilo vměstnat onen vzdor, odhodlání vzepřít se, které je pro narativní páteř knihy klíčové. Micheál zůstává v rodinném domku nad útesy vzdor všem nepříznivým okolnostem a ranám osudu. V jeho setrvání na ostrohu se mísí tvrdohlavost, smysl pro povinnost, ale i bezmoc a neschopnost vybudovat životaschopnou alternativu.

Navíc anglický název nepřímo zdůrazňuje i tělesnost sebevražedného aktu. Nejsou to lidé, kdo se vrhá do hlubin, nýbrž pouze jejich „těla“. A v celém románu přirozeně hraje prim fyzické tělo Micheálovo, které je vystaveno jak povětrnostním podmínkám na ostrohu, tak plíživému psychologickému tlaku pramenícímu z protagonistova údělu a samotářského způsobu života. A coby fyzická schrána může i Micheálovo tělo logicky povolit a padnout.

Irský debutant Noel O’Regan předkládá čtenáři román tiché osobní tragédie, která se mlčky rozpíná nad drobnými osobními tragédiemi jiných. Přitažlivost pádu zobrazuje člověka v nenápadné, přesto nadmíru exponované situaci, a ptá se po důvodech a dopadech této extrémní situace. To vše navíc autor doprovází střízlivým zachycením rázovité krásy irského venkova. O pronikavé síle některých obrazů ostatně leccos vypovídá i fakt, že se recenzent při četbě milerád zabalil do teplé, huňaté deky. Pro irskou literaturu jednoznačně dobrá vizitka.