Už dekády, a především v posledních letech a měsících stojíme před palčivou otázkou, na jejímž rozřešení bez nadsázky závisí naše budoucnost. Ta otázka je prostá: jak dosáhnout toho, aby lidé přestali masivně drancovat prostředí, na němž stojí existence života na Zemi v podobě, již známe? Nacházíme se v době zrychleného úbytku druhů i prudkého poklesu množství živočišné biomasy. Příčinou je zejména klimatická změna způsobená antropickým uvolněním fosilního uhlíku, ale také zvyšující se tlak na přírodní zdroje, který souvisí s nadále dominujícím a politicky preferovaným konceptem růstové ekonomiky. Planeta se hroutí a vůle nastavit potřebné změny našeho chování k environmentu je zřetelně slabá a stále slabší.

Můžeme samozřejmě přistoupit na celkem rozšířenou, a nikoliv nefunkční interpretaci, podle níž se jakákoliv účinná environmentální politika rozbíjí o útesy zájmů obřího kapitálu a oligarchie, která svou mocí dávno předčila instituci státu. Agenda, která z takovéto interpretace plyne, je jasná a bez debaty adekvátní: asymetrickou distribuci bohatství je potřeba pojmenovat, tematizovat a s pomocí organizování občanské společnosti překonat. Tento proces samozřejmě probíhá, je však zřetelné, že zoufale pomalu, a je navíc stále silněji atakován aktéry tzv. protiklimatického obratu ­– lidmi, kteří právě v exploataci fosilních zdrojů a v programovém odklonu od konceptu udržitelnosti spatřují výraz občanské emancipace.

Chceme-li změnu, je proto namístě hledat také jiné cesty než jen přímý střet. Cesty, které dokážou dnešku přinést terapii nikoliv analýzou synchronního dění, ale diachronní analýzou diskursů, které vytvořily takové významové a identitní konstelace, jež legitimizují stávající normalitu. Současné environmentální politiky totiž nevznikají náhle a bez kontextu, ale navazují na koncepty, které jsou ve veřejném diskursu přítomné dlouhodobě. Tyto koncepty jsou přitom generovány a dále distribuovány různými sociálními praxemi – a nejde jen o samotnou tradici managementu přírody, jako je například stájový chov dobytka, budování říčních mlýnů nebo sběr hub, ale především o provoz symbolický. Náš vztah k přírodě je zcela nepochybně definován a určován také architekturou, folklórem či třeba turismem. Vzpomeňme rostlinných motivů na vnějším plášti gotických katedrál či zastřižených tújí oddělujících rodinné domky, stavění máje nebo posunu od výšlapů na vrchy s rozhledem do „kraje“ v 19. století k cestám za sportovním výkonem na počátku století dvacátého prvního.

Zásadní sociální praxí, která určuje vztah ke světu, v němž se pohybujeme, je jazyk, respektive textový provoz v širokém smyslu slova. My všichni, slovy Umberta Eca, žijeme mezi texty, s texty a z textů. A právě proto dává hluboký smysl zabývat se tím, jakou genezi vykazují pojmy a koncepty, které jsou pro současnou environmentální agendu úhelné, prostřednictvím dlouhé textové tradice. K tomu nám může posloužit materiál mnoha žánrů. Nabízejí se například texty administrativní, které odrážejí způsoby utváření a ustalování obrazu přírodních fenoménů v kontextu státní či šlechtické správy, nebo texty mediální, jež uchovávají dynamiku toho, čemu lze říkat veřejný diskurs. Touž optikou ovšem můžeme zaostřit také na texty literární.

Ekokritické čtení

Intepretace literatury z ekokritických pozic přináší především zjištění, že příroda, krajina, ale i její dílčí prvky jako hory či (pra)lesy jsou nejen určitým způsobem zobrazovány, ale přímo konstruují naše hluboce zakořeněné představy, jež vzájemně vyjednáváme napříč staletími. Z literárních obrazů se tak stávají vlivné literární manifestace, které primárně participují na implementaci zásadních environmentálních pojmů do kulturního provozu, sekundárně pak zaznamenávají historii jejich geneze a osvojování. Ekokritická perspektiva ukazuje, že literatura má moc je ustavovat, přepisovat, nebo dokonce zcela destruovat.

Schopnost literárních textů nasvěcovat problémy dotýkající se naší současnosti jsme obvykle schopni přiznat jen nejaktuálnější produkci, v případě globální krize například v podobě dnes až nadproduktivních próz o klimatické změně, ekologických devastacích krajiny a environmentálním žalu. Mohou se však partnery v diskusi, již nyní v tomto ohledu společně vedeme, stát i díla staršího data? ptá se ekokritika. Co všechno mohou tyto vzdálené hlasy, jež se zvláště v českém kontextu zpravidla jeví jako nudná položka školní výuky bazírující na výkladu národně reprezentativních děl minulosti a výlučných estetických výkonů, sdělovat současnosti?

Překvapivě třeba i to, že téma destrukce přírodního prostředí rezonovalo v literatuře už před staletími, jeho rámování však bylo v ledasčem odlišné. O ohrožení přírody mluví například nesmírně vlivná cestopisná díla a přírodovědné spisy Alexandera von Humboldta, jenž si již v roce 1844 uvědomil, že člověk „kácením lesů, změnou rozložení vod a produkcí velkých mas páry a plynu v průmyslových centrech“ mění klima. Humboldt přitom senzitivně reagoval na skutečnosti, s nimiž měl přímou zkušenost: jeho berlínský domov začaly obklopovat industriální provozy předměstí, zamořující půdu i vzduch, na svých cestách jižní Amerikou se setkával s dopady deforestace a odvodňování krajiny. Byť odlesnění vnímal velmi utilitárně – ztráta lesů pro něj neznamenala rozpad biotopů, ale především to, že lidé přicházejí o zdroj energie, dochází k odvodnění krajiny, úbytku srážek a k erozím půdy –, předjímal svým pozorováním současné hrozby: pochopil, jak destruktivní může být tlak civilizace na přírodu a že porušení jedné části „ekosystému“ je jeho ohrožením coby celku. Příroda pro něj byla především sítí vztahů a dynamicky se proměňující živoucí entitou, organismem. Jeho pokračovatelé dospěli v „alarmistickém“ diskursu ještě dále, kupříkladu George Perkins Marsh v knize esejů Man and Nature or Physical Geography as Modified by Human Action (1864) soudil, že škody způsobené zničením lesů by vedly k tomu, že „země by již nebyla pro člověka obyvatelná“ a že hlad po orné půdě povede k neúměrnému odlesňování a tím i ke změně klimatu.

Literatura naší (západní) minulosti přitom dokázala negativní jevy nejen pojmenovat a vyjádřit své obavy, ale i pozvednout proti nim hlas a vyvolat veřejnou reakci. Vezměme za příklad Karla Klostermanna, jehož dílo ve své době obrátilo pozornost od scenérie k interiéru lesa, od krajinné kompozice k přírodním procesům. To, co však v Klostermannově době sehrálo roli spouštěče environmentálního zájmu, o sto let později paradoxně pomáhalo blokovat zavádění neintervenčního managementu šumavských horských smrčin. I to je ekokritika…

Pojďme ale dál. Už na přelomu století varoval William Wordsworth v knize Guide to the Lakes před vysazováním nepůvodních jehličnanů, jež kazí krásu scenérií (sic!) a erodují půdu jeho rodného kraje, tedy ikonického místa anglického romantismu, jezerní oblasti Lake District. Současně přitom navrhoval, aby tyto výjimečné přírodní krásy byly zachovány jako „jakýsi druh národního majetku“, a inicioval tak první úvahy o jejich institucionální ochraně. Mimo to inicioval i odpor proti výstavbě železničních tratí, které měly tuto oblast učinit dostupnější. Proti industrializaci ničící místní přírodní krásy se vyslovil hned v několika básních.

Ekokritika, která je z podstaty založena na analýze diskursů, však jako každá analýza diskursu nesmí v textech objevovat jen to, co je exponované, ale také to, co je nenápadné. Právě proto by neměla programově analyzovat jen texty, jež environment tematizují. Jinými slovy, pro diachronní environmetální analýzu literární produkce nemusí být v centru zájmu výhradně prominentní autoři, jako jsou angličtí jezerní básníci, H. D. Thoreau, Rachel Carson, v českém kontextu Mácha nebo Klostermann, avšak – a snad i přednostně – například masově konzumované a literární historií notoricky přehlížené texty populární četby nebo produkce situované na hranici mezi dokumentárností a literárností. Bylo by možné sledovat etablování pojmu divočina bez analýzy její koncepce v žánru dobrodružné literatury druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století? Je možné porozumět zrodu pojmu prales, mimochodem patrně konstruktu vznikajícího výhradně v kontextu středoevropské kultury, bez znalosti četných cestopisů do Nového světa přelomu 18. a první třetiny 19. století, počínaje díly zmíněného Alexandera von Humboldta?

Ekokritika však nesmí zůstat u pouhé analýzy jevů, je totiž z principu, jak ostatně argumentujeme výše, angažovanou vědou. Jejím horizontem není pojednávané problémy jen odkrýt, pochopit či vysvětlit, ale přímo měnit. V kontextu humanitních disciplín to znamená, že dochází k cílenému prolamování do veřejných diskursů, k nastolování nových narativů či k obratu zřetele k příčinám nejrozličnějších limitujících stereotypů. Ekokritika tak s sebou nese značnou míru znejistění. Narušuje běžný provoz literární vědy, neboť přepisuje to, do jakých domén má literární vědec zasahovat a co vše nést, kde vůbec jsou hranice jeho oboru. Angažovaný přístup mnohdy budí kontroverzi, neboť po instituci literární vědy žádá, aby přijala zodpovědnost za současný stav světa, v tomto případě za environmetální krizi. Ekokritička Cheryll Glotfelty říká, že s ekokritikou se to má stejně jako s hnutími za občanská práva nebo za osvobození žen šedesátých a sedmdesátých let 20. století, která literární vědě vtiskla nové zájmy a přístupy, otevřela jí nové oblasti výzkumu i pole působnosti. A především v souladu s nimi ukázala podíl literatury na tvorbě a obnově nejen kulturních stereotypů, ale celých kulturních systémů, a přispěla tak k rozrušení významů a vztahů, na nichž tehdejší nerovnost stavěla a které přitom byly dobově vnímány jako samozřejmé a přirozené.

Neangažovaná kritika?

Otázka angažované, aktivistické literární vědy coby předmětu akademické kontroverze zaslouží krátký komentář. Přistoupíme-li totiž na to, že je angažovanost v kontextu literární vědy něčím nestandardním, je namístě se ptát, v čem spočívá přístup neangažovaný, kde je onen status quo, jejž aktivistická věda vyzývá? ­Lze ale interpretaci literatury, a především její historii vůbec provozovat z postojového hlediska neutrálně?

Podle nás nelze. Naše přesvědčení přitom staví na dvou rovinách. Tou první je prosté pozorování toho, jak je literární věda (v českém prostoru) provozována dlouhodobě, a co by tedy mohl být zmíněný status quo. Představu neutrality kompromituje už sama existence českého literárního kánonu, tedy souboru textů, jejichž prostřednictvím se zde dlouhodobě a na všech úrovních včetně té středoškolské vykládají dějiny literární produkce. Obecně respektovaný český kánon reprezentovaný všemožnými literárně-historickými příručkami je totiž fenoménem hluboce nesamozřejmým, ba co víc vázaným ke konkrétním politickým ambicím a zájmům, jež sahají daleko k počátkům utváření českého nacionálního diskursu. Rozhodnutí vyprávět dějiny české literatury prizmatem textů, které splňují kritéria kvality, a nikoliv třeba kritérium míry (dobové) čtenosti, produkuje obraz české literatury coby jevu, jehož podstatou je především lineární vývoj od jednodušších forem ke složitějším, respektive cesta, která je naplněním představy české národní emancipace jakožto procesu dostihování vyspělejších kultur. Nechceme rozhodně tvrdit, že tento způsob narace je skrznaskrz špatný. Chceme jen upozornit na to, že rozhodně není oproštěný od ideových postojů.

Druhá rovina našeho přesvědčení se opírá o fakt, že zoufalá snaha české literární historiografie působit za každou cenu neangažovaně nevyhnutelně troskotá na samotné ideologické vyhraněnosti, již dnešní doba zřetelně vykazuje. Být nad věcí, tj. pokračovat v domněle nepolitickém dlení v archivech či v akcentaci sociálního rozměru literatury jakožto něčeho minulého, neznamená, že svůj obor nad rozbouřenými vodami společenského pnutí udržíme. Znamená dokonce pravý opak: být programově neutrální vede k jedinému, ke stranění moci. Proti ekokritice můžeme zkrátka postavit mnohé alternativní modely interpretace, jež sledují své vlastní, ač nezřídka podobné, cíle, nelze ji však popírat či odsouvat na periférii oboru coby projev jeho úpadku. Delegitimizace environmentálního čtení umělecké literatury není obhajobou neutrality, ale v důsledku jen podporou postojů, které zajišťují pokračující kořistnický přístup k tomu, co nazýváme životním prostředím.

Proti aktivismu

Environmentální čtení literatury obvykle nazývané ekokritikou je na jedné straně reakcí literární vědy na postupující klimatickou a biodiverzitní krizi, je snahou literární vědy přispět svými přístupy a metodami k tomu, aby náš svět stejně jako svět dalších živočišných a rostlinných druhů, s nimiž sdílíme svůj prostor, nezašel na úbytě. Ekokritika je odpovědí literárních vědců a vědkyň na volání o pomoc. Environmentální čtení literatury je ale, stejně jako třeba genderový přístup, reakcí i na to, že literárněvědný provoz svým lpěním na neangažovanosti zjevně stále více zabředá do obhajoby dominujících ideologií. Ekokritika je programově angažovaná. Její angažovanost však do velké míry plyne právě z potřeby čelit aktivismu, jejž mnohdy nevědomky provozují ti, kteří usilovně trvají na tom, že hájí postojovou neutralitu oboru.