Pracuje se na dvou místech, jedno je hala, kam se vozej saláty z pole a ty balí stroj do celofánu, druhé místo je „kuchyň“, tam se krájí zelenina, která se vozí do různých kuchyní.

Zbytek dopíšu zítra, jsem mrtvá, ale dnes pustili Kajínka, jak jsem zjistila po návratu domů. V Albertu to pochopitelně nikoho nezajímalo o nic víc než pád nepád vlády.

Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.

Ale jsem si jistá, že je důležité se nevysmívat strachu a obavám jiných lidí. Pokusím-li se však do nich vžít a chápat je, začínám mít pocit, že nemůžu nic říct. Někde tady je klíč k dialogu, který nedokážeme vést. Jen to řešení určitě nespočívá v tom, že budeme mlčet.

Chceme opravdu, aby ve chvíli, kdy se snažíme zabránit šíření viru, chodili lidé do práce i tam, kde to není bezpodmínečně nutné? Jen proto, aby někomu neušel zisk?

K uprchlíkům už byl jen kousek. Jak nás tu chtějí převálcovat. Chvíli to vypadalo, že kupé bude pokračovat v horších a ještě horších scénářích. A pak najednou kdosi řekl: „Ale sem na Východ asi žádní uprchlíci nepřijdou.“

Lidé nakonec přišli se způsobem, jak komunikovat svou nespokojenost tak, aby si jí všimly také elity. Jsou jím volby.

Vzpomněla jsem si na všechny ty, kteří bydlí v předraženém bydlení, protože na volném trhu byty neseženou. Na vzestupy a pády rodin, které znám už dvacet let.

A když brouzdám večerní Prahou, kde je v noci tolik domů úplně temných, ať už proto, že jsou prázdné, nebo proto, že jsou v nich kanceláře, říkám si, jak jsme tohle mohli dopustit?

Seděly jsme tam uvolněné, popíjely jsme pivo, žertovaly o německém pornu, bavily se o drogách, smělo se říkat cokoli.

Jsem na téma věšení komunistů přecitlivělá. Za posledních devětadvacet let jsem si mnohokrát vyslechla, že měli být pověšeni moji rodiče, protože jsou/byli komunisti.

Přestože by bylo snadné napsat reportáž postavenou na tom, že zdejší lidé vnímali situaci mnohem vice jako problém sociální nežli etnicky, reportér tak neučinil a rámoval cely text rasisticky, zřejmě proto, že by jinak nevznikl dostatečně senzační článek.

Namísto toho, abychom se posmívali dětem a mladým lidem, kteří odpověděli do různých anket a ukázali tak svou neznalost, anebo donekonečna žehrali na učitele, že by mohli lépe učit, pojďme se podívat na to, co všechno musí kantoři podle osnov probrat a co všechno se žáci a studenti musí naučit.

V každé společnosti žijí lidé, kteří mají tendenci rebelovat a stavět se proti establishmentu, a je to tak dobře.

V hlavách řady lidí je korelace mezi prací a počtem vydělaných peněz. Čím více člověk pracuje, tím více vydělá. To je nepravdivé na mnoha úrovních.