Anotace na zadním přebalu knihy začíná větou: „Co víme o dnešním Rusku a odkud se to vzalo?“ Ač není přesně jasné, co se myslí oním „to“, domnívám se, že právě tato věta dost dobře vystihuje předkládaný titul.

Co víme o dnešním Rusku? Hodně i málo. V době internetu, průběžně se měnících zpráv, kdy novinky a aktualizované či analýzou doplněné zprávy na nás útočí nepřetržitě, takže se člověk cítí bez nadsázky zavalen přemírou informací, máme dojem, že víme o Rusku (ale nejen o něm) dost. Dost na to, abychom odsoudili ruskou agresi vůči Ukrajině, jeho sbratřování se s (v lepším případě) s Čínou nebo (v horším případě) s KLDR a hořce se pousmáli nad bohatýrskými činy, zdá se, že nesmrtelného a nesesaditelného, Vladimira Vladimiroviče Putina. Víme ale skutečně dost? Nebo je to jen jakási médii vytvořená představa informovanosti?

Pokud jste zaváhali, jak odpovědět, určitě bych vám doporučila přečíst si knihu rozhovorů novináře a literárního kritika Jana Bělíčka s Tomášem Glancem – rusistou, který většinu svého odborného života zasvětil zkoumání, ale asi především pozorování Ruska a obecně sovětského a postsovětského prostoru. Dost možná se vám totiž dostane zajímavé odpovědi či korektivu vašich představ o tom, co o Rusku víme či nevíme – možná jste věděli málo?

Tomáš Glanc v devíti kapitolách kontextualizuje různé fenomény spojené s ruským kulturním, společenským, ale i politickým prostředím. Snaží se přitom rozplést poměrně složité předivo historických událostí, kulturních počinů i individuální angažovanosti výrazných osobností Ruska, které dokreslují ony již zmíněné, prostými skutečnostmi oplývající, a to často bez kontextu, zprávy o stavu (nejen) současného Ruska.

Kniha mě však přivedla na myšlenku, která je možná zcela marginální, nicméně v poslední době se vrací stále častěji: lze vytvořit pravdivý obraz země a kultury, která byla, je a bude patrně vždy stigmatizována? Neprohlubuje se jen, s léty válčení na Ukrajině, kdy se soudný člověk drží od Ruska dál, jakési bájesloví o Rusku? Nepodporujeme my sami ona stigmata senzacechtivostí, neznalostí, omíláním stále stejných klišé?

Zmíněnou stigmatizací maličko zavání již sám název – Ruská duše neexistuje – mnozí, a to dokonce i ne-rusisté, se setkali s fenoménem tzv. ruské duše, která se, světe div se, liší od těch našich středoevropských. Čím? A jaká je tedy ta ruská duše? Nikdo neví, dokonce ani Rusové. Odkud se vzal tento fenomén, tato legenda, tato mystifikace? Odpověď bychom museli hledat v ruské literatuře, především v té klasické, ale to bychom se dostali už hodně daleko od našeho tématu.

Jaký by tedy měl být pravdivý, nezkreslený a nepokřivený obraz Ruska?

Je třeba si uvědomit, že nálady (proruské, častěji však protiruské) se měnily stejnou rychlostí jako zprávy, které jsem zmínila výše. V 90. letech minulého století, kdy Rusko ztrácí, alespoň v očích běžného českého občana či občanky, hrůznou podobu okupanta (sama si dobře vzpomínám, jak byla spřátelená vojska odsunuta z jednoho malého moravského městečka, kde jejich nevzhledná kasárna hyzdila výhled na hory) a domnívám se, že do jisté míry se Rusko, aspoň na čas, ztrácí z hledáčku zájmu většinové společnosti.

Právě přelom století však je dobou nového kvasu, společenského, kulturního i občanského, který reagoval na doby minulé, ale především na nově vzniklou situaci, na což upozorňuje i Tomáš Glanc. Člověk, který se v té době jen trochu zabýval Ruskem a jeho kulturou, si musel povšimnout řady neobvyklých počinů na (nejen) kulturním poli, které s nadšením přijímal i okolní svět. Možná právě tato doba udržela při životě i fenomén oné ruské duše.

Čas však plyne a Rusko si začíná dobývat svou na čas ztracenou pozici, především na poli mezinárodní politiky. Je evidentní, že jen skutečně naivní člověk by se mohl domnívat, že se Rusko uzavře do sebe a stane bok po boku dalších evropských i mimoevropských států. Rusko se sice snaží na čas skutečně řešit své vnitřní problémy, které se však zdají být do značné míry neřešitelné. Postupně se tedy díky tomu, jak se opět zviditelňuje, vrací do ústředí zájmu, a to jak u nás, tak vlastně na celém světě. A pak samozřejmě nastává klíčový zvrat, reálně je to rok 2014 a ruská okupace části ukrajinského území, pro většinu lidí se však tento předěl posouvá až do roku 2022, ostatně tento bod je výchozím mezníkem i pro Bělíčkovo interview.

Pokud jsem položila otázku, zda lze nezkresleně, nezatíženě a nestigmatizovaně říct něco k Rusku posledních třiceti let, pak se domnívám, že se to snad podařilo této knize. Vytkla bych jí snad jen to, že je určena spíše poučenějším příjemcům, protože odpovědi Tomáše Glance jsou často prokládány odkazy na ruskou literaturu, osobnosti ruské kultury a historie a obecně poukazy ke skutečnostem, které bych nepovažovala za samozřejmou znalostní výbavu průměrného českého čtenáře.

Kniha představuje poměrně ucelený vhled do situace současného Ruska i událostí, které aktuálnímu stavu věcí předcházely, a ač je ono nahlížení někdy poněkud subjektivní, nepovažuji to za hendikep. Ostatně sám Glanc na několika místech uvádí, že je jeho hodnocení redukováno právě na jeho osobní pohled. Přesto se domnívám, že by některým aspektům mohl být věnován větší prostor, což však patrně neumožňuje zvolený žánr.

Už tedy víme, že ruská duše neexistuje, ale víme skutečně něco o Rusku? Pokud si přečtete knihu Ruská duše neexistuje, budete vědět o něco víc.