Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času.
Není to nikterak podstatné, přece jen však kráčí o nepřehlédnutelný moment knižní kultury, a proto může čtenáře zamrzet, že v tiráži nové sbírky z pera Martina Trdly (1985), severočeského básníka nyní působícího v Praze, není uveden redaktor. Sám autor v rozhovoru pro Tvar (č. 2/2026) do toho bohudík vnáší jasno, když zdůrazňuje, že „ediční spoluprací“ čili editorstvím se v případě daného titulu může vykázat jiný severočeský poeta Julius Benko, dále víme, že jazykovou korekturu si vzala na starost (jak je ostatně u publikací v péči Pavla Mervarta zvykem) básnířka a pedagožka Lenka Chytilová. Stejně však není jisté, kdo sepsal nepodepsanou hodnotící interpretaci na přední záložce, která není žádnou konvenční anotací. Leč takto sympaticky „ošetřena“ sbírka s názvem Močál přišla na svět.
Pozdržme se však ještě u jednoho mimobásnického konstatování. Každý má své gusto a jistěže i svůj dišputát, každému se nikterak nemusí grafická či spíše výtvarná podoba autorovy knihy veršů líbit či zalíbit, přesto můžeme mít za to, že jde o výtvarně až spanile zušlechtěnou básnickou sbírku a že se s takovou chvályhodnou ukázkou zmíněné knižní kultury nesetkáváme často, ne-li zcela výjimečně. Kdo by si kupříkladu prošel zhruba stovku básnických titulů vydaných v loňském roce, mohl by se ujistit, že téměř ve všech (bohudík ne ve všech) případech jsou jejich obálky na úrovni neumělých pokusů kdekterých skicujících prvoročáků. Trdlův Močál představuje z tohoto pohledu vítanou výjimku potvrzující pravidlo, leč nevíme, komu složit konkrétní poklonu, neboť stojí tady psáno, že o přebal a o grafickou úpravu se zasloužil… JaVaHa. Kdo ví, o co či o koho běží, s tímto věděním se koneckonců poklidně spokojíme. Nepůjde však – slovy básníka – o „zneklidňující klid“?
Vraťme se proto raději k autorovi Močálu. Na přední i na zadní záložce si můžeme přečíst, že Trdla v roce 2021 debutoval sbírkou s tak trochu houllebecqovským názvem Průběžná zpráva o stavu území, po níž následovala knížka Tvrdá data (z roku 2023), ale už rok předtím básník připravil bibliofilskou audioknihu pod názvem Střeček. Mezitím se stal předsedou Libereckého autorského kruhu (čili LAK), sdružení, které v regionu nastoupilo po zániku či ukončení činnosti Kruhu autorů Liberecka (čili KAL). Kromě toho se Martin Trdla podílí na vydávání libereckého knihovnického a literárního čtvrtletníku Světlik (rozuměj: Svět libereckých knihoven), v němž pochopitelně také publikuje. Kristova léta coby ročník 1985 už má nějaký čas za sebou a předtím se nezařadil mezi mladé či mladistvé debutanty.
K přiměřenějšímu pochopení autorovy třetí básnické knihy nepochybně může napomoci faktografická informace, že svou sbírku záměrně rozčlenil do čtyř kapitol či oddílů, jimž ovšem vtiskl názvy, které až provokativně kontrastují s vrcholně „zneklidňujícím“ laděním a ražením jednotlivých básní. Vězme, že uvedené kapitoly či oddíly se honosí názvy „Rana temporaria“, „Nymphaea candida“, „Libellula depressa“ a posléze „Dryopteris cristata“. Závěrečná část Močálu, zmíněná „Dryopteris cristata“, se podle obsahu uzavírá básní nazvanou „Bahenní duch v každém z nás“. Leč ouha, vůbec nejde o báseň a nesepsal ji Martin Trdla, nýbrž jde o esteticky vnímavý esejistický dovětek z pera Trdlova básnického souputníka Julia Benka, v němž si kupodivu již potřetí a snad už naposled počteme o vydání sbírek Průběžná zpráva…, Tvrdá data a Střeček. Opakování vpravdě nemusí být pokaždé matkou moudrosti a tiše si opakujme, že třetí Trdlova kniha veršů mohla a měla mít redaktora.
Co však napsat o autorově Močálu výstižnějšího než se odvolat na strohé a trpké sdělení přímo z pisatelova pera, konstatujícího, že „kolem mě trdlují životní facky“ (s. 71)? Mluví se tu hned na počátku o „vábení předpeklí“ a dotyčné předpeklí má v Močálu bezpočet podob, přičemž je stejně pekelnické a stejně vábivé jak v případě mentality a citovosti individuální, tak v případě citovosti a mentality společenské. Trdla s gustem zopakuje letitou českou mantru, že jsou „všichni nasraný, že jsou nasraný“ (s. 14), načež ve volbě svých nejednou aforistických zápisů řeže do všeho současného vůkol nás, sebe coby současníka arciže nevyjímaje. Nelze nepřitakat textu na záložce, v němž se autorův básnický jazyk trefně charakterizuje jako „syrový, úsečný, ostrý jako tupý nůž, kterým z vysušeného bláta vyřezává verše“. Poté čteme nadmíru podstatné dictum:
V době, kdy se mnohé zamlčuje nebo balí do slovních eufemismů, přináší tato sbírka hlas člověka, který nic nezastírá.
Vskutku, kolikrát tak nekonečně jalové slovní eufemismy zaplavující poezii a všelijaké ambiciózní básničkování pro básničkování, to je vše je čtyřicátníku Trdlovi vzdálené a pak vzdálenější. Přesto můžeme srovnávat a porovnávat a posléze nabývat dojmu, že v daném tvůrčím vývojovém stadiu je autor přesvědčivější ve zmíněných aforistických záznamech živoření ve všeobjímajících močálech či bažinách přítomného času než ve strofách, v nichž načrtává, někdy detailněji, někdy jen skicovitě, cosi jako příběhy dnešního všedního dne. Ačkoli k citovaným „životním fackám“ v obou případech dochází požehnaně. Nejstrašlivější je nicméně to, že všecičko, co se před našima očima i v naší intimní mysli děje, v jeho nadsazené autorské zkratce „je tak hrůzostrašně správně“ (s. 44). Občas vyznívají Trdlovy bezútěšné a rozjitřené verše málem jak hold nějaké novodobé ryzí neodekadenci a možná nejde o omyl, praví-li se v nich, že i zítřky „vykřesají toliko / obludně zduřelé nic“ (s. 45).
Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času. Ze zorného úhlu literární historie se v jeho básních nečekaně přirozeně prolínají dvě určující výrazové linie: jednak existencialistické prožívání ztraceného a stále nenalézaného času, v němž jsme vydáni napospas kataklysmatům osobního i veřejného předpeklí, jednak cílevědomě civilistické, nemálo úderné, úporné a zároveň úpěnlivé vyprávění o tomto stadiu nenalezeného času skutečného. Ano, jde o vyprávění sršatě a sžíravě úpěnlivé, leč ani v nejmenším bolestínské až sedmibolestné, ne-li naříkavě skuhrající. Trdlův vypravěč pouze umanutě
spěchá, aby pak nemusel spěchat
s. 72.
Třetí sbírka jabloneckého rodáka (z města nad Nisou, nikoli nad Jizerou) je natolik eruptivní a natolik spalující, že se leckomu nemusí ani kapánek zamlouvat. O to víc můžeme mít se vší názorovou skromností za to, že jde o až flagelantsky vypovídající událost soudobé české poezie. Leč proč se vlastně tato kniha veršů nazývá Močál a proč ne všelijak jinak? Odpovězme si přímo strohou titulní básní „Močál“ (s. 49): „Povědomé město, / ulice, dům, okna. // Úzkost není formulována křikem / ale úsměvem. // Mám strach. // Z toho, co všechno / se nemůže stát.“ Co když i může?
Pavel Mervart
Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu.
Zdá se též namístě vzdát hold postřehu, že autorovo Náměstí Práce z určitého hlediska není nic jiného než příslovečnou jeremiádou, a v konkrétním případě jeremiádou nad padlou dobou. To je řečeno nadmíru výstižně, s určitou obměnou bychom však také mohli mít za to, že jde o neutěšené básnické plačky nebo o básníkovy plačky.
Do agathachristieovského detektivního příběhu tak Indrek Hargla včlenil zapomínané středověké souvztažnosti dnešní estonské metropole a zaměřil se na živé vyprávění o dávné minulosti, kdy i za zdánlivě poklidných hanzovních časů bylo vše na neslitovných historických vahách.
Ačkoli od Salavova úmrtí uplynulo jen devět let (nebo už devět let?), z časového odstupu se zdá, že jeho literární tvorba nebyla téměř vůbec reflektována; skoro by se mohlo říci, že tento osobitý básník jako kdyby byl nebyl. V akademické velkopříručce s názvem V souřadnicích mnohosti je autorovi věnovaná jen kratičká zmínka v rámci souhrnnějšího pojednání o údajné „energii nespokojenosti“ v české poezii první dekády nynějšího tisíciletí.
Výsledkem budiž opět utkvělá Chlebnikova vidina zániku dosavadní civilizace. Nabízí se varianta, zdalipak básník nebyl nadšeným vyznavačem Nietzscheovy filosofie: též mu jde o vizi nové civilizace, a proto i nové poetické mluvy.
