Hojné koření jakéhosi staromilného (archeologického?) patosu bublá v husté tekutině této sbírky. Je to poezie, která se nezaobírá konkréty, zkouší být všeobjímající – pokud tedy do pojmu „objetí“ lze zahrnout i: „laskavost hřebů zatloukaných hlasem hebce trnitým“ (s. 24). Všeobjímající v touze po přesahu a smyslu:

ve snaze vyplout z nedokonavosti rotujících drah
s. 60.

Hororová hudba, tedy nikoli hudba k hororu či z hororu, ale přímo těžké rytmy a melodie, kterými do nás vstupuje děs slov, slov zaklesnutých do sebe jako stovky brouků bojujících o nové zrození.

Smyslem tu není sdělení, zážitek není reprodukován, není vyprávěn, zážitek tu tvoří přímo tato hudba sama – jak osvěžující v naší době přežrané příběhy. Brutální asociace, jež vytvářejí hejna samotářů hotových ke společnému odletu. Nejde však o planý automatismus, každé hejno má svou vnitřní logiku, energii, která v nás vytvoří zimoviště těchto slov. Je v tom cosi pohlavního, nikoli jen dnes tak nadužívaná tělesnost, ale pohlavní pud, boj o život básníka i čtenáře. Básník nás tu nepoučuje, nemanipuluje ani nevydírá soucitné vzdechy, prostě nám vpálí slovní tresť vzrušujících prožitků – a ty, čtenáři, plav, neutop se a poraď si. O Michalu Švecovi (1984) v knize (kromě jiného) stojí, že vystudoval finštinu a archeologii, je překladatel, redaktor, jazykový lektor a má slabost pro melancholii; to vše lze vnímat jako pro jeho poezii příznačné.

Těžko se tato poezie zasazuje do nějakého kontextu, ale několik jmen jsem si při četbě přece jen vybavil. Například šestice rýmovaných čtyřverší s florálními motivy a lehce dekadentní dikcí, která tvoří jakési mezihry (a v závěru knihy je poskládána v eroticky jinotajný celek), upomene na Radka Malého. U jiných pasáží jsem si zase vzpomněl na prvotinu Ondřeje Hanuse Stínohrad, pro určitou krutost smutku, složitost výstavby verše a symbolický slovník. Oba jmenovaní (Malý i Hanus) hojně využívali vázaného verše coby formálního a zvukového (aby báseň dobře zněla) můstku ke čtenáři, u Švece však jde o zvukomalebné, ale nevázané, divoké skandování připomínající spíš bojovný rituál nežli snahu o formální dokonalost. Možno říci, že hlouběji lze stopu sledovat až k prvním symbolistům a k dekadentům. Patrný je i vliv surrealismu, ale rozhodně tu nejde o žádnou formu vzhlížení či nápodoby.

Někdo zřejmě odloží tuto knihu jako umění pro umění spoléhající na bloudění v houštinách kudrnatého slovníku a výrazných gest, ovšem já v těch textech spatřuji jedinečně autentickou vášeň – zůstává otázkou pro co (?), ale to možná neví ani sám autor. Minimálně jde jistě o vášeň pro tvorbu, život, a hlavně jazyk – ten je tu vnímán nejen jako komunikační prostředek, ale přímo jako matérie a v případě vyslovení jako čin. Básně s tajemstvím, básně, které po nás nestečou jako pouhé ilustrace každodennosti, ale pokud se jim otevřeme, pracují uvnitř nás, to já rád… Vlastní je mi i vnitřní významová bohatost a napětí ve verších:

na odpadkovém koši ulepeném od nasliněných bříšek
listujících jehličnatým jízdním řádem odjakživa výlukových spojů
s. 56.

Švecova sbírka nenabízí zjištění (slyš slovo jistota), nenabízí informace v intencích formální ani filosofické logiky; jako charakteristické jsem pro ni (z mnoha možností) vybral dva citáty, a sice verš „prozkoumat propast prostředního o ve slově slovo“ (s. 15) a verše „rozvrzaný přelud přivřené branky / text zhuštěnější nežli jádro supernovy“ (s. 16). V biblickém pojetí je slovo vnímáno jako zakladatelské (konstituční) a budující, zde oproti tomu cítíme „babylonský“ strach ze zmatku a neporozumění hrozícího pádem, ale stále je tu ono nadějné „prozkoumat“. Zvuk staré pootevřené branky tonoucí v mlze nejistoty, zda vede k domovu či alespoň k navštívení, a vzápětí náraz do nejhustšího magmatu (byť co my víme o jádrech supernov?) – to je typický styl práce, kterým Švec nabourává naše komunikační přednastavení a dává nám tak možnost v rozvalinách našich očekávání nalézat nové průzory do krajin našeho nitra (snad až k titulnímu „zrozenu“). Působivá je také stylová celistvost, která z knihy vytváří naléhavost monolitu a nenechá čtenáře na pochybách, že se nejedná o nahodilý shluk básnických pokusů – naopak je patrné, že byť před sebou máme debut, je básnicky vyzrálým celkem.

Ano, je asi těžké se nad těmito básněmi dojímat sebelítostí, proto se jim zástup rekreačních čtenářů poezie nejspíš vyhne, ale zbývající hrstka ocení, stejně jako já, možnost něco takového číst a s autorem sdílet. Díky za to Větrným mlýnům i redakci Josefa Straky (otevřenost a pochopení pro tak odlišnou poetiku – bravo!). Nechtějte vědět, zda se mi ty básně líbí, jsou mimo kategorie líbivosti, jde tu spíš o drsnou a nebezpečnou krásu. Mám totiž za to, že autor to prostě musel napsat takto, protože věděl, že nikdo jiný to za něj neudělá.