Z nedaleké okupované Ukrajiny přicházejí svědectví o statečném odboji a občas i kolaboraci, která tak ožívá v naší kolektivní paměti. V našem jazyce má termín kolaborace výsostné postavení, respektive dlouho měl, v poslední době se začíná trochu viklat. Naklání se do kontextů, ve kterých pro dříve narozené – ovšem zase ne o tolik dříve – vyznívá zvláštně. Když jsem nedávno v jednom článku pro populární časopis použil slovo „kolaborace“ ve smyslu spojení dvou hudebních těles na jednom dočasném projektu, editorkou mi bylo počeštěno na „spolupráci“. Ne z důvodu přehnaného „anglicizování“, to je v pohodě. Jde o to, že tento pojem je u nás oficiálně vyhrazen výhradně spolupráci s nacisty za druhé světové války. „Ve větším rozsahu se začal objevovat teprve ve spojeneckých rozhlasových relacích – ovšem v čistě negativním a morálně silně exponovaném významu,“ vysvětluje historik Volker Mohn ve studii Nacistická kulturní politika v Protektorátu (Prostor, 2018) jeho původ. Pojem byl tehdy převzat z francouzského „collaborer“, které zase pochází z latinského „collaborare“. V zemi galského kohouta pro jeho zavedení nastaly podobně příznivé podmínky jako u nás.

Anglicky je to podobně – „collaborate“. V dnešní době neřízeného „streamování“ anglických slovíček do našeho mluveného i psaného projevu, jež je samo o sobě puristickými kruhy považováno za kolaboraci, proniká do češtiny znova z uměleckého diskursu, i když vliv na češtinu v minulosti mělo už originální latinské slovíčko. Zrovna dnes jsem na facebooku zahlédl status: „Kolaborace mezi výstavními institucemi není novinkou.“ Šlo o Alšovu jihočeskou a nějakou pražskou galerii, takže okupace je vyloučena. Pojem okupace se píše francouzsky i anglicky stejně – „occupation“. Nemá tedy původ v našem „kupovat“, jak si možná někdo může myslet. Pokud by byla okupace od slova kupovat, implikovala by nenásilnou obchodní spolupráci. V tomto smyslu v naší schengenské zóně volného obchodu okupováni jsme a také okupujeme. Skuteční okupanti ale spíš rabují, než kupují. Vlastně ani nemusejí rabovat, služeb a plodů cizí zabrané země využívají zdarma za pomoci určitého procenta přátelských kolaborantů v populaci. Za druhé světové války u nás jimi Němci hrdě pohrdali, protože to pro ně byli zrádci svého kmene. Své vlastní zrádce, tedy zrádce Vůdce, mučili a popravovali. Věděli však, že bez těch našich by to nešlo. Na zájmovém území se totiž nacházeli také příslušníci odboje, francouzsky „résistance“. Ty brali jako sobě rovné, ale likvidovali je, protože jim házeli klacky pod nohy. Zlikvidovat plánovali všechny Čechy, ale to až posléze.

Heil, kámo

V srpnu okořenila okurkovou sezonu třiadvacetiletá influencerka Hana Gelnarová, když ve videu na svém Instagramu hajlovala čili prováděla pohyb, kterým se zdravili němečtí okupanti. Pohyb ruky nedoprovodila slovy „Heil Hitler“ ani „Sieg Heil“, nicméně při něm pochodovala. Pobouřilo to část veřejnosti, jejíž prarodiče zažili okupaci a pro niž je rytmické zvedání pravice „no go“. Hajlování je u nás ostatně zakázáno zákonem, lze jím naplnit skutkovou podstatu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, za který hrozí šest měsíců až tři roky odnětí svobody. Influencerku nepotrestal soud, ale bohaté firmy, s nimiž spolupracovala. Ty s ní zpřetrhaly vazby, i když se omluvila. Stvořila virální video, o kterém referovala významná média. Eventuálně jí možná ta barnumská reklama přivedla nové sledující, a tedy i větší hodnotu pro potenciální budoucí spolupráce – až se usadí prach.

Seděl jsem tehdy za prázdninového odpoledne na lavičce v parku v provinčním, byť krajském městě, když nějaká dospívající dívka o pár laviček dál líbezně zvolala: „Pojďme hajlovat. Jak se to dělá?“ Nepohoršil jsem se, v tom hlasu nebyla žádná nenávist. Možná je to lepší než hledět do chytrého telefonu a žužlat elektronickou cigaretu. Večer jsem pak zhlédl Události, komentáře s hostem Leem Pavlátem, ředitelem Židovského muzea v Praze, který problém viděl v absenci přednášek na školách. Hovor se stočil k jeho chystané výměně v čele instituce, jejíž originální koncept vytvořil, za mladou ředitelku Pavlu Niklovou. Kurátorka se zkušenostmi z New Yorku s ním odmítá spolupracovat.

Ve spojení se sociálními sítěmi má slovo spolupráce mírně posunutý význam. Influencer nespolupracuje, ale dostává spolupráce – od firem, jež by na jeho followery rády zacílily svou reklamu. „Vlivaři“, kterým se říká také „názoroví vůdci“, mezi nimi disponují jistou autoritou. U diváků si získávají pozornost a důvěru a eventuálně u nich vytvářejí stádní mentalitu. Příkladem budiž takzvané „swifties“, fanynky zpěvačky Taylor Swiftové. Idolka jim vysílá signály a ovlivňuje jejich chování včetně toho spotřebního. Tuto svou superschopnost zpeněžuje. U nás má ze spoluprací slušné příjmy třeba moderátor a zpěvák Leoš Mareš. Surrealista Jan Švankmajer v lednu 2019 řekl v rozhovoru pro Tvar, že marketing je novodobou diktaturou. Vyzbrojeni touto premisou bychom instagramové spolupráce směle mohli nazývat kolaboracemi. Krásně se nám tu slévá starý a nový, nevinný a zatížený význam toho pojmu. Ale všeho s mírou, nechceme přece influencery stigmatizovat. Je to ostatně věc jejich ovcí, že na tu hru přistoupí.

Vive la résistance

O tom, zda jste kolaboranti, nebo odbojáři, nerozhoduje jen to, zda se nacházíte na světlé, nebo temné straně síly, ale také která z nich je právě u moci. Čistě technicky vzato asi nebudeme nazývat odbojem boj proti slabší straně – to je spíš kolaborace. Stejně tak nebudeme se slabší stranou kolaborovat – to se nazývá odbojem. Neměli bychom se také na věci dívat černobíle. Je tu spousta dalších pojmů – kooperace, komunikace, konfrontace, konspirace, mystifikace, inspirace, loajalita, fanatismus. A co to Ježíšovo „Miluj svého nepřítele“? Zní to jako dobrá „excuse“ pro kolaboraci, tak proč šel Ježíš radši na kříž než na ruku? Možná proto, že když kolaborujete s nepřítelem, uděláte si z něj přítele a už ho nemůžete milovat.

Po válce přišel stalinismus. Komunisté za války bojovali proti nacismu a spousta jich zaplatila životem, ale nebránilo jim to rozpoutat podobné peklo proti svým lidem, viz třeba případ pátera Toufara, Milady Horákové a spousty dalších. Doslova převzali způsoby i rétoriku nacistů, kteří také horovali pro nesobecké, kolektivní „budování“. Po Stalinově smrti přišlo podle notiček z Moskvy odsouzení stalinismu, aby mohl pokračovat v modernější podobě. Pak přišla další okupace a normalizace s požadavkem písemného schválení okupace. Člověk před druhými i před sebou mohl dělat, že to jenom dělá, jenže sami sebe nevnímáme jen podle toho, co si myslíme, ale i podle toho, co děláme. Proto Hus raději vyšel vstříc plamenům než uzurpátorům Kristova odkazu. Ne kvůli tomu, že by ztratil Boha, ale kvůli tomu, že by ztratil sebe. A tím, že to udělal pro sebe, udělal to i pro druhé.

V podzimním čísle politicko-kulturního obměsíčníku Listy zavzpomínal Ondřej Vaculík (syn Ludvíka) v článku s lakonickým názvem „Emil Hácha“ na protektorátního prezidenta. Vaculík jeho roli soucitně označuje za mučednickou, i když kolaboroval.

Ukřižování se sice nedočkal, ale co dál? Nemohl se domnívat, že ho po tom všem ponížení, zavržení, trýznění čeká vzkříšení. Ba ani nemá výsadu být oním lotrem po Ježíšově pravici. Jeho oběť se neklade na oltář vlasti, ale na její hnojiště. […] Je to hrdinství jiného druhu, i když: může být kolaborace hrdinstvím? To nikdy.

Emil Hácha je podle mého svatý muž.

Názory na Háchovu figuru se v historické interpretaci různí stejně jako na to, jestli jsme měli jít po Mnichovu proti „náglům“ na vlastní pěst jako Poláci, anebo jestli tehdejší prezident Edvard Beneš správně zvolil podvolení. Mlhu, která kolem toho panovala, nedávno rozehnala nová hlava státu Petr Pavel, která řekla, že jsme do toho měli jít.

Jsem z generace, která temnotu slova kolaborace ještě feeluje čili pociťuje. Babička nacistické Němce zažila a nesnášela. Ráda vzpomínala, jak na zlínském internátě sundávala obraz Hitlera. Ať už s Vaculíkem v jeho rehabilitaci Háchy souhlasím, nebo ne, oceňuji, jak nastínil a vysvětlil, že kolaborace (stejně jako třeba sebevražda – ona to v jistém smyslu taková morální sebevražda je –) může mít rozličné důvody, záměry, podoby a příčiny, ale pohříchu mívá stejný důsledek – „ponížení, zavržení a trýznění“. Po velkém nervovém vypětí přichází nouzový režim a s ním kladení kolektivní viny – ono zlopověstné poválečné vraždění a vyhnání Němců. Tam to ještě selským rozumem lze chápat, horší je to u perzekuce demokratických českých bojovníků proti nacismu, ze kterých Stalinovi pohůnci po uchopení moci udělali štvanou zvěř. To už dítě nepochopí, to je pohádka pro dospělé. Jak prorokoval Karel Čapek:

Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? Český, přece!

Zkušenost mýtu

Ve Vaculíkově článku mě zaujalo, že Beneš Háchu, přestože prý za války spolupracovali, po válce zapřel, zavrhl a odsoudil. Ne že bych se pohoršil, chápal jsem to. Ne proto, že jsem cynik, ale protože vím, jak to chodí. Ne z literatury faktu, ale z románu amerického spisovatele Kurta Vonneguta, který zažil bombardování Drážďan, nejničivější vojenský útok historie lidstva. Kniha se jmenuje Matka Noc a vypráví o rozhlasovém publicistovi, který byl za války v Německu nacistickým propagandistou, ale zároveň cenným špehem pro Američany. Ti mu to však odmítnou dosvědčit, když stojí před izraelským soudem. Kniha vyšla v únoru 1962, krátce po procesu s Adolfem Eichmannem.

Momentálně čtu Kroniku špicla, která vyšla v roce 1961. Němec Martin Beheim-Schwarzbach v ní podává existenciální analýzu mimořádně schopného agenta gestapa, který je skoro ve všem ostatním neschopný. Antihrdina Harro Teut se nadchne pro službu v NSDAP. Není v tu chvíli ještě až tak nenávistný, ale myšlenku na odstranění Židů na rozdíl od složitějších úvah aspoň dokáže rozumově uchopit. A k smrti rád poslouchá cizí rozhovory. Je zvědavý. To většinou chápeme jako pozitivní vlastnost, ale je vlastně ambivalentní, podobně jako je ambivalentní dobrá paměť. Beheim-Schwarzbach vypráví s jazykovým vtipem, což je i zásluha překladatelky Evy Pilařové, a situační komikou, díky které o to uvěřitelněji udeří do očí všechna ta příšerná data, reálie a činy sektářského nacistického režimu. Autor doslovu ho přirovnává k Haškovu Švejkovi, mně připomínal Golda za všechny peníze od Josepha Hellera.

V médiích se do toho řeší opoziční lídr Andrej Babiš. Naposled ho estébáctví zprostila slovenská vláda. Takzvaný „smír“ byl nastolen jeho politickými partnery, konkrétně nějakým Matúšem Šutajem Eštokem. To jméno zní jako čardáš. Prostě ššš, stačilo. Babiš je kompromitován svým prohlášením z talkshow Jana Krause, ve které se nechal slyšet, že on byl v té hodné estébé. Teď říká, že nebyl v estébé… No, jistý rozpor v tom je.

V hlavách máme mýty, ať už fikční, nebo založené na skutečnosti. Na mýtech se staví národní identita. Jsou to příběhy z minulosti, kterými se máme řídit v budoucnosti. Čeká v ní zrada, nebo ctnost? To je na nás. V podzimních Listech byl ještě článek „Moc lhostejnosti“ od Aleny Zemančíkové. Ta v něm dala na vědomí, že lhostejnost je chybějícím vědomím citu, které vzniklo ve spolupráci se zkušeností bezmoci. Otevírá ho věta: „Lhostejnost není jen nějakým slovem…“ V tom je jádro pudla. Kolaborace je slovo s mlhavým, představovaným, konsensuálním významem, sdíleným v kolektivním polozapomnění. Pochopíme ji, jen když ji prožijeme a najednou si uvědomíme. Aha, tohle…

Po tom, co jsem si článek v bufetu lázní přečetl, jel jsem autem domů a na Radiu Prostor vyslechl rozhovor o efektu přihlížejícího. Respondent říkal, že byl svědkem, jak se uprchlý chovanec Bohnic na Václavském náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil. Čtyřicet lidí prý vytáhlo mobily a natáčelo, takže hasiče musel zavolat on. Utrpěl dvojnásobný šok – jeden ze sebeupálení člověka a druhý z lhostejnosti druhých. Mě tedy šokovalo, že volal hasiče a nehasil sám, jak to taková akutní situace nejspíš vyžaduje, ale to nebylo předmětem diskuse. Tím bylo, že když je nás víc, počítáme, že to na sebe vezme někdo jiný. Eventuálně to na sebe nevezme nikdo, z čehož vyplývá, že to na sebe musíte vzít vy. Jenže si řeknete, že ten „vy“ přece může být kdokoli. Někdo to udělá. Jenže ono ne. V životě asi zkrátka musíte víc dávat než brát. Nebo nemusíte, ale…

Novodobí mniši

Francis Scott Fitzgerald v jedné ze svých povídek říká, že nemožnost splnit si sny vede k apatii. Všichni toužíme po tom plnit si sny. Pokud jde o světový mír, toužíme po něm asi jen do té míry, do jaké je to naším snem. Charles Bukowski ve svých pamětech Šunkový nářez (v aktuálním překladu Jelito) odpovídá, když se ho ptají, jestli půjde bojovat proti Hitlerovi, že sotva ho přestali řídit rodiče, hned by ho chtěl řídit stát, který mu nikdy nic nedal zadarmo. A teď po něm chce, aby mu dal svůj život. Tak nějak to asi vidí ukrajinští výrostci, které podle zpráv momentálně verbují do armády přímo na ulicích.

V rádiu jsem také vyslechl, že pojmy jako národ nebo církev chápeme podle toho, jak se utvářely v posledních dvou stech letech. Slovní pojmy jsou tedy vlastně také takovými mýty. Jejich význam skupinově halucinujeme, protože něco si myslet musíme. S opovržením sledujeme videa, ve kterých se Rusů na ulici v Rusku ptají, co si myslí o tom, jak to teď je. Oni odpovídají, že ti nahoře tomu rozumějí lépe, oni sami jsou malí páni, aby jim do toho kecali. Nemají všechny informace, všechny kousky do mozaiky, a tak se o to nestarají. Jestli tedy chcete slyšet jejich názor, všechno je, jak má být. U nás mnozí také nesouhlasí s kroky vlády, pod jejíž vládou se vezou, ale nedělají o moc víc. Co také můžou dělat? Demokracie se podobá totalitě v tom, že obojí je vláda většiny. V demokracii je ta většina změřená a posvěcená volebním rituálem, v totalitě je daná donucením a podvolením.

Chceme-li být svobodní, což je naší základní liberální ambicí, musíme přijmout zodpovědnost za svou zemi. Tak nějak to říkal Sartre, ale ten se také rád bratříčkoval s diktátory. Hodně z nás svou svobodu redukuje na svobodu slova. Ta je pro nás základním kamenem, ale zároveň je hlavně svobodou ulevit si. Vykecat se z podoby a být z obliga je lepší než udělat něco zoufalého, zločinného. Raději se vykecat než vystřílet. To je argumentem pro americké libertariánské pojetí svobody slova. Že by to tam ale zabránilo střelbě, se říct nedá. Pravda, pokud je hodná toho jména, se dokáže obhájit. Určitě? Je k tomu potřeba vzdělání, energie, schopností a talentu. Je to práce, která žádá soustředění. Ovládají ji novodobí mniši, kteří na ni mají čas. Propagandisté.

Soustředění je něco, co v současné době moc nemáme. Máme moc přístupů, kanálů. Osobní se mísí se světovým v každodenním feedu. Situace, které nemají jasné řešení, pociťujeme jako zoufalé. V kognitivní disonanci se buď rozhodneme pro jednu ze stran, nebo ve zmatku uděláme něco, jen abychom něco udělali. Jde nám o pravdu, nebo o to, přidat se na stranu silnějšího, hlasitějšího, bohatšího? Václav Havel řekl, že pravda není jen myšlenka, ale i to, jak, kde, proč a komu je sdílena.

Zplodiny zábavy

Nepodlehl bych estébáckému vábení, kdybych se narodil o trochu dřív, podobně jako můj oblíbený Egon Bondy? Ve čtvrté třídě jsem psal mamce reporty o tom, kdo ve škole mluví obscénně a jak konkrétně. Když to sestra řekla babičce, babička řekla: „Aha, donašeč.“ Já to však nedělal, abych někoho udal, ale abych si ulevil, protože mě ty sprosťárny trápily. Dorostl jsem do nich až posléze. Když jsem na žurnalistice psal diplomku o aktivistických novinářích, v koutku mysli mi strašil pocit, že to přece nebylo tak hrozné. Akorát psali do novin, nikoho nezabili. Přitěžující okolností je, když má člověk ze své kolaborace výhody, když si tím nahrabe.

Co mě determinuje? Nejde jen o celospolečenský makrokosmos, ale také o mikrokosmos sociální bubliny jedince, jeho vývoj a vztahy, které podmiňují jeho chování jak v rámci většího, nedohlédnutelného celku, tak v rámci jeho samého, jeho vnitřku, psychického stavu, nálady, energie. Občas mám pocit, že se ve mně konají pochody podobné jako v nějakém národu (duši) nebo státu (těle), že jsem opravdu celý svět, jak praví Židé nebo Ladislav Klíma, že jsou ve mně volby a revoluce, demokracie i totalita. V poslední době dost cítím tu totalitu, disociaci v důsledku traumat, jimiž v posledních letech jako společnost procházíme, ač víceméně jen mediálně, zprostředkovaně. A také mi umřela babička.

Zmatek v pojmech možná souvisí s úpadkem úcty ke starším. Těch, kteří zažili nebo viděli kolaboraci, už moc nežije, ale těch, kteří zažili normalizaci, která se dnes skloňuje ve všech pádech, je pořád habaděj. Úctou ke starším nemyslím nějaké uctívání pro tu nevyhnutelnost, která se přihodí nám všem, že scvrkli a zešedivěli, ale pragmatické zjednání si přístupu k živé minulosti skrz staré lidi, k prožitému významu pojmů, jež pro dnešek něco znamenají, ale pro později narozené už jsou to jen slova. Mladí jako by ztratili intuitivní pojem o tom rezervoáru přirozené moudrosti, kterou je možno a potřeba převzít a předávat zase dál. Toto přerušení kontinuity je možná stejným problém naší doby jako globální oteplování, za které mladí na staré shlíží.

Kapacitu mladých nejspíš zahltily informační technologie, exploze zábavy, která produkuje podobné zplodiny jako spalování uhlíku, zplodiny hůře detekovatelné, projevující se na duši. Nejde jen o zábavu, začalo to už knihami. Jde o cokoli, co odvrací od bližního a uvrhuje ho do samoty. Možná to jediné skutečné poznání může být jen mouth-to-mouth. Knihy jsou svíčka. Rozhlas, telefon a televize už slušné manufaktury. To, co máme teď, jsou pořádné továrny. Už ne na sny, ale virtuální realitu. Umělá inteligence bude podle mnohých Hirošima. Hirošima byla ve srovnání s dnešními moderními jadernými zbraněmi pouhý táborák. Navenek nic nepoznáte. Nic zvláštního.

Autor je publicista