Tajně doufám, že jednou přijde den, kdy mě přestanou zajímat nemísta. Kdy přestanu v rámci své dovolené hledat ubytování v těch nejhorších a nejzapadlejších lokalitách. Kdy mě přestanou fascinovat pootevřené dveře do skladišť industriálních čtvrtí, Afričané felící v jejich temných zákoutích, popřípadě večerky, kde neprodávají uctiví Vietnamci, ale usměvaví Arabové, kteří mě málokdy neokradou. Národnostní pelmel evropských měst je něco, na co nejsme v Česku zvyklí. Stačilo období, kdy se v Česku objevila vlna ukrajinských uprchlíků a uprchlic (v první vlně ne vždy nutně těch nejchudších) a kontrast jejich luxusních aut a nalakovaných dlouhých nehtů s našimi ležérními domorodci (hlavně nebýt overdressed!) byl do očí bijící. „Oni nám tady pobírají dávky, ale zas takoví chudáčci to teda nejsou!“ zaznívaly hospodské názory.

Vždycky jsem byla pro otevřenost, pro přijímání těch, kteří strádají. Pro přítomnost jinakosti, která nás učí demokracii (říkala jsem to tak často, až se mi z toho v mých ústech stalo klišé), která nás vybízí k vykročení z komfortní zóny. Jenže všechno je otázkou měřítka, jak s oblibou také neustále opakuji. A v Evropě se cosi ocitlo na hranici. Nebo možná i za ní. V barcelonském metru jsem na chvíli ustrnula nad vytřeštěnýma a unavenýma očima jakéhosi muže s afrem na hlavě. Ale to se mi stalo jen jednou. Protože těch situací, kdy jsem šla po městě a jeho předměstích a opravdu jsem se bála – a bála jsem se víc, než když jsem kdysi procházela gypsy čtvrtěmi na periferii Česka a sebejistí Romové na mě povykovali –, bylo nespočet.

Na jihu Španělska je území o rozloze několika hektarů, které je zcela plné foliovníků. Foliovníky jsou všude, kam se podíváte. Vytvářejí dojem lesklého moře, v jehož vlnách se člověk na silnici ztrácí. Pěstují se zde rajčata, papriky a cokoliv dalšího, co vás napadne a co si s lehkostí kupujeme v plastových mističkách v supermarketech. Pracují zde skoro jen cizinci – většinou ti, kterým se podaří přehoupnout se na kdovíjakých bárkách přes Alboránské moře. Projíždět tudy znamená, že nic jiného než úžas a strach nemáte. Úžas z měřítka monotónní oblasti a strach z vědomí, že pokud by se vám tady v těch místech porouchalo auto, rozeberou ho tu abstraktní stíny lidí na částečky a vy zmizíte spolu s ním, neznámo kam.

Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy. Skoro by se dalo říct, že kdyby na Slovensku byly gangy i jiných národností (snad kromě italské), mohly by se bojem o moc navzájem oslabit. Výsledkem tedy je, že nejásám už ani z diverzity, ani z nediverzity. Zdá se, že „v piči“ to může být v obou případech.

Sedím na břehu nejoblíbenější barcelonské čtvrti – Barcellonety – a dívám se na outdoorové sportoviště, kde posilují převážně mladí muži, převážně tmavé pleti. Jejich těla jsou jako stroje svalů, které na této pláži dominují. Které dávají najevo, že ať si tady běloch udělá kolik sklapovaček a zdvihů bude chtít, oni nad ním svými tělesnými předpoklady vždycky zvítězí. A nemůžu se ubránit pocitu, že i když je tady předváděná nehorázná maskulinita, je to docela zážitek.

Je to zážitek?

Je to zážitek, který se nikdy nevyrovná tomu, když jsem na bytové party u Jakuba Pavlovského, stojím u jeho knihovny s Jakubem Šponerem, rozebíráme současnou literární scénu… a nepříčetně se u toho chechtáme.