Pozdravy z periferie
Michaela Merglová

Proč má smysl číst fantastiku

Definice fantastiky je ale tak široká, že jí může vyhovovat v podstatě cokoli od Zaklínače, přes román Piranesi od Susanny Clarkové až po Bílou velrybu nebo třeba McCarthyho Krvavý poledník.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 1/2023

Dnes již zesnulý Terry Pratchett, britský autor fantasy cyklu Úžasná Zeměplocha, kdysi dostal otázku od reportéra, proč se věnuje psaní žánru, který je považován za literární ghetto. Pratchett, jehož knihy získaly řadu literárních ocenění a umístily se mnohokrát v žebříčcích nejprodávanějších knih v Británii i v zahraničí, okamžitě zajímal, proč reportér usuzuje, že je fantasy literárním ghettem. Odpovědí mu bylo, že je fantasy považováno za méně významné než seriózní literatura, na což Pratchett navázal asi nejlepší obhajobou, jakou si lze představit:

První příběh, který kdy někdo převyprávěl, bylo zcela bezpochyby fantasy. Chlapíci sedící kolem ohně si vyprávěli historky o bozích, kteří stvořili blesky a další podobné věci. Nevyprávěli si doslovné literární příběhy, nestěžovali si na těžkosti mužského středního věku, zatímco působili jako hostující lektoři na nějaké středozápadní univerzitě. Fantasy je zcela bez pochyby praliteraturou, první pramen, z něhož vyrašila všechna ostatní literatura.1

Od jeho odpovědi uplynula více než dekáda, avšak mnohé se v tomto vnímání nezměnilo. Třebaže je fantastika, a jmenovitě fantasy, onou praliteraturou, je stále většinově brána jako cosi nižšího, nedospělého nebo nedostatečně přínosného.

Pojem fantastika označuje žánry, které pracují s fantastickými prvky, tedy odlišnostmi od reality. Zahrnuje vše od science fiction přes fantasy až po horor. U science fiction pracují autoři s technologickým vývojem, vědeckými teoriemi a spekulují nad historickým vývojem nebo poznáním neznámých životních forem. Fantasy je definováno přítomností nadpřirozených prvků (může jimi být magie, ale její přítomnost není nutná), v hororu se jedná o vyvolání strachu nebo odporu a pracuje se tedy silně s emocemi. Pro toho, kdo se v těchto žánrech nepohybuje, může podobné rozdělení snadno vyvolávat dojem, že se jedná o jednoduché a oddechové čtení, které v rámci svých jednotlivých kategorií nepřekvapí a je určeno mladšímu publiku nebo nenáročnému čtenáři.

Většinový čtenář si pod pojmem fantasy navíc představí regály obdobně vypadajících knih, „fantasmagorií“, jak říkaly generace našich babiček, v tom lepším případě pak medializované příběhy jako Hra o trůny, Harry Potter nebo Pán prstenů. Definice fantastiky je ale tak široká, že jí může vyhovovat v podstatě cokoli od Zaklínače, přes román Piranesi od Susanny Clarkové až po Bílou velrybu nebo třeba McCarthyho Krvavý poledník. Existuje tedy určitý nepsaný konsensus toho, co se do žánru zařazuje a co ne, a od toho se následně odvíjí i jeho celkové vnímání.

Nikdo nepopírá, že ve fantastice vychází řada knih, které lze s čistým svědomím označit za brak – totéž lze koneckonců říci o jakémkoli žánru. Problém však nastává ve chvíli, kdy se synonymem braku stane celý příslušný žánr. Výše zmiňovaný Terry Pratchett ve svém díle zhusta kritizoval kolonialismus, absolutismus, a především společenskou nespravedlnost. Prostřednictvím humoristických postav a světa ukazoval nutnost stát proti rasismu a nenávisti, důležitost ochrany slabých a jejich podpory a jeho rozzlobený humanistický přístup velmi prakticky kontrastoval se zdánlivě veselou pitoreskností jím vytvořeného světa Zeměplochy. Jeho „Elániův botový index“ se dokonce stal v Británii před rokem skloňovaným pojmem poté, co jej začala užívat aktivistka Jack Monroe jako praktickou demonstraci inflace. Dnes je jen málo těch, kdo by zpochybňovali Pratchettův význam ve fantasy literatuře, a jeho vliv na generace dalších autorů je znát v řadě děl, která si půjčují jeho humor (byť ne vždy hloubku jeho humanismu nebo šíři znalostí). Přesto se v minulosti našli tací, kteří cítili potřebu se dožadovat odpovědi, proč místo žánru, který mu dává volnost prozkoumat a demonstrovat zákruty lidské povahy v různých společenských podmínkách, nepíše Pratchett něco hodnotnějšího. Něco skutečnějšího. Něco serióznějšího. A tento názor v mnohých přežívá dodnes.

Zatímco v zahraničí už fantastická literatura status nižší zábavní literatury pomalu setřásá, u nás stále setrvává. Třebaže máme v tuzemsku řadu autorů, jejichž styl a témata jsou slibná a nosná (Vilma Kadlečková, Pavel Bareš, Roman Bureš, Jan Hamouz, Kristýna Sněgonová, Irena Moravcová, Zuzana Hartmanová…), jejich podpora je většinou mizivá. Recenze knih mimo žánrová média a weby jsou výjimkou, za níž stojí pár nadšenců, přesah těchto autorů do mainstreamových médií je minimální a v posledních letech rapidně ubývají i struktury, které dříve sloužily jako ukazatele pro širší i odbornou veřejnost – v tichosti mizí specializovaná média a komunity, snižuje se dopad literárních soutěží (některá prestižní ocenění zcela zanikla) a asi nejvýraznějším příkladem je udílení žánrových cen. Zatímco v Americe se již po desítky let předávají notoricky známá ocenění Hugo a Nebula, jež slouží jako záruka kvalitního díla, v Česku tuto roli od roku 1995 plnila Akademie science fiction, fantasy a hororu. Od skandálního kolotoče s předáním novému vedení v roce 2018 je nicméně ve stavu klinické smrti bez nástupce a její obnovení očividně nehrozí.

I když se z tohoto popisu zdá, že se česká fantastická scéna v posledních letech nachází ve fázi volného pádu, možná se přece jen blýská na lepší časy. V aktualizovaných stanovách Magnesia Litera, nejznámějšího literárního ocenění v Česku, se můžeme dočíst, že budou nově vypsány tři další kategorie oceňující nejlepší knihy z fantastiky, detektivky a humoristiky a ceny budou udílené ve spolupráci s žánrovými organizacemi. Zmínka o tom, že se nová ocenění budou udílet mimo program hlavního vyhlášení, je sice varující, přesto je lehký optimismus namístě. S trochou štěstí by tento krok mohl pomoci překlenout názor, že je fantastika literární ghetto, jemuž nestojí za to věnovat pozornost, a naopak ukázat, že v Česku máme řadu talentů, které se vyplatí sledovat a podporovat.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Doktrína osobního štěstí je v posledku zdrojem bezmezného neštěstí, protože je ideálem, jehož není možné dosáhnout, a který nakonec ani není ideálem, určitě ne ideálem lidským. Je to past, tekutý písek, v němž se lze pouze utopit, zadusit se zrnky radosti.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2023
  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Královnina kabelka

    Pro Sofii býval život na newyorském ostrově Long Island mírný a vlídný jako projížďka na Temži. Jen postupně se ukázalo, že umí být nevlídný, nepochopitelný, bláznivý i blouznivý jako východ slunce nad mořem, noční tanec hvězd nad oceánem či mince měsíce v nebeské rokli.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 21/2022
  • Policajt mi mezi sousty vysvětluje, že úředníci, kteří tu pracují, jsou specialisté, kteří podle čísla sociálního zabezpečení, zadaného do vítacího počítače, určí, jaké specializace bude potřeba. Prý na to mají speciální vzdělání, někteří studovali i šest let, aby tu mohli úřadovat!

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 20/2022
  • Divadlo
    Ondřej Macl

    Trauma jménem Medúza

    Téma křivdy, traumatu a jeho destruktivity zastiňuje všechno ostatní. Cikán se přitom programově vyhýbá tomu, aby mýtem konfrontoval současné společenské problémy, z hlediska Manifestu Múzismu by to nejspíš považoval za reduktivní. Drží se bezpečnější „romanticko-klasicistní“ pozice.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 19/2022