František: Já bych si dal bun bo nam bo.

Dominik: Já com rang s tofu, prosím. – Včera jsem si zrovna pouštěl spoustu záznamů z Měsíce autorského čtení a skončil jsem i u večera, kde jsi četl s Petrem. Rok a půl zpátky a čteš dost jinak, dobře a originálně, se mi chce říct.

Jo, to šlo rychle, protože bylo hodně čtení. A baví mě to. Nevím, proč by mě to mělo bavit, ale baví mě to. Chápu třeba, že člověka baví hrát muziku na pódiu, ale číst básně –

Neměli bychom to už zapnout?

Už je to zapnuté.

Poslední dobou nad tím přednesem trochu přemýšlím. Přišlo mi, že jsem dosud byl celkem rozhodný, ještě na křtech našich sbírek loni na podzim, ale teď to trochu opadlo, přemýšlím, co tu rozhodnost a přesvědčivost v čtení dělá a jaký je mezi tím vnějším projevem vztah s vnitřním hlasem člověka. Co to vůbec je. Tak teď spíše jen poslouchám a nevím, a nevadí mi to.

To je skvělé. Tak já nečtu veřejně na čteních vůbec, když jsem v Holandsku. Takže jsem naposledy četl loni na křtech a tady v Brně v hospodě na stole. Ale mám pocit, že se mi daří čím dál víc číst jako já, přirozeně, že tomu nedávám žádné kudrlinky. A někdy úplně naopak ucítím, že tahle báseň to chce mít úplně přehnané, tak to valím. Ale určitě to trvá, než se člověk pročte.

Tak když u toho jsme, jmenuj dle svého vkusu pár básníků/básnířek, kteří mají pro tebe nejpůsobivější přednes. A nechci se bavit o „vzorech“, ale kdo tě prostě dostane.

Henry Rollins z Black Flag, ten recituje hodně dobře. – To je vtip samozřejmě. Nevím, začni ty, já budu přemýšlet. – Ale tak určitě Ivan Motýl, to je vynikající, ikonické, co dělá.

Souhlasím zcela. Za mě Dalibor [Maňas, pozn. DB] a tvůj tata [Petr Hruška, pozn. DB]. Přitom mi přijde, že jsou oba skoro protipóly ve svých mluvených výrazech, potěžkávají to slovo jinak. Dalibor dochází k tomu vyššímu řekněme skrz nezaujatou bezprostřednost, přes nic, a Petr k té každodenně platné bezprostřednosti dojde skrz to soustředěně vyšší, skrz všechno, a stejně se to pak potká. Snad je to dáno jejich širokým literárním i mentálním záběrem, chápáním všech poloh, že rozumí chudosti každodennosti i její hravé bohatosti, tomu prostému, i naopak filosoficky akademickému – ostatně tvůj tata je doktor v Akademii věd. A pak snad jednoduše řečeno: Oba mají dle mého silné vědomí toho svého vnitřního hlasu. To, co přečtou nebo řeknou, nelze minout. Což mě přivádí možná ke skutečné podstatě dobrého přednesu, totiž že u nich a vůbec u všech, kteří dobře, sugestivně čtou, není rozdílu mezi tím, kdy čtou báseň a kdy normálně hovoří.

Hmm – nevím, ale jo, souhlasím s tím, že to táta umí dobře, že to těm textům přidává. To jsem se snažil říct na začátku, musí se ti podařit číst to tak, jako bys to říkal, bez zbytečností. Ale zároveň to něčím vždy bude performance. Je to tedy víc možná o umění strhnout pozornost, žádné velké vtípky, vysvětlování. A pak najednou i člověk, co vůbec nepřišel kvůli poezii, si všimne toho člověka, který je do toho ponořený. Když je kdokoliv do něčeho ponořený, tak lidi začnou dávat pozor, řeknou si: Aha, co to je, vo co tady de, co se děje, asi je to důležité, to si poslechnu. A pak třeba po jedné básni zjistí, že ho to vůbec nezajímá a jde pryč, ale stejně – byl soustředěný.

Určitě si myslím, že poezie nemůže existovat jenom na papíře, musí být čtena. Vnímám to víc jako hudbu. Můžeš si vzít partituru, číst si v tom, broukat si ty noty a říkat si: tyjo, to je dobrá muzika, pokud jsi magor. Ale normálně si to chceš pustit. Vnímám spíš, že zapsaná forma poezie je přechodná, aby se to nezapomnělo, než to budeš příště říkat. Básník musí ten přednes ovládat, musí být zároveň performer.

Objektivně s tebou souhlasím, osobně až tak zároveň ne, protože já jsem třeba více „papírový“ čtenář, to, čemu se říká tiché čtení, vlastně báseň psaná a čtená jsou pro mě dvě úplně jiné básně, jiná pole, protože jsou básně, které ani nahlas číst nejdou. Ale v rámci současné tvorby žijících autorů je to, jak říkáš, nezbytné, je to vlastně další úroveň autorského vkladu básníka do té básně. Proto mi přijde extrémně nepatřičné, ba škodlivé, když poezii čtou herci. Ta poezie jim tam prostě uniká… Ano, takže když člověk může, zajde na to čtení.

No jasně, tak na Nezvala si nezajdu.

To ne. Ale prý nečetl dobře… Ovšem je tady to klišoidní pravidlo, že špatnou poezii dobrým přednesem můžeš učiniti dobrou, ale tu dobrou můžeš špatným přednesem zhatit. Takže – je čtení těžší než psaní?

Těžší ne, je to jiný skill. Fakt to vnímám víc jako hudbu, je to jako hrát na nástroj, na který se musíš naučit. A můžeš být virtuóz, ale pokud tu hudbu necítíš, tak je to úplně na hovno. Musíš mít ještě nějaký aparát v sobě, kterému nerozumíš – a který se podle mě nedá jen tak naučit.

Součástí poezie je to, že musí být veřejně předváděna, tahat ji všude, kam to jde. Poezie musí být všude, tam, tady a tam, v tramvaji, na záchodě, v hospodě na stole a v parku na lavičce. A myslím jen ve formě prosté básně, ty jako literát to musíš dělat! Musíš prostě přijít za prvním bláznem na ulici a říct mu: Hele, já jsem taky blázen, tady je básnička. To je, jako by řezník pochyboval, jestli někoho zajímá to jeho maso. Napsáním básně to nekončí, tím to začíná.

Otázka je, jestli by řezník byl řezníkem, kdyby nemusel pracovat, kdyby se tím nemusel uživit.

A co by jako dělal ten řezník – psal básně? (smích) – To tam pak bude v závorce, že: „(smích)“.

Třeba!

Ale já myslím, že by řezničil dál. Neumím si představit svět, ve kterém by lidi nechtěli pracovat. A to je právě ten průser, že jsme si z toho udělali povinnost, že musíš, jinak se neuživíš, a umřeš!

No jen jestli by řezničil srdcem, jestli to chtěl dělat. Tyhle metafory jsou přitažlivé, ale je těžké, aby byly přesné a zcela funkční… Ale zpátky: Dalším básníkem s velikým přednesem je pro mě Filip [Klega, pozn. DB]. Ten mi dal vůbec neskutečně mnoho.

Mně taky, ve všem.

A také určitě Kasia Szweda. Ta je skvělá.

Ano! – No. Kdo myslíš, že dostane Magnesii? (smích) Já, nebo ty? [Hovor byl veden v lednu 2022 před oznámením nominací, pozn. DB]

Ještě tam je Ortenovka, musíme si to rozdělit. Ale pozor, tohle byl celkem bohatý rok na básnické debuty.

Byl. Já tomu samozřejmě nevěřím a myslím si to upřímně, ne ze skromnosti, že to nedostane ani jeden z nás.

Hele, když… respektive i když to vezmu teď čistě objektivně, jako kritik, tak z debutů si myslím, že by to měla dostat ségra [Nela Bártová, pozn. DB]. Což je zajímavé, pač třeba Neliny texty mi sice přišly dobré, ale až díky té sbírce se pro mne stala skutečně velmi dobrou básnířkou, zásadně se ty její básně tou knihou sevřely, a to nejen třeba esteticky, poeticky, významově, ale i (inter)mediálně, jak tam má QR kódy s odkazy na svou audiovizuální tvorbu, ilustrace; ten hlas hodně nabyl, ty básně se vymezily, ta sbírka zvýraznila, co předtím nebylo patrné, co nešlo vidět. A kdybych měl uvést relativně opačnou situaci, tak jsem třeba žel nebyl tolik zasažen debutem Bernardety Babákové – asi snad i proto, že jsem jej dlouho a silně očekával –, který je sice plný silných a velmi dobrých textů, ale jako knižní celek laťku těch textů výsledně zcela neudržel, sbírka to nezúžila a nevystřelila. Otázkou je proč; a myslím si, že primárně vlivem kompozice a pojetím sbírky, protože to je víc básnická sbírka ve smyslu sebrat než básnická kniha ve smyslu celku. Dobré básně jsou asi jedna věc a sbírka je zase druhá a (úplně?) jiná liga. Ale jak jednou řekl Ivan Motýl: Básníka nedělá (až) sbírka. Je to prostě zase jiný svět. Takže tu Bernardetu si přečti.

Každopádně to už jsme daleko, chtěl jsem ten rozhovor vykopnout úplně něčím jiným, údernějším. Tak zaprvé: Český básnický rybník je malý, tady když se člověk upřímně a aktivně věnuje poezii, tak do pár let snad zná aspoň trochu všechny, protože když na ta čtení chodíš, a navíc jsi autor, redaktor nebo kritik –
nebo vícero dohromady, protože jak víme, je prostě malý, takže to prostě ani moc jinak nejde. Takže navazuji – jmenuj svého oblíbeného současného českého básníka/básnířku, kterého/kterou neznáš osobně.

Tak to nemůže existovat jiná odpověď, než je Wersnich.

A žena?

Člověče – to bude blbý, protože já je všecky znám.

Ok. (smích) Za sebe říkám Ondřej Hanus a Tereza Bínová nebo Kateřina Rudčenková. A druhá vykopávající: Jmenuj básníka/básnířku, jehož tvorba – či osobnost, kdybychom chtěli být trochu bulvárně hospodští – tě něčím…

Se*e! No počkej, to je otázka…

Ano. Je-li nějaká tedy vůbec. Ptám se proto, že jsem nad tím přemýšlel a nedošel jsem odpovědi. Nebo mi přijde, že odpověď tolik nesouvisí s kvalitou textu. Přijde mi, že člověka samotný text a priori ani s*át nemůže. Pokud jsi tedy poctivý čtenář, pokud nasloucháš, co ten text říká a proč, když jej bereš jako dialog a cosi neznámého, cizí kód, jiný ostrov, který chceš jako samostatný ostrov poznat, protože se přese vše jako každý lidský, umělecký text týká i tvé skutečnosti, jste ve stejném moři. Baví mě to takhle brát, dělat si z četby textů jakoby obrázky, galerii všech těch hlasů a skutečností, baví mě snažit se rozumět i tomu, co by mě dříve s*alo právě. Takže na mou otázku by snad neměla být odpověď, a pokud je, netýká se samotných textů, ale toho kolem, lidí, kontextů, názorů, způsobu četby, toho něčeho, co tam až pak sami přidáváme. – I když pamatuji si, dnes bych to už tak neprožíval, že jsem asi před dvěma třemi lety v jedné anketě negativně kritizoval poslední sbírku Víta Slívy Cherubín troubí na kost fanfáru. Přišla mi totiž poetika jeho sbírek stagnující, opakující se, totiž že v té sbírce nebylo něco, jak jsem to před chvílí říkal u Nely a Bernardety, co by ty básně zúžilo, dokreslilo, vystřelilo. Snad mi už i odpustil, o nic nejde přece, i když zároveň o všechno.

S tím Vítem nemůžu souhlasit, to tak nemám. Ale co mě trošku s*alo, byla Janele z Liků z Odeonu, to bylo – redundantní bych to nazval. – Jó, počkej, to je ta tvá kritika –

Jo, malý český básnický rybník. No k tomu: Je v úzkém kulturním kruhu, jako je česká poezie, asi obtížné pro lidi, resp. autory a účastníky toho provozu rozlišovat mezi svou profesní, sociální a „osobní“ rolí a chováním, které obnáší, totiž kdy je člověk autorem, kritikem, čtenářem, redaktorem atd. V posledním roce se tady hodně věcí řešilo jak ve školce. A myslím, že tomu všemu, na co teď narážím, neblaze „přispívá“ Facebook. Pač vlastně pokud to budeme brát mimo něj, tak se nestalo vůbec nic, vše se „dělo“ hlavně tam a skrz jiná elektronická média a kanály. To je děsivé, ne? Což je mimochodem hlubší problém, totiž že se dnes literatura méně než kdysi děje v prostoru jí určeném či kdysi běžném, např. časopisy atd. Třeba v „kauze“ sbírky Ondřeje Hložka (ta kauza z toho totiž byla vytvořena až tím provozem, protože relativně o nic nešlo, resp. šlo prostě o literární epigonství, což je situace, která se vždy děla a bude dít) proběhl veřejný dialog pouze dvěma oficiálními články, vše ostatní byl Facebook, maily, zprávy, pošťuchy a jiné. V případě té mé kritiky k sbírce Hryzla taky jen Facebook (kde bylo snad skoro dvě stě komentářů), ale osobně mi nikdo nic neřekl, ani ke kritice, ani k té sbírce. Připomíná mi to, jak Karel [Škrabal, pozn. DB] někde řekl, že „aplikace Poetizer pomůže poezii asi tak, jako pomohly žurnalistice sociální sítě“. Tak to platí i zde.

Facebook a elektronická korespondence jsou zvláštní platformy, kde se ztrácejí hranice mezi veřejným a soukromým, mezi těmi rolemi, vše a všichni jsou najednou za rohem, lidé ztrácejí soudnost, vše se slívá, protože Facebook není ten osobní stůl třeba v hospodě, kde něco proneseš v úzkém kruhu a po dalším pivu to je pryč, ale zároveň to není oficiální veřejný prostor, je to alternativní prostor, který navíc dosud nemá oficiální pravidla a vztah k realitě, pořád se to formuje za pochodu, navíc mnoho lidí jej nemá. A pak to tak vypadá i v té literatuře, v literárních časopisech, v rubrikách reflexí, kritik, glos, vůbec v dialogu o ní, a žel pak i v samotném nastavení způsobu čtení. Mizí potom hermeneutické hluboké čtení, snaha porozumět a prožívat (i proto, že je toho zkrátka moc na různých médiích a platformách), vést dialog, či na druhé straně být profesionální, přesný, analytický.

A to ty vidíš docela jinak než já, pač to i studuješ a věnuješ se kritice, já vůbec. Já tohle všechno ignoruju nebo co – čtu, co se mi líbí, a když se mi to nelíbí, přestanu to číst. Poezie je pro mě furt jenom radost.

Tak pro mě je ta radost nejen oblíbená srdcová kniha, ale i třeba to, že dočtu tu knihu, která se mi nelíbí, která mě jistým způsobem trápí, kde narážím, prostě vyslechnout ten text, snažit se pochopit, o co šlo, pojmenovat to, povážit. Poezie je i stanout tam, kde to neznám a kde být nechci. Ale občas ten kalich empatie samozřejmě přeteče a jsou období, kdy nečtu vůbec anebo se vracím jen k hrstce oblíbených autorů a knih, nebo se tedy trošku i naštvu. – A vlastně je jedna kniha, kterou jsem onehda za dlouhou dobu nedočet, a to sbírka Kyberpunk They Sedmidubské.

Ale počkej, ještě vedle Wernische: Básník, kterého čtu, mám ty věci rád a neznáme se osobně – nebo těžko říct, známe se dobře, ale nikdy jsme se neviděli –, je Mirek Fišmeister. Ve dvanácti prostě, když jsem si založil Facebook, si mě našel, přidal si mě, píšeme si, posíláme si básničky, fotky ptáků, ale nikdy jsme se za těch deset let neviděli. Výborný básník podle mě. Asi jediný člověk, u kterého můžu říct, že je přítel, a neznáme se.

To je hrubé… – Teď jsem chtěl něco říct, ale už nevím…

A teď tě to bude s*át.

No, už to uletělo.

To je v pořádku, Dominiku.

Ne, ne, ne… – Ale když jsme u těch oblíbených básníků: V Hovorech s Goethem jeden moudrý muž praví, že mladí autoři se musejí nechat v začátcích ovlivnit velikány a trošku se v nich topit, aby poznali, osvojili si různé polohy, možnosti i řemeslo, a pak našli ten svůj hlas. Kromě Shakespeara tedy, v tom se člověk prý, říkal Goethe, může utopit, jak je velký. Tak co tví velikáni? Nemyslím nudný seznam „vzorů“ a inspirací, ale vědomé hlasy, které ti mnoho prozradily a donesly tě až sem, tady, prostě ti kápové u toho baru, kteří tě pozvali na drink, a ty ses nechal a vypils ho.

Donesly? Jak donesly, já jsem sem došel sám a byla to pěkná dřina! (smích) Tak to bude asi hrstka jmen. Ale než se do toho pustím, pro mě to byla literatura všelijaká, v nejširším slova smyslu, nemusí to být ani kniha, stačí slova okolo mě, takže třeba i prostě sdělovací nápisy. Nebo Epos o Gilgamešovi. To je nejstarší literární památka, to musíš číst, navíc je to psané na hliněných destičkách, takže toho moc dnes už není, přečteš to rychle. Nebo ten Antonio Pigafetta, ten, co zapsal první cestu kolem světa, vyjelo jich 240, vrátilo se osmnáct a jeden z nich byl tenhle blázen, co to zapsal. Tak to je třeba moje klasická literatura. Ta mě ovlivňuje spíš svým obsahem, kdo jsem, co to je být člověk. Nejstarší literární památka, která ti ukáže, co je to lidství, že jsme furt stejní a co je důležité, že je to pivo, sex a přátelství, stromy a tak. A pak ta první cesta kolem světa ti řekne, jak to vypadá v praxi, jak se chováme, když přijedeme někam, kde jsme nikdy nebyli. Takže je to něco, co pořád zpracovávám, a ty básně s tím ve výsledku nemají nic a zároveň mnoho společného.

Tak to je obsah, a kde se vzala forma, práce s veršem?

Tak bylo by asi naprosto pokrytecké ignorovat fakt, že můj otec mě v tom dětství musel hodně ovlivnit. Když jsem byl malý, byli jsme pořád na nějakém čtení a já jsem to jako děcko nechápal, často mě to nebavilo, ale nějak se to do mě určitě vlilo. Ale to asi nemusím zmiňovat, to je asi jasné, protože –

Hruška nepadá daleko od stromu. Jo, to musí zaznít.

Ale jinak bych jmenoval asi hlavně kámoše, Filipa třeba a tak. Přátele, které jsem od patnácti začal potkávat v hospodách, a ti mi ukazovali každou chvíli, že můžeš psát, jak potřebuješ, že to není žádná nutnost. Takže tu formu ovlivnilo nejvíc to, že ji nic neovlivnilo, že jsem to neřešil a psal, jak jsem potřeboval. Je to patrně mix všeho, co jsem kdy přečet. Rozhodně si nemyslím, že jsem třeba našel nějaký styl. A baví mě na tom, že to pořád zkouším. Poplatné to musí být hlavně tomu pocitu, který chci zapsat. Co ty?

Přijde mi, že mám polohu a témata, ale možná nemám ještě výraz, jaký bych přesně chtěl, ale to je asi dáno i tím, že furt chci něco jiného, než co mám, ve všem. Ale docela úsměvná byla moje cesta za tím výrazem. Začal jsem psát přesně v prváku na gymplu, když jsme začali dějiny literatury. Dodnes nevím proč, ale když jsme dobrali Franceska Petrarku, hned ten den jsem si zcela nárazově – ačkoliv jsem nikdy předtím nepsal a ani nečetl poezii, vůbec jsem tuto literární formu nevnímal – vypůjčil všechno od Petrarky, všechno od Máchy (který je takovou mou alma mater) a Staré ženy Halase, všechno jsem to přečet a začal jsem prostě psát, protože jsem to cítil. Psal jsem a třeba v třeťáku, takže asi v sedmnácti, jsem to, podělaný až za ušima, donesl své češtinářce, paní doktorce Fuxové. Ta to velice povážlivě přečetla a za mnoho jí vděčím. Přínosné bylo to, co mi k tomu řekla:

Dominiku, já to přečetla. Ano, něco dobrého tam je. Jen teda píšete přesně tak jako autoři, které zrovna probíráme. Což ale je pozitivní v tom, že tomu, co probíráme, velice dobře rozumíte.

Takže když jsme probírali Máchu, napsal jsem sedmdesátistránkovou poému v jambu, když jsme probírali Baudelaira, psal jsem sonety v alexandrinu, když jsme probírali modernu, přešel jsem na volný verš atd. Takže těmto létům jsem vděčen hlavně za řemeslnost a imaginaci. Ale vlastně dodnes mám v sobě vázaný verš a neustále se k němu vracím. No a z těch současných autorů jsou pro mě veliké a zcela zásadní texty skupiny WWW Neurobeat: „hledal jsem v chaosu řád a našel jsem neřáda.“

A kde vidíš svoji následující, druhou sbírku nebo své pokračování v poezii?

Nebyla by pravda, kdybych řekl, že jsem už nad tím nepřemýšlel. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc vím, že to celé není v tom, co chci. Je dobré to usměrňovat a vědět, co chci, ale nelze se v poezii usměrnit něčím, co není, prvně se ten proud musí nalézt, spadnout do něj, objevit jej. Ve Tvaru loni myslím vyšel rozhovor s básnířkou z Portorika, nevím již jméno, ale říkala, a to se mne provokativně dotklo, že „člověk nenapíše to, co chce, ale jen, co dokáže“. A to není žádná rezignace nad výhledy, znáš mě, že jsem naopak plánovač, analytik, promýšlím. Ale to, co chce člověk napsat, se neustále dialekticky usouvztažňuje s tím, co neví, co přichází samo, neustále se tyhle dvě strany setkávají, míjí a syntetizují.

Pravda je, že i když jsou Spodoby ve volném verši, pořád píšu i vázaně. S Petrem Čichoněm si často povídáme o možnostech vázaného verše. Přemýšlím o něm i v samotném psaní, chci jeho nové, přirozené versologické pojetí, ne puristický sylabotónismus. Jak jsi říkal, že poezii vnímáš jako hudbu, tak já na jisté úrovni také, jazyk je zvláštní druh hudby: A já mám rád v hudbě – vedle monotónního post-punku na čtyři – jazz, Schnittkeho, progresivní rock a experiment, kde to naopak není na čtyři, ale kde se zakopává o synkopy, o liché rytmy, polyrytmy a disharmonie, které tvoří novou ucelenost, nový řád. Proč by tedy i vázaný verš musel vycházet pořád přesně a strojeně na slabiky a přízvuky, proč zahazovat třeba i sudoliché rýmy, vždyť ty jsou přece zjednodušeně řečeno to, co synkopy a liché takty v jazzu, polyrytmy v progu, atonalita u Schnittkeho.

A když budu více na tělo, řekni mi upřímně, nakolik nad tím uvažuješ i proto, že to je něco exkluzivního, něco, co se děje málo, umí to málo lidí – táhne tě to, protože to je v tobě, nebo i protože to je exkluzivní, že to je „dobrý komerční tah“?

Jsou to další zastávky na cestě, na které už dávno – jak jsem říkal: od počátku svého psaní na gymplu – jsem, po které jdu a jen se v ní učím lépe a jinak chodit. U mě je trochu s tím druhem verše provázán i obsah. Básně ve volném verši, to jsou teď pro mě většinou náhlosti, přepadení, ale od vydání Spodob mě přestal z pozice autora trochu bavit. Nechci říkat něco jenom tak, protože můžu. Psaní ve vázaném verši je nesmírně komplexní, vše souvisí a hudebně, smyslově i významově se propojuje, jako realita na tripu. Ostatně to dvojí dělení na volný/vázaný verš je strašně zjednodušující. Chci prostě jen, ať to není pouhé jazykové sdělení, ale ať tam jazyk ukáže i svou hudbu, ať ukáže sebe sama, ať vše souvisí se vším.

A možná kdybych nepotkal Vítrholc a Filipa v čas, kdy jsem je potkal, že by Spodoby vůbec většinově ve volném verši nebyly, čert ví. Ale vnímám to tak, že se už tam spodobují dvě versologicko-stylistické polohy. Půlka volný verš a civilismus, bezprostřednost, a druhá půlka už nástin výše řečeného, smysl pro pravidelnost, jazyk, hudbu, jemnost. Ostatně třeba báseň s incipitem „stříbro mlhy“ je kromě druhého verše celá v trocheji.

Komerční tah to být ze zásady nemůže, je to vázaný verš, ten je v jakémkoliv smyslu v tom poetickém rybníčku úplně malý nepatrný rákos, na kterém sedí moucha a ten borec, který jím pod hladinou chce dýchat, se zakuckává. Nevím, exkluzivní to bude úplně stejně, jako kdyby ses mě ptal, proč hraju v progresivní kapele. Exkluzivní to je tak, jako je exkluzivní a komerční psát poezii. – A kam ty kráčíš?

Dobře, dobře. U sebe cítím, že obsahově a tematicky je tahle sbírka, Převážná doba, egocentrická, v neutrálním slova smyslu, že v centru je já, člověk ve světě a – jo, prosím, ještě pivečko.

Já šnyta, prosím, děkuji.

No prostě na já, jednotlivce v životě. A takhle jsem psal a jinak to být nemohlo. Ale už od odeslání rukopisu sazeči cítím, že píšu jinak, že to já je vyřešené, vyřčené, a teď se konečně můžu pustit dál. Začal jsem psát víc pohledem kdekoho, vystupuje tam víc postav, aniž by musely promlouvat, nebo to není o mně, je to víc pozorování, do kterého nevložíš to „a je mi z toho smutno“, „a to byla krása jako teda“. Něco se děje ve světě. A mám z toho radost a chtěl bych, aby to pokračovalo dál. Připomíná mi to The Beatles, metaforicky, jak se proměnili. První tři čtyři alba byly samé já já já, já tě miluju, já s tebou tohle, já jsem smutnej – a pak najednou Seržant Pepř, Bílé album, a takové množství všeho najednou, támhle je nějaká Lovely Rita, támhle je tvoje máma, tam celá rodina, příběhy – a já to jenom zpívám.

A jak se vůbec stalo, že jsi došel k vydání sbírky? Ptám se, protože jsem nebyl první člověk, který tě k vydání oslovil.

Na to nemám moc zajímavou odpověď. Bylo to pragmatické. Vůbec jsem to nechtěl, vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Když mě to napadlo, hned jsem si řekl ne, a to jsem měl hodně materiálu, prostě jsem psal, ale vydávat se mi nechtělo vůbec. A pak mě oslovila jistá paní z jistého nakladatelství, a tím se to dalo celé do pohybu. Prvně jsem to odmítl, pak mi to ale vrtalo hlavou, pak se mě zeptala ještě jednou, a pak ještě jednou, tak jsem si řekl, když mi to někdo nabízí, proč to skrývat. Racionalizoval jsem si to psychologicky, že tím něco završím pro sebe. A jsem rád, jak to nakonec dopadlo, že to bylo velmi plynulé, že jsem pro to skoro nic neudělal, krom samotné pak práce nad rukopisem. A tím se to rozjelo, vyšla mi první sbírka a já už týden nato přemýšlel, co ta další?

No je to tak, člověk tím uzavře nejen něco osobně, ale i literárně, projde redakčním procesem, uvědomí si, že může psát jinak, že nad tím lze, jak jsme probírali před chvílí, uvažovat hodně zvysoka, předem i po napsání. Jak když jdeš ze střední na výšku.

A zjišťuješ, jak je důležité najednou uvažovat v celcích, najednou ale neuvažuješ jen o poezii, ale i co kniha, jak má vypadat, že nejde jen o básně, ale o ten celek.

Taky vnímám, že od vydání Spodob píšu kvantitativně méně, že to chodí soustředěněji. – Ještě mám jednu otázku, která musí zaznít. Před měsícem jsme měli čtení v Praze, večer jsme skončili kdesi na bytě. A jeden zdejší básník, náš vrstevník, se mě vyptával na Spodoby a ptal se konkrétně na jednu báseň z toho „genderového“ cyklu, proč jako říkám, proč si myslím, že dobrá soulož musí trvat déle než pět deset minut? Že on přece zažil tolik krásnejch souloží, co trvaly pár minut a byly nádherné. S čímž se mi hned spojuje historka, jak se tě loni zeptal jeden slovenský básník: „Ty počuvaj, a jak to maš s tym tatou, on ťa asi núti písať, hej? Zvládaš to?“ Takže házím do plénu téma ztotožňování textu s autorem, oba jsme to zažili – jak tuhle věc vnímáš?

V tom mám docela jasno: Vyse*te se na to. – Myslím, že to je dost smutné, je to nešvar. Je třeba naučit se, že to, že někdo něco napsal, ještě neznamená nic.