KONSTANTINOS KAVAFIS

Obraz mladíka ve věku dvaceti tří let namalovaný jeho stejně starým přítelem

Včera v poledne          dokončil obraz.
Teď si jej          pozorně prohlíží.
Namaloval ho v šedém,          tmavě šedém obleku,
Knoflíky rozepnuté,          bez vesty a kravaty,
s růžovou          rozhalenou košilí,
aby byla vidět          krásná mužná hruď.
Vlasy, jeho krásné vlasy          spadají vpravo do čela
(v tom účesu          našel letos zalíbení).
Náznak a opar          smyslnosti
se snažil vyjádřit          očima
a také rty…          Jeho ústa, jeho rty
jsou přece stvořeny          pro úchvatnou lásku.

(1928, z řeckých originálů přeložili Růžena Dostálová, Vojtěch Hladký a Jiří Pelán)

Daniela Vodáčková

Co k básni dodat? Je to dokonalý obraz o obrazu mladého milovaného muže.

Model již není fyzicky přítomen, jeho přítel (malíř) si čerstvě dokončené dílo láskyplně prohlíží. Nevíme, kým je v tomto příběhu samotný básník. Může popisovat dílo malíře a může to být i on sám, kdo se ve svých představách stal malířem. První otázka tedy zní: Jde o dialog autora a jeho objektu anebo o popis tohoto dialogu?

Já jako čtenář a zároveň divák smím pozorovat, jsem někdo třetí (nebo čtvrtý), spíše se ale přikláním k názoru, že básník a malíř jsou jedna a tatáž osoba (takže jsem nejspíš ten třetí), od nějž se neočekává, že mezi aktéry vnese něco dalšího, ale jen že svým tichým svědectvím stvrdí význam osobního času obou protagonistů.

A právě čas je k oběma mužům štědrý. Nějakou dobu trval samotný proces malby – obraz je namalovaný, nikoliv nakreslený tužkou nebo křídou, ale patrně olejovými barvami, určitě to nebude akvarel a taky to nebude, vzhledem k datu básně, akryl. Ten by byl pro tento obraz moc ostrý, s příliš přímými barvami; představuji si jemnější odstíny – šedá, i když tmavá, je hodně zjemněná a růžová košile je, pevně doufám, spíš starorůžová, anebo pokud je to svěžejší růž, neměla by z obleku svítit, jen ho tak lehce podtrhnout… Moje role diváka přestává být pasivní.

Pomalý tok času hraje nesmírnou roli v básni samotné.

Včera v poledne          dokončil obraz.
Teď si jej          pozorně prohlíží.

Malíř, nyní již sám, pomalu, pomocí pravidelných pauz v básni, ve zpomalovaném čase se „pozorně“ dívá na své dílo. Důležitou část jeho pozorování zaujímá oblečení, jeho barvy a způsob, jak je mladík oblečen, co zakrývá a co odhaluje:

Knoflíky rozepnuté,          bez vesty a kravaty,
s růžovou rozhalenou košilí,
aby byla vidět          krásná mužná hruď.

V dalším dvojverší se básník dotkne vlasů a účesu (neznáme jejich barvu), sama si představuji tmavší odstín blond a vlasy lehce zvlněné.

Neumím si však poradit s následujícím obrazem:

Náznak a opar          smyslnosti
se snažil vyjádřit          očima.

Vím, co mě v tom ruší – moje prababička. Když jsem byla ještě hodně mladá, nabádala mě tato zkušená žena, pevně podepřená vlastními vzpomínkami na dlouhé zástupy milenců, abych používala, stydím se to i napsat, koketérii očí. A bylo to horší, nutila mě, ať si techniku pod jejím bedlivým drobnohledem hned zkusím. Nevím vlastně, zda koketovat očima znamená totéž co: „náznak a opar smyslnosti“… Trpím. Tak tedy, jaký je to pohled? Dlouhý a zaostřený? Dlouhý a rozostřený? Anebo kratší zákmity pohledu? Jde o pohled s náznakem slz jako u světců v blížícím se orgasmu náboženské extáze? A v jaké poloze jsou oční víčka? Jsou oči doširoka otevřené anebo přivřené do tvaru úzké mandle? Mnoho otázek. Se rty („a také rty… Jeho ústa, jeho rty / jsou přece stvořeny pro úchvatnou lásku.“) takový problém nemám, prababička si na ně naštěstí nevzpomněla.

Kavafisovi se podařilo v básni rozehrát celé spektrum vjemů – láskyplnou něhu, důvěrnou, až tajemnou blízkost a uložit ji do věčného okamžiku.

Konstantinos Kavafis (1863–1933) většinu svého života prožil v Alexandrii, živil se jako novinář a úředník, zveřejnil 154 básní a mnoho dalších je uchováno v podobě fragmentů. Je považován za největšího básníka novořecké literatury, i když v Řecku nikdy nežil. Dětství prožil v Londýně. Řecky prý mluvil s oxfordským akcentem, deník psal v angličtině a první náčrty svých básní psával také anglicky (M. C. Putna, 2006). Náměty ke svým básním čerpal v antice i v křesťanství. Milostná témata pro své básně nacházel z lásky k mužům. Kvůli anonymitě snil o životě ve velkoměstě. Jeho osobní alexandrijské útočiště se nacházelo v malém bytě nad veřejným domem, odkud však, dle básníkova vlastního výroku, bylo příjemně blízko i do řeckého ortodoxního kostela svatého Sáby (tamtéž).

Báseň „Obraz mladíka ve věku dvaceti tří let namalovaný jeho stejně starým přítelem“ patří ke Kavafisovým pozdním textům, v nichž, v obraně proti stárnutí, naplno rozvinul prožitky mladistvého citu. I tak by se dal chápat účel dlouhých pauz, jako funkce zpomalovaného času uvnitř básně samotné.