Vratislav MaňákSmrt staré Maši

Znovuožívání

Reflektuje Petra Mladějovská

Kvality, které mě uhranuly a fascinovaly, spatřuji v Maňákově schopnosti ohýbat současná témata v jazyce i v žánrech, které už byly pozapomenuté, a také v autenticitě autorského projevu.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 13/2022

Hodilo by se v úvodu alespoň krátce představit autora, já však tento krok přeskočím (čtenář ale o tuto pasáž nebude ochuzen) a rovnou přejdu k reflexi dosud posledního díla Vratislava Maňáka Smrt staré Maši ve stručném shrnutí: inovativní, zábavné a jazykově vytříbené.

Vratislavu Maňákovi nelze upřít notné literární nadání – co kniha, to úspěch: prvotina Šaty z igelitu (2011) získala Cenu Jiřího Ortena, Muž z hodin (2014) byl nominován na Zlatou stuhu i na cenu Magnesia Litera a Rubikova kostka (2016) autorovi vynesla nominaci na Cenu Evropské unie za literaturu.

Soubor povídek Smrt staré Maši (od naprostého odevzdání se textu mě nejdřív distancovala zvolená forma – povídky obvykle nejsou tím nejvyhledávanějším „čtenářským artiklem“ –, prvotní nedůvěřivost se ovšem brzy ukázala jako lichá) je strhujícím vyprávěním na témata, která jsou buď aktuální a ve společnosti rezonují, respektive jejich převyprávěním v podobenstvích. Jednotlivé povídky (celkem je jich šest) na sebe přitom berou podobu zprávy, balady, arabesky, zkazky, legendy či grotesky. Vypravěč osciluje mezi tragičností a komičností, ve které dává nahlédnout hlouběji do dnešních kulturních, náboženských i sociálních fenoménů – zaprodání, manipulace, zločinnost, chamtivost, výjimečnost, odlišnost, ať už vzato obecně, anebo velmi konkrétně (vzhled, povaha, mentalita, homosexualita).

Co činí Smrt staré Maši jedinečnou, je způsob vyprávění – byť texty zpracovávají ožehavá témata, zároveň si stále udržují rovinu řekněme bájnosti či pohádkovosti. Dokážou tak plnit intenci jazykové, obsahové a transformační hry, což spojuje všechny povídky – mimochodem nesetkala jsem se se slabším místem.

Nápaditost a originalita (psát alegorické dílo dnes nepochybně vyžaduje jistou dávku odvahy, pokud vezmeme v úvahu míru čtenářského zájmu) stejně jako jazyková výstavba textů mě po celou dobu nepřestaly uchvacovat. Autor bezezbytku využil svých stylistických schopností – čeština v jeho pojetí je úžasně barevná. V jednom rozhovoru Vratislav Maňák [ve Tvaru jsme jej zpovídali v čísle 3/2022, pozn. red.] uvedl, že chtěl využít veškerých možností, které nám rodný jazyk dává, a zkrátka to tam pustil.

A dobře udělal, protože právě jazyk a styl jsou dominantami i nosníky tohoto díla. Jazyková výstavba velmi zdařile a přirozeně imituje dobu, kdy se těšily oblibě literární útvary, které nechává autor znovuožít, přitom se však nenechává nijak limitovat a dokáže k nim přistupovat kreativně a s nadsázkou:

… Maša dávala k dobrému popěvky, které si dovezla z Egypta, a když uprostřed zábavy došlo červené, řekla synovi – může se zdát, že dost neprozřetelně –, aby obstaral další. Co následovalo, je snad dostatečně známé. Zázrak. Stal se zázrak. A z Marie se spolu s ním stala už napořád… pouhá matka.

Nejen jazyk a forma, ale i podoba knihy odkazují k lidové slovesnosti (použití zlaté barvy, vyobrazené pohádkové výjevy, ornamenty). Bezesporu máme co do činění s kratochvilnými texty pro dospělé (bez příznakové konotace), které se mohou číst pro zábavu i s plnou vážností. I v tomto ohledu funguje Maňákova hra spolehlivě.

Vyjadřovat se, komentovat a komunikovat se čtenářem s pomocí folklorních útvarů je Maňákův kontrapunkt k přímočarosti. Kontrapunkt, který neklesá k manýristickému obrazu, ale naplňuje současně „zábavní“ i estetickou funkci literatury. Experimentální vypravěčskou metodou otevírá prostor pro imaginaci, interpretuje vybraná témata hravou formou – zvolený narativ nepromlouvá k mainstreamovému čtenáři, to ostatně není autorovou primární motivací. Tou je podle všeho vyprávět známé věci „neznámě“, tedy novátorsky a po svém:

Že jeho slamník zůstával zválený, až připomínal polní hnízdo, že byl zdupaný a ztmavlý potnými skvrnami, snad nevnímal, snad nedbal. Hara, hera! Miserere! Vždyť tím otiskem těla ve slámě, tím provlhlým pelechem se celý příběh začíná. A ani Ješek onoho masopustního rána neví, jak se bude končit.

Koneckonců literatura by už ze své podstaty neměla být poplatná pouze většinovému publiku, měla by nechávat prostor pro interakci a diskusi. A tento prostor Vratislav Maňák svojí „Mášou“ brilantně vyplňuje.

Už dlouho mi čtení nedělalo takovou radost a potěšení – tím spíš, že jde o domácí literaturu. Kvality, které mě uhranuly a fascinovaly, spatřuji v Maňákově schopnosti ohýbat současná témata v jazyce i v žánrech, které už byly pozapomenuté, a také v autenticitě autorského projevu.

Chviličku.
Načítá se.
  • Vratislav Maňák

    (1988)   je spisovatel a novinář. Pracuje v České televizi, na Fakultě sociálních věd UK vede kurzy tvůrčího psaní a studuje doktorát. Je autorem povídkové sbírky Šaty z igelitu (Host, 2011; Cena Jiřího Ortena ...
    Profil

Souvisí

  • 02_rozhovor
    Rozhovor s Vratislavem Maňákem

    Plnou vahou v současnosti, v divadelním kostýmu

    Ptá se Vojtěch Němec

    Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2022
  • Kniha v tisku
    Vratislav Maňák

    Smrt staré Maši

    Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 2/2022
  • Nad knihou
    Audre Lorde

    Všechna vášeň světa

    Reflektuje Magdaléna Šipka

    Cílem kritiky Lorde je stále znovu a znovu patriarchát se všemi jeho nástroji. K nim patří i určitý druh akademismu, racionality či způsobu gramatiky. Ty, které se opováží proti tomuto systému promluvit, jsou označovány za drsné nebo příliš emotivní.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 8/2022
  • Nad knihou
    Erazim KohákOheň a hvězdy

    O naději lidství

    Reflektuje Anna Luňáková

    Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 6/2022