Rubriky
Eliška Boumová je tajemnicí soutěže Nejkrásnější české knihy roku (NČKR). 29. května se dozvíme výsledky 58. ročníku této soutěže, která obrací pozornost veřejnosti k novým českým knihám, které vynikají krásou. Letošní nominace jsou již několik týdnů k vidění na webu Památníku národního písemnictví. O tom, co obnáší práce na soutěži a jak vůbec soutěž vnímat, si píšeme v aprílovém počasí jara 2023. Fotografie: Práce komise, archív NČKR 2022.
Bohumil Vašák je jedním z porotců výtvarné komise v porotě letošního ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku (NKČR), okolo které především se točí náš rozhovor. Kromě toho, že má obsáhlé praktické zkušenosti v oblasti grafického designu a knižní grafiky a samozřejmě i řadu ocenění, je také pedagogem: vyučuje na na pražské Vyšší odborné škole grafické neboli na Hellichovce, kde je vedoucím ateliéru propagační grafiky. Fotografie: Viktor Tuček.
Grafická designérka Nikola Janíčková je spoluzakladatelkou pražského nakladatelství a knihkupectví Take Take Take. Z její autorské dílny také pochází výtvarná podoba odeonské Edice poezie, jedné z výjimečných nových řad poezie v Česku. O práci na této edici si v našem rozhovoru píšeme převážně. Fotografie: archiv Nikoly Janíčkové.
Jan Šavrda je zakladatelem, spolumajitelem a spolutvůrcem edičního plánu nakladatelství dybbuk, které existuje na českém trhu již více než dvacet let. Patří mezi ty nakladatele, kteří se u svých knih starají o obsah i formu. Moje otázky se týkají výrazně výtvarné edice Opium poezie, kde vycházejí výbory a zásadní sbírky výrazných jmen české (a) světové poezie. Foto: archiv dybbuku.
Martin T. Pecina je grafický designér a typograf, držitel mnoha ocenění v lokálních i mezinárodních soutěžích, pravidelně je oceňován v soutěži Nejkrásnější české knihy roku. Jeho kniha nazvaná „Knihy a typografie“ vyšla poprvé v roce 2011, poté byla několikrát dotiskována i vydána znovu, naposledy v roce 2021. Především o ní vedeme tento rozhovor písemnou formou. Fotografie: archiv M. T. Peciny.
Slovo a jazyk dramatu je prostředek výrazu, se kterým pracují herci na jevišti. A to je velmi živé. Je to jako voda, vzduch. Je to velmi odlišné od toho, jak píšu ve hře poznámky.
Extáze sboru jsou předvedeny s neobyčejnou básnickou invencí a intuicí. Některá vyprávění jsou plná snových detailů, nad jejichž „moderností“ se skutečně tají dech. A je to celé v jednom kuse nějak jarní, zelené, pučící a neobyčejně křehké.
Transformativní vzdělávání zkoumá, co nám může umožnit, abychom čelili narůstající těkavosti našeho současného dění s hlubším smyslem pro sebereflexi a odpovědnost a abychom dovedli rozlišovat mezi různými výklady probíhajících událostí.
Neříkáme si nepříjemné věci, aby to bylo nepříjemné. Sdělujeme si je v zájmu zlepšení uměleckého procesu.
V lednu 2023 byla v Praze uvedena antologie Toto je môj coming out. Jedná se o projekt, který je jednou z výrazných solidárních reakcí na vraždu dvou queer lidí před bratislavským klubem Tepláreň 12. října 2022. V širším smyslu je to ale také symbolické vyjádření soudržnosti česko-slovenské literární scény s queer komunitou i jednotlivci. O tom, zda je antologie manifestem, mementem, historickým předělem….nebo čím vůbec chce a může být, si píšeme s básníkem a editorem Atrinem Matuštíkem a básníkem a nakladatelem Alešem Kauerem, jehož nakladatelství Adolescent antologii vydalo.
To je to vzácné na poezii, že báseň může vzniknout z konkrétní inspirace, ale ke čtenáři pak mluví mnohem šířeji – někdo v tom může vidět Dněpr, někdo uvidí řeku protékající jeho duší, řeku jako symbol rozdělení…
Myslím, že je v těch básních zřetelné, že vnímám ticho obapolně. Ticho je důležité v tom, co říká v tom citátu Heidegger, že když chceš něco slyšet, tak musíš být zticha.
Každopádně při samotném psaní se mi předtím promyšlený směr často zvrtne, protože aktivitu kupříkladu převezmou postavy, případně mě flow unese k něčemu, co později, když to po sobě čtu, vyhodnotím jako lepší než můj původní záměr.
Zvlášť starší generace je často upnutá k tomu, že člověk má dělat jenom jednu věc, aby ji dělal pořádně. Já si to ale úplně nemyslím.
Jako křesťané jsme posláni k tomu, abychom posvěcovali svět, přinášeli do něj Krista a naději. Tato základní idea platí i u žehnání zvířat.
Irena Šťastná je autorkou šesti básnických sbírek, z nich poslední nazvaná „Dny. Roky. A co víc?“ vyšla v roce 2021. Po chvíli zkoumání online snadno odhalíme, že jejím bydlištěm je obec Dobroslavice v okrese Opava v Moravskoslezském kraji. O souvislostech bydliště a literárního bydliště duše a jiných lokacích autorských kořenů si píšeme v tomto rozhovoru na samém kraji roku 2023.
Foto: Radka Kratochvílová
Lucie Kubalíková je básnířka a geomorfoložka, autorka básnické sbírky A spánek je ztráta času.
O autorských kořenech a zkoumání světa v práci i ve slovech si píšeme mezi Hořovicemi a Brnem.
(foto: archiv autorky)
Skutečný básník se má naopak podle Eliota systematicky vzdělávat a zajímat se o prostředí jiných básníků, má se konfrontovat s tradicí, která pro něj není jen nějakou školskou příručkou, ale životem, v němž se pohybuje, tradicí živou a proměnlivou, která je pro něj vodou i vzduchem.
Nicméně myslím, že to byl Rozanov, kdo říkal, že člověk, který je naprosto asexuální, nemůže být skutečně zbožný a duchovní. Že jsou to dva póly – možná téhož.
Jsem tak sebekritický. Nechci, aby někdo četl něco, za čím si plně nestojím. Proč někomu dávat nějaký nástřel, když si nemyslím, že je to dobré, a on by to viděl také? Jedna věc je fajn nápad, a úplně jiná věc je dobrá báseň.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
