Rubriky
Básnířka, spisovatelka, redaktorka a literární kritička Olga Stehlíková je autorkou konceptu webového magazínu Ravt, který v roce 2016 pomohl Tvaru k oslovení nových čtenářek a čtenářů. Po řadu let byla také jeho jedinou editorkou. Než se Ravt číslem 10/2023 definitivně rozloučí, v několika otázkách a odpovědích nabízíme její pohled na tento projekt. Foto: Dirk Skiba
Baví mě také mýtus o stvoření Hanumána, který vypráví o tom, jak orel ukradl dezert bohu ohně Agni, v letu kus upustil a sladká kapka dopadla na ruce meditující ženy, která ji olízla a porodila Hanumána – opičího bojovníka.
Moje prvotina byla čistě lyrická, zatímco druhá sbírka s lyrikou určitým způsobem účtovala: to „malé nic“ v jejím názvu je ono lyrické „nic“, takové ty soukromé náladičky, prázdná zdobnost, dekorativnost. Ale svojí náturou jsem rozkročený mezi lyrikou a epikou, takže jsem chtěl, aby nový text stál na příběhu.
V českém prostoru je výjimečné, když se básník či básnířka, pro které čeština není rodným jazykem nebo jedním z rodných jazyků, rozhodnou psát česky. Seznamování s mezinárodní básnickou scénou tak převážně probíhá na úzkém poli překladu, na který dnes už začínáme spoléhat i u slovenštiny. V letošním roce však máme možnost objevit češtinu jako básnický materiál nahlížený z jiné perspektivy: můžeme číst sebevědomé básnické sbírky, které vznikaly záměrně v češtině jako druhém (nebo dalším) tvůrčím jazyce. Jednou z těchto sbírek je Tváření básnířky, překladatelky a performerky ukrajinského původu, Iryny Zahladko. O její sbírce vydané v ostravském nakladatelství Protimluv si píšeme v podivném podzimu roku 2023. Fotografie: Tereza Škoulová.
Je to poznání, že člověk může zásadním způsobem pomoci značnému množství lidí a zároveň přispět k systémovým změnám. Skupina lidí se rozhodne něco udělat bez posvěcení shora – to vnímám jako zásadní a posilující.
Poetika nás nespojovala, já dlouho mydlil jenom nějaké verše, kdežto Václav Kahuda začínal s prózou – vydával si takové na psacím stroji psané sešitky, které doprovázel obrazy dívek ze zdravovědy, snímky různých vrozených chorob, sem tam obrázek rozcuchaného Schopenhauera a podobně.
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
Poezie – a umění obecně – je zvláštně specifickou záležitostí. Stojí totiž mezi zobecňující filosofií a konkrétním životem. Je jakýmsi adjektivem života.
Druhá kniha Domáce práce básnířky Juliany Sokolové vyjde na konci října v nakladatelství Literárna bašta. Bude to deset let po prvotině My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Fra, 2013). V září 2023 se vracíme k rozhovoru, který jsme vedly v roce 2020, navazujeme na něj a symbolicky listujeme novými stránkami, které jdou právě do tisku. Foto: Dirk Skiba
Jan Šavrda je zakladatelem, spolumajitelem a spolutvůrcem edičního plánu nakladatelství dybbuk, které existuje na českém trhu již více než dvacet let. Patří mezi ty nakladatele, kteří se u svých knih starají o obsah i formu. Moje otázky se týkají výrazně výtvarné edice Opium poezie, kde vycházejí výbory a zásadní sbírky výrazných jmen české (a) světové poezie. Foto: archiv dybbuku.
Martin T. Pecina je grafický designér a typograf, držitel mnoha ocenění v lokálních i mezinárodních soutěžích, pravidelně je oceňován v soutěži Nejkrásnější české knihy roku. Jeho kniha nazvaná „Knihy a typografie“ vyšla poprvé v roce 2011, poté byla několikrát dotiskována i vydána znovu, naposledy v roce 2021. Především o ní vedeme tento rozhovor písemnou formou. Fotografie: archiv M. T. Peciny.
Slovo a jazyk dramatu je prostředek výrazu, se kterým pracují herci na jevišti. A to je velmi živé. Je to jako voda, vzduch. Je to velmi odlišné od toho, jak píšu ve hře poznámky.
Extáze sboru jsou předvedeny s neobyčejnou básnickou invencí a intuicí. Některá vyprávění jsou plná snových detailů, nad jejichž „moderností“ se skutečně tají dech. A je to celé v jednom kuse nějak jarní, zelené, pučící a neobyčejně křehké.
Transformativní vzdělávání zkoumá, co nám může umožnit, abychom čelili narůstající těkavosti našeho současného dění s hlubším smyslem pro sebereflexi a odpovědnost a abychom dovedli rozlišovat mezi různými výklady probíhajících událostí.
Neříkáme si nepříjemné věci, aby to bylo nepříjemné. Sdělujeme si je v zájmu zlepšení uměleckého procesu.
Téměř rok v Evropě probíhá krvavá a nelítostná válka. Někteří Evropané ve snaze najít objasnění této hrůzy opakují, že „všechno není tak jednoznačné“. A i tyto rozhovory jsou symptomem zhroucení etiky.
Takhle, mojí vlastí není Rusko, ale ruská kultura. To je rozdíl. Já to rozděluji.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
